Působíte jako koordinátorka vlčích hlídek v Krušných horách pro Hnutí DUHA Olomouc, jak byste své povolání charakterizovala?
Má pozice se vlastně stará o to, aby Krušné hory byly souvisle monitorovány, co se týče šelmích pobytových znaků. Budu teď mluvit v množném čísle, neboť jsem momentálně na mateřské dovolené a práci si dělíme s partnerem. Pořádáme vlčí hlídky, což jsou víkendová setkání dobrovolníků, díky kterým můžeme dělat souvislejší monitoring v kratším časovém úseku.
Jak probíhá váš běžný „pracovní den“?
Po lesích se sami pohybujeme několikrát týdně. Máme takové metodické pravidlo, že Krušné hory máme rozděleny na jednotlivé úseky, které se během roku snažíme alespoň dvakrát důkladněji projít. Hledáme vlčí pobytové znaky, které evidujeme, zadáváme do databáze. Umisťujeme a kontrolujeme fotopasti. Já se ještě zaměřuji na osvětu, ať už na sociálních sítích nebo na přednáškách pro veřejnost nebo pro školy a školky. Každý den je pro mě úplně jiný, i díky tomu, že se nevěnuji pouze vlkům. Ale většinou lze říct, že pokud není nějaké „šílené“ počasí, ráno zabalím monitorovací věci, psy a dceru, a buď sama, nebo s partnerem vyrážím do některé lokality, kde trasu uzpůsobuji dle aktuálního stavu. Když najdu některý z pobytových znaků, vyfotím ho s měřítkem, případně jej odeberu. Doma vše zadáme do databáze, případně zkontrolujeme pochůzky dalších dobrovolníků.
Co všechno s sebou při takových pochůzkách nosíte?
Věci na monitoring zahrnují metr – vše fotíme s měřítkem pro věrohodnost informace – uzavíratelné sáčky na trusy, ampuli s lihem na čerstvé trusy (pro uchování DNA), papírový sáček a pinzetu na odběr srsti, krabičku na naplněné sáčky, powerbanku, GPS nebo telefon s GPS.
První psi se ochočili „sami“ před 23 tisíci lety na Sibiři, tvrdí vědci |
Jaké stopy při vlčích hlídkách hledáte? Co s nimi následně děláte? V jednom vašem videu jste ukazovala, že největší odebraný „vzorek“ měl 60 centimetrů, to je běžná velikost?
Hledáme jak samotné stopy – u těch je to trochu složitější, neb se dají zaměnit se psími stopami, tak i vlčí srst, kořist a nejstěžejnější je trus. Trus odebíráme dvěma způsoby, záleží jak je starý. Když je čerstvý, jde jeho část na genetický rozbor, tak můžeme rozkódovat původ vlka. Všechen trus, i ten starší, putuje na potravní analýzu, která nám dává povědomí o skladbě vlčího jídelníčku na daném území. I v ČR neustále potvrzujeme, že vlci jí to, čeho je na daném místě nejvíc. Největší odebraný vzorek jsem nedávno trumfla, našli jsme „bobek“ dlouhý cca 90 centimetrů. Vlci nemají žádný pravidelný příjem. Uloví nějaké zvíře, a to spořádají do totálního nacpání. Od toho se odvíjí i různé velikosti bobků. Můžou se zaměnit i s liščím.
Má první fotka se skoro vlkem, který mě dovedl k práci sběrače vlčích bobků. Je o nás natočený dokument a ještě dva dny můžete finančně podpořit jeho realizaci. Děkuji všem za podporu k vytvoření krásné vizualní vzpomínky na toto neuvěřitelné stvoření.
https://t.co/Gl7NN9c8bg https://t.co/Pcq3FjofLJ
Kdo se vlčích hlídek účastní?
