Jste propagátorkou udržitelné módy. Co to vlastně je?
Udržitelná móda je pro mě ta, která je vyrobena s respektem k planetě, lidem i k firmě. Dnešní móda však udržitelná není a nerespektuje principy dlouhodobě udržitelného rozvoje. Málo kdo to ví, jelikož se o tom nemluví. Tento systém nás ochuzuje jak finančně, tak nás také připravuje o zdraví a lepší budoucnost.
Vnímáte nějaký posun, co se týče propagace udržitelnosti v módním průmyslu?
Toto téma se zajisté dostalo mnohem více do povědomí veřejnosti. Před pár lety se o udržitelnosti mluvilo spíše na veletrzích a různých konferencích. Lidé se o to nyní sami více zajímají a firmy to tedy začaly řešit kvůli zvýšené poptávce ze stran zákazníků. Módní průmysl se za poslední dobu však stále výrazně nezměnil a recykluje se pouze jedno procento textilního odpadu. Největší posun je viditelný převážně u malých firem. U těch větších je to stále problém.
Dokážou se tedy vůbec větší firmy přetransformovat a změnit celý koncept značky ve prospěch udržitelnosti?
Záměr je zakořeněn velmi hluboko v hodnotách společnosti a firem. Fast fashion (rychlá móda, která je velmi levná a lehce dostupná, pozn. red.) svým zákazníkům slibuje levnou módu, která se stále mění. Nikdy to nebude v souladu s touto planetou a celkově s ekologií. Není do budoucna možné, aby se za každou sezonu vyrobila miliarda nových kusů oblečení, které se pak hodí zpět do mašiny a zrecyklují se. Tento proces je velmi náročný jak energeticky, tak i z hlediska transportu.
Nebojuji proti systému, který teď funguje a nesnažím se ho ani změnit. Vytvářím systém úplně nový. Přestat následovat a vést není určitě snadné. Vzdala jsem se kvůli svým hodnotám úplně všeho.
Kamila Boudovázakladatelka Slou Days a propagátorka udržitelné módy
Jste zakladatelkou řady projektů a mezi jedním je i vlastní značka, platforma Slou. Jaký je váš záměr?
Záměrem Slou, které vedu, je vytvoření nového systému oblékání. Nemá nahradit ten stávající. Informujeme veřejnost o tom, jak se oblékat chytře. Tak, aby lidé měli více peněz, aby byli zdravější a aby měli lepší styl a cítili se sebevědoměji. To je tedy úplný opak fast fashion, která tyto kritéria nesplňuje. Lepší pocit z nakupování v těchto řetězcích stejně mít nebudete, jelikož to oblečení často ani nelichotí postavě, je nekvalitní. S oblibou říkám, že vám nákup vychladne už v tašce. Mým záměrem je Slou za svého života zavřít s tím, že byla moje mise splněna.
Jaký máte názor na fast fashion a na nakupování v těchto řetězcích?
Je to aktuální společenská norma, která z nás ale dělá chudáky. Naše postavení ve společnosti se řadí podle vašeho statusu a ten ukážete tím, co všechno si můžete koupit. Uchází nám kvůli penězům smysl toho, co děláme a proč žijeme. Jeden americký kouč řekl „Jak zlepší dlouhodobě váš život to, že koukáte na video s tancující kočkou?“ To stejné je s nákupy. V Londýně jsou ke všemu na každém rohu psaníčka s textem, že jsou nákupy dobré pro duši. Dříve jsem tomu ale také věřila a chodila jsem si náladu zlepšit nakupováním v Primarku. (směje se)
Jaká tedy byla cesta Kamily Boudové k udržitelné módě? Jaký byl prvotní impuls?
Dohnalo mě to skrze tragédii v Bangladéši, kde hořela fabrika. Bylo to ještě rok před pádem Rhana Plaza. Byla jsem se tehdy zeptat manažera v práci v Paříži, zda jsou všichni zaměstnanci našich dodavatelů v pořádku. On mi na to řekl, že ani nevěděl, že nějaká fabrika hořela. Uvědomila jsem si tedy, že v té firmě nemohu nadále zůstat a v tom případě nemohu ani v těchto řetězcích nakupovat, to by bylo pokrytectví.
Proč firmy preferují výrobu v textilních firmách v Bangladéši či v Indii?
