Kde začít? U dvou duchovních velikánů, na jejichž formující odkaz budete narážet na každém kroku napříč celým Aurovillem. U muže, který zasvětil život filozofii, hinduistické mystice a nenásilnému boji za nezávislost Bengálska. Ne, nebyl to tentokrát Gándhí. Jmenoval se Auoibindo Ghóš, pamětníci jej nazývají Šrí Aurobindo.
Kdo to byl? Básník a literát z Puduččéri, průkopník metod integrální jógy, člověk údajně znalý tajemství úrovní lidského vědomí. Mnozí z následovníků jej dodnes považují za světce nebo aspoň za významného mudrce.
Poselstvím, které až do svého skonu v roce 1950 přinášel světu, se pak mocně nechala inspirovat jeho následovnice a blízká spolupracovnice. Mirra Alfassa, řečená Matka. Ona je tou druhou, pro vznik Auroville zásadní figurou. Spiritistická vůdkyně, guru okultních spolků, hloubajících nad vnitřním uvědoměním. Tuto ezoterickou nadstavbu si nebudeme kazit tím, že původně pocházela z Francie a až do svých dvaačtyřiceti let se jmenovala Mirra Blanche-Rachel Richardová.
Zrození Města úsvitu
Podstatné je, že aby mohl odkaz Šrí Aurobinda žít dál, vytvořila mu oddaná studentka Matka nejprve ašrám, meditační školu. A poté se, na základě vlastních intenzivních duchovních vizí, zasadila v roce 1964 o založení nového města. Pojmenovala jej vznosně Auroville, tedy Město úsvitu. A to se mělo stát univerzálním příkladem lidského společenství, které nebude sloužit jednotlivcům, ale celé společnosti.
Co byste o tomto místě měli vědět? Třeba že: „Auroville nepatří nikomu. Náleží lidstvu jako celku. Pro život v Auroville musí být člověk ochoten stát se služebníkem božského vědomí. Bude místem nekonečného vzdělání, neustálého pokroku a nikdy nekončícího mládí, chce být mostem mezi minulostí a budoucností. S využitím všech objevů zvenčí i zevnitř bude odvážně hledět do budoucnosti.“
Tak to aspoň prohlásila sama Matka o čtyři léta později, při slavnostním otevření této experimentální vesnice, kterou volně směřovala k jejímu nadpozemskému cíli.
A teď z duchovních sfér zase zpátky na zem. Ještě v šedesátých letech území, které se dnes hrdě nazývá Městem úsvitu, bylo jen dvaceti kilometry čtverečními vyprahlé pustiny. Písčitá neúrodná půda, řídce porostlá keři a stromy, nelákala k obdělávání současné místní obyvatele ani dřívější francouzské kolonisty z Puduččéri či jejich britské následovníky. Vyzískat tuto plochu od indické vlády pro bohulibý záměr tedy nebylo nikterak složité.
Svou roli přitom pochopitelně sehrála váha jména a reputace Šrí Aurobinda a nemalá výmluvnost Matky. Která se počítala k osobním přátelům Indíry Gándhíové, pozdější indické premiérky. Záměr vytvořit tu pomník velkému duchovnímu vůdci a zkusit tu netradiční cestou oživit kus půdy, o kterou stejně nemá nikdo zájem, se jevil po všech stránkách průchozí.
Projekt navíc získával silnou podporu ze zahraničí. Zvlášť ze Západu, který se tou dobou nechal unášet na vlně ezoterismu, exotické východní filozofie a probouzejícího se hnutí hippies.
Svoboda a nezávislost
Tvář Auroville spoluvytvořil francouzský architekt Roger Anger, který tu ve volných liniích a křivkách připomínajících galaxii načrtl moderní město pro padesát tisíc obyvatel. Počítalo se zelení, parky, obnovitelnými zdroji energie, školami, nemocnicemi. Rozděleno bylo do čtyř zón – rezidenční, průmyslové, kulturně-vzdělávací a volně přístupné „mezinárodní“. Ve středu tohoto malého vesmíru pak stála zlatavě zářící kupole, tzv. Matrimandir. Meditační srdce, „symbol božské odpovědi na lidské usilování o dokonalost“.
Zlatavě zářící kupole, tzv. Matrimandir, v indickém utopickém městě Auroville
To vše propojené chodníky a cestami, po kterých by nejezdila auta. K dokonalosti takto vypracovanému návrhu chybělo jen jediné – lidé. Z těch pěti tisíc nadšenců, kteří sem zavítali ze všech koutů světa na slavnostní otevření, jich totiž na místě setrvala jen desetina. K naplnění snu o městě globální jednoty byla totiž zapotřebí mnohem víc než jen duchovní práce.
Jak se totiž ukázalo, zúrodnit nehostinnou polopoušť bylo i přes počáteční štědré financování od indické vlády a příspěvků od UNESCO dost nesnadné. Zvlášť když novopečení obyvatelé Auroville nechtěli opakovat chyby jiných lidských společenství. V minulosti za sebou nechali svá původní náboženství, národnosti i marný shon po majetku. Stali se svobodnými Aurovillany. Takže jim toho, z čistě materialistického úhlu pohledu, moc pro budování harmonické utopie nezbylo.
