Františka „Fráňa“ Zemínová (v matričních záznamech uvedena jako Zeminová) se jako nejmladší z dvanácti dětí narodila 15. srpna roku 1882 v rodině rolníka. Do České národně sociální strany vstoupila již jako patnáctiletá v době jejího založení roku 1897, tou dobou ještě jako studentka obchodní akademie.
I přes brzký vstup do strany, se kterou byla spojená po celý život, se mohla její právoplatnou členkou stát až roku 1912. Do té doby bylo toto právo v Rakousku-Uhersku ženám odepřeno. I tak se Františce povedlo zapsat své jméno do historie strany už od prvopočátků jejího vzniku.
Do roku 1918 pracovala jako prodavačka a účetní v knihkupectví ve Vodičkově ulici v Praze, avšak o politiku a sociální problematiku se zajímala aktivně a dlouhodobě. Již při studiích se angažovala jako veřejná pracovnice v odborovém i feministickém hnutí. Tento zápal a velké sociální cítění ji ostatně provázely po celý život a určovaly její politickou kariéru.
 |
Jako politička se věnovala především ženským právům, roku 1901 pomohla založit Zemskou jednotu pracujících žen a dívek, o čtyři roky později stála u vzniku Výboru pro volební právo žen. Jeho předsedkyní byla Františka Plamínková a členkou dcera prvního československého prezidenta Alice Masaryková. „Štíhlá, v bílé blůzičce, tmavé sukni, ve světlém rovném klobouku s černou stuhou… Velice sympatická dívka!“ popsala ji jedna z posluchaček.
Já mám dojem, že čilý, energický a pilný poslanec je průkopníkem příštích ženských mandátů. Ale ta, která sedí jako páté kolo u vozu, ani nepromluví, ani nezakročuje, ani neorganizuje, ani neprobuzuje, která je tam jen pro vyplnění prázdného místa, ta prestiže ženám nedodá v politice, ani druhým cestu k mandátu a politickému vlivu neprošlape. Tedy, jen se nebát a hodně pracovat, to je nejlepší ženská politika a doporučení...
Fráňa ZemínováČeské slovo, 30. listopadu 1919
Zemínová později uvedla, že se Zemská jednota žen „se svými přečetnými odbory stala brzy centrem výbojného ženského hnutí“. Jak dodávala, „vedle velikých úkolů, podporovati ženy v sociálních zápasech, vedle soustavné revoluční národní výchovy, zvedly národně socialistické ženy také boj za politická práva žen vůbec“.
Už tehdy Zemínová také horovala za zřízení republiky a kritizovala monarchii a vládnoucí rod Habsburků. Její aktivity nezůstaly bez povšimnutí policie. Zemínovou několikrát přivedla k výslechu a dokonce ji i krátce uvěznila.
Když bída a chudoba v roce 1917 zasáhly naplno a podmínky se zhoršily, účastnila se také takzvaných hladových demonstrací – na těch se angažovaly především ženy a mladí lidé, kteří žádali mimo jiné lepší systém rozdělování a přídělů jídla.
První místopředsedkyně
Zlom ve Fránině životě nastal se skončením války v roce 1918. Tehdy byla zvolena do revolučního Národního shromáždění, zároveň se stala místopředsedkyní národních socialistů. Od roku 1920 pak celých 19 let neúnavně působila jako poslankyně. Roku 1920 napsala článek s názvem „Žena, národnost a socialism“, ve kterém řešila postavení žen v Československu, jejich úkoly ve společnosti, ale i kritiku ostatních stran i svých poslaneckých kolegyň.
Vysvětlovala například, proč by ženy neměly volit lidovou stranu, republikány či agrárníky, o kterých napsala, že „bičovali nás hladem ve válce i po válce, proto až přijdou jako sirény lákati ženské voličky, odmítneme je chladně, ale rozhodně. Ve sněmu mají dvě poslankyně, ale tyto za celých 15 měsíců nepromluvily tam vůbec ani jediné slovo“.
Sama Zemínová na tom byla opačně. Proslula svými řečnickými schopnostmi a debatami, jíž se zúčastňovala. A nejednou nezůstalo jen u debaty – jsou doložené i případy, kdy se během říčné polemiky rozvášnila natolik, že poničila sněmovní vybavení.