Výroba v těchto zemích vyjde nejlevněji. Problém je zejména v hrozném nátlaku na ceny. Zajištění klimatizace, vody a dalších potřebných věcí však něco stojí. Firmy se snaží smlouvat, aby byl co nejmenší náklad na výrobu. Proto řadu zakázek dělají právě fabriky, které nesplňují základní podmínky, ale vyjde v nich výroba nejlevněji. Často je zde využívána i dětská práce. Fabriky se musí doslova předhánět v tom, jaká z nich je nejhorší. Při auditech toto vidět není, jelikož jsou předem hlášené a proto se nikdy neodhalí to, v jakých podmínkách zaměstnanci doopravdy pracují.
Kdyby se na veřejnost dostaly záběry z fabrik, změnil by se pohled lidí na módní průmysl?
Myslím si že ano, ale není to dle mého nejlepší způsob jak to komunikovat. Už osm let zkoumám, jak vytvořit nový systém a pozvat lidi, aby se do něj zapojili. Vyvolat tedy u lidí pocit viny, že nakupují ve fast fashion řetězcích, není správný postup. Způsob, jak to posunout je spíše skrze jejich vlastní iniciativu a to, jak jim to může dlouhodobě zlepšit život. Sebevědomí žen je pak na úplně jiné úrovni. Udržitelnost má nespočet pozitivních dopadů.
Kamila Boudová (33)
|
Udržitelnost je zakázané slovo
Zatím jsme mluvily jen o módě, ale i píšete. Napsala jste dva díly knihy Falešná Pařížanka. Potřebovala jste se vypsat z vašich pocitů, když jste změnila prostředí?
Psaní je pro mě takový kreativní výstup, už od devatenácti let si vedu deník. Ne, že bych psala každý den, ale píšu. Knížky vznikly velkou oklikou. Já jsem si přála napsat knížku o udržitelné módě. Do toho jsem začala psát sloupek Falešná Pařížanka pro Pravý Domácí Časopis. Když vyšly první čtyři, oslovilo mě nakladatelství, zda nechci vydat sbírku sloupků. Nechtěla jsem. Chtěla jsem vydat tu knížku o udržitelné módě, ale má autobiografie v podstatě je takový příběh o udržitelné módě. Takhle vznikl tedy první díl. Psala jsem ho s mojí malou dcerou Polinkou v šátku a tak hned přišlo téma druhého dílu. Točí se kolem žen. Kolem Francouzek, Češek, kolem tématu mateřství, mateřské a porodu. To mě bavilo hodně. Třešničkou na dortu pro mě je, že knížky ilustruji nebo také kurátoruji jejich vzhled. Je to tak krásný, že se tomu určitě nedá říkat práce.
Kamila je autorkou dvou autobiografií, které nesou název Falešná Pařížanka. Druhý díl vyšel v roce 2019.
Ve své knize píšete, že máte ve sklepě kufr, kam odkládáte kousky oblečení, které už nevynosíte. Později se pro něj však opět vrátíte a zařadíte je do vašeho šatníku. Je to i jeden z kroků, jak dosáhnout udržitelnosti?
Ano, to taky považuji za krok k udržitelnosti. Další trikem je také to, že se o neunošené oblečení podělíte s kamarádkami, které k vám například přijdou na návštěvu. Teď se třeba dělím s kamarádkou o žehličku na vlasy, jelikož ji nevyužívá. Nic jiného než ekonomika sdílení a ekonomika cirkulární nás do budoucna nečeká. Vše je o opravování, sdílení a prodlužování životnosti věcí. Jinak řečeno, méně věcí, které bude používat více lidí.
Legenda módy i filmu. Hana Podolská šila pro první dámu i Adinu Mandlovou |
Jak funguje udržitelnost v metropoli módy, Paříži?
Udržitelnost je ve Francii zakázané slovo, nadávka. Na začátku 90. let se totiž některé firmy začaly věnovat udržitelnosti velmi zhurta. Kousky se tedy nesly v duchu hippie a kvůli tomuto přešlapu má udržitelná móda špatnou konotaci. I přesto se tu však najdou firmy, které se tímto směrem vydávají a pouze na to nedávají tuto nálepku.
Chodí Pařížanky do second handů?
Ve Francii nejsou sekáče zdaleka tak rozšířené jako v Česku. Tady jsou second handy turistická atrakce, jelikož jsou strašně drahé. Je to spíše takový outlet s vícero stejnými kusy oblečení. Populární jsou tu obrovské bleší trhy převážně na severu Paříže. Místo sekáčů zde však letí braní věcí od popelnic. Zdání ale klame a věci jsou vždy čisté a leží zabalené v tašce vedle kontejneru, aby se neušpinily. Najdete tu i plně funkční elektrické spotřebiče třeba i na zastávce. Já jsem si těmito věcmi vybavila půlku bytu. (směje se)
Braní věcí od popelnice je v Paříži národním sportem. Není to tu hanba a dělají to všichni, lidé se tím vyloženě chlubí.