To je jedna z věcí, která mě na mé práci moc baví, neboť se jich účastní široká škála dobrovolníků – od lékařů, fotografů až po umělce, ajťáky, veterináře, kadeřnice… Během hlídek se tak setkávají lidé, kteří by se pravděpodobně jinak neměli možnost setkat a obohacují se navzájem.
Hlídky jistě pomáhají k lepšímu pochopení „vlčího života“ v Česku. Mají i jiné přínosy?
Ano, stěžejní činnost je sběr dat, ze kterých se stávají fakta vyvracející mýty, které o šelmách putují. Taky věřím, že působí jako prevence před pytláctvím.
Jaké mýty musíte nejčastěji bořit? Odkud se vůbec vzaly?
Samozřejmě nejznámější mýtus je ten o Karkulce, je několik teorií, jak tato pohádka vznikla a většina z nich nemá moc společného s tím, že by vlk značil tak obrovské nebezpečí. Co se týče historických mýtů, kdy vlk byl a zůstává „démonizován“, ty vychází především z náboženství. Díky své vlčí nenápadnosti, dá se říct možná i „neviditelnosti“ byl pro společnost něco neznámého, co o sobě dalo vědět tak, že usmrtilo nevinné, bílé bytosti – ovečky. Mezi novodobé mýty patří například to, že tu vlky někdo vypouští, a že to vlastně ani nejsou vlci, ale kříženci. Tohle jsme už ale dávno vyvrátili právě díky genetickým analýzám.
Co vás přivedlo k vlkům a k vlčím hlídkám?
V podstatě dvě události – můj zájem, který nastal okamžitě po tom, co se vlci v Krušných horách objevili a můj pes Bakly, kterého jsem si tou dobou přivezla z útulku. Byl to takový „trochuvlk“, po pár dnech mi zmizel a začal žít v krušnohorských lesích, já ho hledala přes tři týdny a vlastně jsem se díky němu začala učit stopovat vlky. Celý příběh je spíš na knihu, která snad někdy vznikne.
Chápete to jako „poslání“?
Beru to naprosto jako mé poslání. Už jen příběh, který mě k této činnosti dovedl, mě v tom utvrzuje. Nikdy jsem si v životě nebyla jistější.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá? Snila jste o tom, že budete stopovat vlky?
Když jsem byla úplně malá, měla jsem vysněná tři povolání: ochránkyně zvířátek, architektka a ilustrátorka dětských knížek. Ochránkyní jsem se v podstatě stala, architekturu jsem původně studovala, ale brzy jsem přišla na to, že tudy má cesta nevede. A tu ilustrátorku si určitě někdy ještě splním.
Nekompetentní lidé se zbraní
Jakou největší výzvu jste při vlčích hlídkách zažila? Bála jste se někdy?
Asi největší výzva byla, když jsem dělala souvislý monitoring přes celé Krušné hory bosa. Bylo to v rámci kampaně, kdy jsme se snažili vybrat od lidí příspěvek na dokončení dokumentu o farmářích a vlcích. Abych v lidech vzbudila pozornost, rozhodla jsem se bosa a se svým psem přejít Krušné hory, o čemž jsem průběžně dávala online reporty. V lese jsem se bála mnohokrát, dokonce jsem do jednoho lesa přestala na nějakou dobu chodit. Bojím se nejvíc na podzim, kdy je nejaktivnější doba lovu. Takže se nebojím vlků, ale bojím se lidí, u kterých nejsem přesvědčena o jejich kompetentnosti, co se držení zbraně týče.
Zažila jste při své práci genderové stereotypy? Například, že „práce v divočině není pro ženy“.
Nevybavuji se, že bych se s genderovými stereotypy nějak aktivně setkávala. Jen občas je o mně zmínka v internetových diskuzích, že bych raději měla plodit děti a starat se o domácnost, než běhat po lese. To však neberu nijak vážně.
Setkala jste se někdy tváří v tvář s vlkem? Existují nějaká pravidla, jak se v takových situacích zachovat – byť jsou asi ojedinělé?