Zasloužila se mimo jiné o zrušení celibátu pro učitelky, vyzývala vládu k vytváření pracovních míst pro postižené osoby, především válečné invalidy, a upozorňovala na těžkosti válečných vdov a sirotků. Lhostejná jí nebyla ani otázka legionářů, kteří zůstali na Sibiři. Kvůli tomu také pozvala matky, manželky a přítelkyně těchto mužů do sněmovny, aby svou přítomností donutily poslance jednat a uspíšit jejich návrat. „… muži všech stran v otázce návratu legiononářů provozovali politiku spokojeného pohodlí, které se nechce dáti vyrušiti vyrušila jsem je z klidu, jak bylo třeba, ne jak to normy předpisují,“ okomentovala to v Českém slově z 30. listopadu 1919.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvSnažila se také o vylepšení sociálních ústavů, porodnic, chtěla zřídit státní fond chudým matkám v době těhotenství, porodu a péči o novorozence. Přála si zlikvidovat také alkoholismus a prostituci a podpořit sociální pojištění služek, přijímání a uplatňování vysokoškolaček v praxi nebo reformu občanského zákoníku z roku 1811.
Odsouzená k 20 letům žaláře
Další životní zlom nastal s podepsáním Mnichovské dohody. Tehdy se Česká národně socialistická strana stala součástí Strany národní jednoty a Zemínová z ní odešla do ústraní. Válku prožila relativně klidně, mimo jiné i díky tomu, že ji nacisté pokládali za mrtvou. Zemřela totiž její švagrová stejného jména a o jejím úmrtí informoval tehdejší tisk. Gestapo Fránin byt navíc našlo prázdný. Bývalá poslankyně našla útočiště mimo Prahu na četnické stanici.
Během nacistické okupace se však aktivně účastnila protinacistického odboje a také pomohla založit Revoluční výkonný výbor národně socialistické strany. Stranu posléze pomohla připravit na poválečná vyjednávání a schůzky. Po skončení války se svého místa v parlamentu opět zhostila a stala se místopředsedkyní.
K oslavě jejích pětašedesátin v roce 1947 vyšel palcový titulek v deníku Svobodné slovo a promluvila o ní mimo další významné osobnosti také Milada Horáková: „Není lehké pro ženu s takovým jemným vláknem citu, jaké se skrývá v duši naší Fráni, ztvrdnout na bojovníka, který musí rány nejen přijímat, ale i dávat.“
Jubilejní oslavy Čs. strany národně socialistické v Lucerně. Na snímku zleva předseda Petr Zenkl a Františka Zemínová.
Avšak nebyly tomu ani dva roky, kdy jí po komunistickém puči zaklepala roku 1949 na dveře tajná policie. Společně s Horákovou a devatenácti dalšími čelila falešnému obvinění ze „záškodnického spiknutí proti republice“.
Ve vykonstruovaném procesu byla tehdy sedmdesátiletá Zemínová odsouzena ke dvaceti letům vězení. V procesu se netajila obdivem k masarykovským ideálům a první republice, která pro ni byla vším. Za deset let svého pobytu ve věznicích v Praze, Jihlavě a Pardubicích měla nálepku „politického esa“ a „nebezpečné osoby“.
A já se v životě nikdy nešetřila, dřela jsem jako kůň a trhala si nervy pro všechny ostatní. Nelituji toho, byl to krásný a na velké události bohatý život, proto je nutno také zaplatit daň. Kdo zabije život malichernostmi, nepozná nikdy, co je radost z velké práce...
Fráňa Zemínovádopis neteři Anně Stránské z vězení, 20. ledna 1956
V roce 1952 na dotaz, zda pociťuje vinu, prohlásila: „Práce v národně socialistické straně a v širokých vrstvách národa byla největší láskou mého života. Proto únor 1948 přišel jako úder. Strana národně sociaistická nebyla po únoru 1948 rozpuštěna úředně. Protože když přišly ze zahraničí (rozhlasem) zprávy o tzv. svobodných volbách v celé Evropě, považovala jsem jako spoluzakladatelka strany za povinnost obnovovat stranu. Byla jsem celý život zásadní demokratka, nemohla jsem jednat jinak, než jak jsem jednala. Přijala jsem trest, protože když sedí prostí řadoví stoupenci, je v pořádku, sedí-li také jejich vůdkyně.“
Na svobodu se dostala po amnestii v roce 1960 s nalomeným zdravím, prodělala několik infarktů. Útočiště našla u své neteře Anny Stránské a jejího muže. Tehdy to komentovala s nadhledem sobě vlastním: „To víš, já jsem jako ta tráva. Kdyby ji sebevíc pošlapali, zase vstane.“ Zemřela roku 1962. Bylo jí 80 let.
Zdroje:
Zemínová, Fráňa: Žena, národnost a socialism, České slovo (Ženské slovo), 4.4.1920, s. 15.
Uhrová, Eva. České ženy známé i neznámé. Praha 2008, Mediasys. Str. 62-79.
ZIEGLER, Aleš. Úloha žen v prvních československých parlamentních volbách roku 1920. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