Ve Francii jste pracovala i jako asistentka nákupčí v Galeries Lafayette. Byl to splněný sen?
Ano, když mi volali z Galeries Lafaytte, tak první co mě napadlo bylo to, že Bůh je. Když jsem žila v Londýně, přála jsem si pracovat jako nákupčí, ale po příjezdu do Paříže jsem si na to netroufla. Dostala jsem pozici prodavačky v jednom butiku a byla jsem šťastná, ale po třech týdnech jsem byla znuděná a oni mě díky bohu vyhodili. Moje profesní francouzština na pohovoru byla super, ale ta v běžném životě už ne. Po dvou dnech mi pak zavolali z Galeries Lafayette o tom, že mě berou na pozici asistentky nákupčího. Já jsem o tu práci totiž v životě ani nepožádala. S mým nízkým sebevědomím jsem jim tam dala životopis s tím, že chci dělat prodavačku a oni můj životopis z jednoho baráku přesunuli o tři bloky vedle do vedení podniku, protože jsem na prodavačku měla moc dobrý profil.
Jaká byla náplň vaší práce?
Obnášelo to spoustu věcí. Například jsem kontrolovala, jestli všechno přišlo včas, schvalovala jsem jednotlivé komponenty. Hlídala jsem, jestli přišly všechny objednané vzorky a zda proběhl úspěšně transport. Když bylo zpoždění, tak jsem musela zařídit převoz letadlem. Práce pro mě nebyla stresující, jelikož jsem byla já ten šéf. V Londýně to byl pro mě mnohem větší zápřah a tlak, protože jsem byla na pozici těch dodavatelů. Jak jsem byla nastartovaná z Londýna, tak jsem se pak už v pařížské firmě nudila. Ve Francii je na vše čas a nikdo na vás s ničím tolik netlačí. Já jsem v korporátu vydržela pouze sem měsíců, podala jsem výpověď. Byla mi nabídnuta i smlouva na dobu neurčitou, která je pro Francouze splněný sen. Já jsem ale věděla, že už mě to nenaplňuje.
Přednášíte také na univerzitě v Paříži o udržitelné módě. Má toto téma u studentů úspěch?
Ano, troufám si říct, že ano. Udržet dnes pozornost mladých lidí není snadné. Učím od pětadvaceti, hodně jsem se za těch osm let zlepšila a studenti obecně milují učitele se zápalem pro téma. A to já tedy opravdu jsem. I když bych byla ráda, kdyby to žrali ještě o trochu víc. (úsměv)
Pojďme se vrátit k udržitelné módě. Jak vlastně můžeme ze slou módou začít? Máte nějaké tipy k dosažení udržitelného šatníku?
Plánuji na toto téma natočit workshop nesoucí název Slou style, kdy sama z šatníku vytřídím věci. Přeplněná a nepřehledná skříň totiž evokuje to, že nemáte co na sebe a to se s udržitelností neslučuje. Udržitelný šatník je ten, který je hezky uklizený, ve kterém jsou věci čisté a přehledné. Nemusí jich tam být moc. Něco kolem čtyřicítky stačí. Víc toho stejně neunosíte. Osobně jsem začala tím, že jsem přestala na několik let nakupovat. Naučila jsem se přestat nakupovat a vystačit si s tím, co mám, také s oblečením po kamarádkách a se svou kreativitou. A dnes také nenakupuji, ale investuji do sebe a svého šatníku. Mám snové designové boty, upcyklovanou kabátovou vestu, hedvábnou noční košilku. Když přestanete nakupovat levné obleční, můžete žít a nosit své sny.
Proč lidé nemají problém zakoupit drahé kousky od známých globálních značek, ale u kvalitních kousků od lokálních návrhářů oponují tím, že je cena výrobku příliš vysoká?
To jsou lidé, kteří nakupují věci kvůli statusu. Dalo by se říci, že jsou oběťmi módního průmyslu a kupují to za vidinou uznání okolí. U dražších značek by ale oblečení mělo vydržet delší dobu, i když kvalita už začíná klesat i u nich. Záleží na záměru, proč si tyto věci kupuji. Abych se pochlubila kolegyni? Společnost dnes ale takto bohužel funguje a valí se to na nás ze všech stran.
Kamila se drží hesla, že je vše o opravování, sdílení a prodlužování životnosti věcí. (2020)
Podpora je nejdůležitější
V Česku projekty o udržitelné módě často nevidíme. Považujete se tedy za průkopnici tohoto konceptu v České republice?