A stavební nebo sadební práce bylo zprvu nesnadné nějak koordinovat, když tu – kromě Nejvyšší pravdy – nebylo jiné autority ve vedení. Dokud ještě byla na živu Matka, mělo vytváření pozemského ráje jasně daný koncept. Ale po jejím skonu, na konci února 1978, deset let po založení osamělo Auroville ve svých ideálech. Představa o tom, jak tu budou příslušníci celkem 124 různých států společně žít v souladu s přírodou, povzneseni nad osobní názory, víru a politiku, začala dostávat vážné trhliny.
Indický projekt Auroville se stal doslova hřištěm pro architekty
Záhady ekonomiky bez financí
První ránu anarchistickým idejím zasadila sama indická vláda – když už do projektu zainvestovala nemalé peníze, částečně nad ním převzala kontrolu. Od roku 1973 je Město úsvitu navenek zcela nezávislé, ale ve skutečnosti je spravováno výborem Společnosti Šrí Aurobinda, která je koordinována trojčlennou radou, volenou z mezinárodních zástupců, a ta koná v souladu se zájmy Aurovillské nadace, která je parlamentem schváleným podsouborem indického ministerstva rozvoje lidských zdrojů.
Chaotické? Rozhodně. Uvnitř Auroville ale tyto vnější vlivy nepocítíte. Každý detail všedního žití tu totiž řídí rady, spolky, sdružení vycházející přímo z členů komunity obyvatel. Co to obnáší? Žijete tu sice sami a nezávisle, ale společenství, jehož jste tu nedílnou součástí, vás vede a směruje. O tom, co budete nad rámec vlastní spotřeby pěstovat, jestli budete něco vyrábět a v jakém množství to budete prodávat, totiž rozhoduje hlasováním celá komunita.
Než se stanete jejím plnohodnotným členem, musíte tu nějaký čas žít. Na zkoušku. Což je praktické, protože zdaleka ne každý adept úskalí nezávislosti ustojí. Zkušební lhůta činí dva roky, ale někteří lidé čekají na „občanství“ i sedm let. Po tuto dobu je jim garantována střecha nad hlavou a strava, úměrná jejich zásluhám pro komunitu. Zdarma. Nic ale nevlastníte, nemáte majetek. Vše patří všem.
Finance tu totiž, aspoň oficiálně, neexistují. Místo papírových peněz a mincí má každý obyvatel kreditní kartu – Aurocard, nabitou body. Za práci, činnost ve prospěch veřejnosti či prodej výrobků pak tyto body získává. A část z nich je pak každý měsíc stržena, aby putovala do centrálního fondu, ze kterého se hradí běžný servis města. Voda, elektřina, léky. Každý tu má dost na to, aby netrpěl hlady ani nepohodlím. Ale v zásadě nikdo tu nemá víc než ostatní.
Harmonie bez peněz, politiky a náboženství? To má být indický projekt Auroville
Tedy, teoreticky. Alternativní měna a fungování zdejší komunitní ekonomiky je totiž jednou z velkých záhad, o které se místní jen velmi neradi baví.
Dovolená v Ráji
Upozornili by totiž na první neduh svého života „bez svazujícího břemene peněz“. Auroville dokáže pokrýt své vlastní náklady na provoz a spotřebu potravin méně než z jedné třetiny. Což není zrovna naplněná vize o soběstačnosti. I když na utopii přispívá indická vláda a UNESCO, bez přísunu vnějších peněz, vesměs formou darů a příspěvků od adeptů na občanství, by komunita nepřežila.
Jak si mohou místní vydělávat, když tu o peníze nejde? Výrobou papíru, kovářstvím, stavbou obydlí, barvením látek, pečením chleba, pořádáním workshopů, hrnčířstvím, recyklací. Komunitních dílen a na ně navázaných obchůdků jsou tu desítky. Místní výrobky pak můžete nakupovat online z pohodlí domova nebo v zahraničních obchodech s exotickým zbožím.
Obchod s výrobky z Auroville
Největším impulsem pro místní ekonomiku jsou turisté, kteří se sem vydají osobně. Hledají tu jiný pohled na svět. Přijdou, ubytují se, smění část svých peněz za Aurocredit. Nabydou tu inspiraci a duchovní zážitky, ponoří se do harmonie. Meditují, farmaří. Něco utratí, nakoupí suvenýry a zase odjedou. Někteří z nich, přesvědčení o prospěšnosti celého projektu, se pak stanou zahraničními sponzory. Ročně jich je mnoho desítek tisíc, takže značně překonávají 2 814 stálých obyvatel.