Začátky pro mě byly hodně náročné, už to začíná být ale snadnější. Myslím si, že je to především i tím, že tomu čím dál více věřím. Je jasné, že když přijdete s něčím novým, tak tomu okolí často nerozumí a někdy ani vaši nejbližší. Rodina mě sice podporovala, ale myslím si, že nechápala moji misi. To mi chybělo v začátcích nejvíce, komunita lidí, která má na věc stejný pohled a podporuje moji myšlenku. Změnilo se to až nedávno.
Inspirativní ženy: Prala se s gestapáky, řvala na soudce. Odbojářku Bernáškovou sťali gilotinou |
Musím se zeptat i na to, zda jste setkala s negativními komentáři, ať už na Slou Days či vůbec na vaši propagaci udržitelné módy?
V začátcích tato myšlenka udržitelnosti vůbec neprošla a pěkně jsem si na tom vylámala zuby. Negativních postřehů se ke mně ale dostává málo. Lidé buď mlčí, nebo mi naopak hrozně fandí. Čím více se dostává moje práce mezi veřejnost, tím více dostávám pozitivních ohlasů a lidé mi píšou, jak mi fandí.
Nejvíce mi chyběla podpora žen podnikatelek, které by mi řekly, že to má smysl.
Pořádáte Slou Days, které oslavují pomalý životní styl a udržitelnou módu. Jak se zrodila myšlenka tohoto projektu?
Celé to začalo na Mercedes-Benz Prague Fashion Week v roce 2013, kdy jsem na téma udržitelnost měla přednášku. Bylo tam pět lidí v publiku a jedním z nich byla moje maminka. (směje se) Do teď k tomu mám ale velkou pokoru, jelikož si vážím i toho mála lidí, kteří mě poslouchají. Uvědomila jsem si tedy, že se o tom musí více mluvit a v roce 2014 jsem začala reprezentovat Fashion revolution. Oslovila mě díky tomu velká média a vznikly první rozhovory.
Poté jsem byla pozvaná na konferenci Svoboda NaŽivo, kde mě napadlo udělat přednášku na téma udržitelná móda. Tak vznikla myšlenka, že asi bude zapotřebí udělat seznam značek, které mají k udržitelnosti blízko, aby lidé věděli, kde nakupovat. Ze Slou Days se tedy stal pop-up store (prodejní event, pozn. red.) s přednáškami i swap párty. Přinášíme jak informace, tak řešení.
Přednáška Kamily Boudové na konferenci Svoboda NaŽivo. (2015)
Zvýšilo se za těch šest let podvědomí o udržitelné módě? Je už nyní o Slou Days mezi designéry a návrháři „rvačka“?
Nyní budeme v holešovické tržnici, takže máme větší prostory než dříve (poslední tři ročníky Slou Days se odehrály v Hauch Gallery v Karlíně, pozn. red.). Zájem o to roste jak ze stran veřejnosti, tak také designérů a návrhářů.
Kdybych se chtěla jako designérka účastnit Slou Days, co musím splnit?
Na stránkách jsou pod názvem Pro prodejce veškeré podmínky shrnuty. Máme zejména tři kritéria, která musí být splněna. Záměr zakladatele, značka musí splňovat alespoň dvě kritéria (vegan, organické, recyklované, fair-trade) a poslední, značka musí být na první pohled esteticky atraktivní.
Kdy se bude konat další ročník Slou Days a na co se mohou hosté těšit?
Slou Days se bude konat 17. a 18. září v Pražské tržnici v Holešovicích. Kromě jiného v doprovodném programu najdete v pátek večer akustický koncert Emmy Smetana a Jordana Haje. V sobotu se budeme věnovat Slou style a to konkrétně tím, jak si roztřídit šatník jednou provždy, jak přestat bezmyšlenkovitě nakupovat a začít do sebe investovat. A samozřejmě bude i shopping zóna s padesáti značkami s udržitelnou módou, organickou kosmetikou a doplňky. Náš zahraniční host bude letos z Itálie – knihovna udržitelných textilií CLASS Eco Hub a jejich zakladatelka Giusy Bettoni.
Udržitelná móda je momentálně velké téma. Více se o ní můžete dozvědět v rámci projektu Slow Fashion Days.
Budoucnost v podobě recyklace
Plánujete v nejbližší době nějaké nové projekty?
Teď jsem v další fázi života, kdy se chci věnovat lidem a jejich šatníkům. Chci je učit, jak přestat nakupovat, jak mít vždy co na sebe, mít lepší styl, vyšší sebevědomí, víc peněz, jak si díky módě splnit sny a zachránit planetu. Stejně průzkumy ukazují, že 70 procent oblečení, které máme doma, nenosíme. Můj sen je pustit všechno to oblečení na trh, aby klesla výroba nového oblečení a my jsme mezi sebou sdíleli, co máme. Co se nedá sdílet je ale potřeba zrecyklovat. Chtěla bych tedy otevřít recyklační textilní továrnu, dotáhnout to řešení lokálně do dokonalosti. Projekt je zatím v plenkách. Nejsem si jistá, jestli ji budu otevírat zrovna já, ale určitě k tomu chci přispět. Je to součást cirkulární ekonomiky, je to můj velký sen, ale je potřeba změnit systém na mnoha frontách. Podle studií každý Čech vyprodukuje 10 kilogramů textilního odpadu během roku a zaujímáme první místa v Evropě. Designéři se naopak musí naučit vyrábět oblečení, které pak půjde zrecyklovat. Oblečení je totiž často vyrobené z různé směsice materiálů, která se zrecyklovat nedá a skončí ve spalovnách. Problémem je také kapacita. Továren, které by uměly recyklovat různé textilie, je v Evropě jak šafránu.
Pouze 1 %textilního odpadu se recykluje |
Jak k tomu můžeme přispět my, spotřebitelé?
Pro zákazníka to znamená, že pokud má textilní odpad, tak ho má dát do textilního kontejneru. Záměrem je, aby se oblečení nedostávalo na skládky a do spaloven. Vidím velký problém v tom, že se do teď textil běžně netřídí jako jiné druhy odpadu. Lidé pak tedy dají nenošené oblečení do kontejneru. Budeme spolupracovat s firmami, které kontejnery zajišťují. Z těchto sběrných míst se oblečení dostane do třídírny. Obratem se některé kousky pošlou do second handů a nebo do jiných zemí, kde je lidé ještě využijí. Oblečení, které se nedá dále využít a někam přeposlat, se bude buď nadále recyklovat, nebo se bude muset spálit.
Kam se oblečení nejčastěji posílá?
To záleží na tom, o jaký kus oblečení se jedná. V třídírnách je rozdělí do kategorií od A do D. Ty nejlepší kusy zůstanou na lokálním trhu, ty horší jedou do východní Evropy, ty ještě horší na Blízký Východ a ten opravdový textilní odpad do Afriky a jihovýchodní Asie. Problémem ale je, že už je řada zemí přehlcena second handovým oblečením. Pokud dáváte oblečení na charitu, jen výjimečně se dostane jako dar lidem, kteří ho potřebují. Oblečení se prodává, část peněz dostane charita, která sbírku oblečení zastřešuje a zbytek je prostě byznys a náklady na provoz. V Africe je tedy obrovské množství tohoto oblečení, ale pouze ve městech. Působila jsem jako dobrovolník v Tanzánii a do vesnic, kde domy často neměly ani okna, se oblečení nedostalo. Zůstává pouze ve městech, kde si ho musí lidé koupit a ničí to místní ekonomiku. Recyklovat by se tedy mělo i v Africe.
Japonská kultura má silné základy. Chyběly mi ale emoce a smích, říká Osako |
A na čem momentálně ještě pracujete?
Startuji novou kariéru, už zase. Minulý rok jsem otevřela koncept store pro České centrum v Paříži a půl roku jsem ho vedla a kurátorovala jsem ho. Letos se ze mě stane stylistka a budu se věnovat ženám a jejich šatníkům. Píšu čtvrtou knihu, učím čtyři předměty v Paříži a pohrávám si s myšlenkou uspořádat Slou Days i tady, v hlavním městě módy. To by bylo super, kdyby se z Paříže stalo město udržitelné módy. To by se mi líbilo. A stále mám ten můj největší životní počin – roli maminky mé pětileté dceři.
Kamila se svou dcerou Polinkou.
Budete dceru taky vést na cestu udržitelnosti?
Pro ni je to úplně běžné. Děti všechno okoukávají od rodičů. Kompostování, nakupování s velkým rozmyslem, dědění oblečení. Vysvětluji jí, že maminka Země nám dává materiál na všechno, co je nové. A s respektem k ní nosíme a sdílíme věci mezi sebou, posíláme je dál a nosíme je po kamarádkách. Do obchodního centra spolu nechodíme, ale to neznamená, že to nezná. Bere jí tam její tatínek, s kterým jsme se už rozešli, ale stále se skvěle doplňujeme v tom, co naší dceři do života přinášíme. Polinka také chodí do školky, kde se zajímají o ekologii a myslím si, že už to má v sobě hluboko zakořeněné.
Inspirativní ženySeriál iDNES.CZ Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