I proto Auroville v kritických očích připomíná spíš podivný ezoterický skanzen. Který není pro každého. Pokud se tu chcete trvale zabydlet, musíte komunitě věnovat nemalý dar a tím se zasloužit o veřejné blaho. Jak jinak než penězi, přetavenými Aurocreditem na body. A komunita vám pak vymezí místo k bydlení. Pozemek, anebo již hotový dům. Není ale váš, jste jen jeho správcem. Pokud odtud odejdete, připadne zase někomu dalšímu.
Stejně tak když si vybudujete vlastníma rukama obydlí, i to připadne městu, komunitě. Bude respektováno, že v něm bydlíte. Ale vaše určitě není. A tak se to má i se solárními panely, čerpadly, nářadím, které tu pořídíte nebo si přivezete. Patří všem. Pokud budete přehlasováni sousedy, jinde zastání nenajdete.
Příběhy o úspěchu. A také o kriminalitě a násilí
Auroville dnes, půl století od svého vzniku, už v ničem nepřipomíná prašnou pláň. Jsou tu stromy, zahrady, obdělávaná pole. V praxi se tu zkouší nejrůznější techniky udržitelného zemědělství. Bez hnojiv a postřiků, s kompostováním, v bio a organické kvalitě. V nedlážděných ulicích, po kterých nejezdí auta, je pořád živo. Zvláště v „mezinárodní zóně“, která je dedikována turistům.
Je tu radnice, která slouží jako administrativní zázemí. Hlavně pro online prezentaci a propagaci Auroville v zahraničí. Fungují tu restaurace, čajovny, kavárny. Alkohol tu ale nepodávají, pro ten musíte mimo město. Neuvidíte tu kostely ani mešity či jiné svatostánky. A nenarazíte tu ani na policejní stanici nebo soud. Nejsou prý zapotřebí, protože zákonné meze tu vytyčují jen osobní vztahy mezi Aurovillany.
Což ale není úplně pravda. Některé okrajové oblasti Města úsvitu patří mezi velmi riskantní. Dochází tu k přepadením, znásilněním i vraždám. Loni tu někdo vyvraždil čtyřčlennou rodinu. Vyšetřování jde ale ztuha, protože státem prosazovaný zákon a pořádek tu nemá místo.
Informace o tom, že tyto brutální zločiny mají vesměs na svědomí obyvatelé vesnic na hranicích s Auroville pocit bezpečnosti nedodají.
To, že tu ke krádežím nedochází, je dáno jen tím, že tu nic nevlastníte. Těžko ale něco uděláte s tím, když si nenávratně vaši motorku vypůjčí někdo jiný. Byť jste jí naplnily nádrž za své body. Můžete to přednést na další komunitní radě, ale s majetnickým přístupem k věcem společného užitku tu nejspíš nepochodíte.
Škola v indickém utopickém městě Auroville
A k propagované harmonii sdružené komunity má daleko i všední život dětí, které tu žijí. Tehdy devítiletý Loïc Rich tu v roce 1982 strávil se svou „na novou vlnu“ naladěnou matkou tři měsíce. Nevzpomíná na to rád. Garantovaná školní výuka podle něj byla tak volná, že vzdělávání moc nepřipomínala. Byly to jen nekonečné prázdniny plné her.
Nicméně kvůli absentující zdravotní péči tu málem přišel o ruku. Sexuální zneužívání v nejrůznějších podobách, od starších spolužáků i cizích lidí, tu prý bylo víc než běžné. Nesouhlasil s tím. A proto byl ze školy také záhy vyloučen. Ne učiteli, ale svými spolužáky, kteří si to vzájemně odhlasovali.
Komunitní demokracie se tu neukázala zrovna v nejhezčí podobě. A běžný tu byl i rasismus, cílený proti tamilským Indům ze sousedních vesnic. Ostatně, dvě třetiny obyvatel Auroville jsou tvořeny Indy, Němci a Francouzi, a další minority to s nimi nemají lehké.
Na peníze se raději neptejte
„Ekonomika Auroville je záhadou, ale otázkou nad všechny je, koho se na ni ptát,“ říká Maddy Crowellová, reportérka, která tu strávila několik týdnů. „Když si to spočítáte, do Auroville proudí skutečně nemalé peníze. Na poplatcích, příspěvcích, darech, vstupném. Nedozvíte se ale, kolik jich vlastně je a kdo je kontroluje.“
Funguje tu bezpočet rad, výborů a skupin, které v rámci komunity zajišťují bydlení, výstavbu, údržbu, a nad nimi fungují další systematické jednotky. Všude se debatuje a hlasuje, ale dohromady nikdo netuší, co se děje mimo jím spravovaný úsek.
Jestli město skutečně někdo vede, anebo je skutečně dynamickou samořízenou jednotkou, však vážně pochybuje. Tam, kde se peníze z vnějšího světa stávají Aurocredity, totiž pořád protékají miliony nedaněných dolarů. Co se s nimi děje, to dohromady nikdo netuší. Nejde tu přece o peníze, ale harmonii. A proto někomu může přijít celé Město úsvitu jen podezřelou pračkou na peníze, které se čistí v rámci utopie o spiritualistickém komunismu.
Žena obědvá před meditačním centrem v indickém utopickém městě Auroville