Za pět let, co se vlkům věnuji, jsem se s ním tváří v tvář nesetkala ani jednou, ač jsem mnohokrát byla v jejich blízkosti. Vlk se v lese chová jako každé jiné lesní zvíře. Pokud budete mít to štěstí, že ho zahlédnete, krátce na to uteče.
A je možné, aby vlk zaútočil na člověka, který se v jeho teritoriu pohybuje se psem? Protože by se třeba cítil ohrožený.
Vlci si nás určitě všímají běžně, jen my o tom nemáme ani „tucha“. Pokud máme psa v našem dosahu, je riziko napadení vlkem minimální. Pokud se nám pes vzdálí mimo náš dohled a střetne se s vlkem, je to na jejich vzájemné komunikaci, jak se „domluví“. Nicméně ráda bych tento prostor využila i k osvětě, že na psa v lese číhá mnoho jiných nebezpečí. Od „zatoulané“ kulky, přes napadení zvířetem, po smrtelnou Aujeszkyho chorobu z uhynulých divočáků. Je však obecnou slušností na cizích pozemcích mít psa pod dohledem.
Vlci budí ve společnosti extrémní emoce
Jací vůbec vlci jsou, jaké mají vlastnosti?
Vlci mají spoustu zajímavých vlastností, jak se umí navzájem tolerovat, jak umí spolupracovat, podporovat se, vychovávat vlčata k jakési odpovědnosti. Vlastně se dá říct, že mají mnoho pozitivních a minimum negativních lidských vlastností. Nevím jestli se to dá brát jako vlastnost, ale jejich fascinující schopností je, jak dokážou ve společnosti vyvolávat extrémní emoce – pozitivní i negativní.
Proč zrovna vlk budí vášně, proč ne třeba rys?
Nevím, jestli to zvládnu jednoduše shrnout v jedné odpovědi a ještě tak, abych nikoho neurazila. Po dlouhá staletí jsme o vlcích nic moc nevěděli, kromě toho, že nám lidem dokážou pěkně „zavařit“ lovením hospodářských zvířat. Až nová doba nám dopřává takový luxus, že máme možnosti o vlcích zjišťovat stále detailnější a hlavně faktické informace. Mnoho lidí však neumí informace přijímat a zpracovávat. Dalším úhlem pohledu může být to, že lidé se často snaží najít jakéhosi viníka svého osobního neštěstí a právě „přízrak“, páchající „nemilosrdné“ útoky na nebohá jehňátka mohl v lidských myslích zakořenit. Druhým extrémem je, že lidé vlka až přehnaně uctívají a přisuzují mu schopnosti a vlastnosti, které v obecném hledisku nemá. Příkladem jsou různé obrázky, které kolují po „internetech“ s údajnými „alfa, beta–omega“ vlky nebo, kdy se z vlka dělá dokonalý leader korporací. Je na škodu, když takoví lidé „uctívají“ vlka z lidského, romantického pohledu a nezjistí si faktické informace, co dobrého skutečně přináší.
Lidé se často snaží najít jakéhosi viníka svého osobního neštěstí a právě „přízrak“, páchající „nemilosrdné“ útoky na nebohá jehňátka mohl v lidských myslích zakořenit.
Štěpánka Kadlecovákoordinátorka vlčích hlídek v Krušných horách pro Hnutí DUHA Olomouc
Teď z druhé strany. Dokážete se vcítit a pochopit negativní reakce myslivců a chovatelů?
Dokážu. Ráda bych zde citovala slova jednoho krušnohorského chovatele: „tak jasně, že z toho, že tu máme vlky nejsem úplně šťastný, nicméně je to součást přírody, ze které čerpám, kterou využívám pro své podnikání, tak někde musím ustoupit a najít kompromis“. V současné době mají chovatelé mnoho legálních možností, jak se s faktem, že se vlci vrátili, vypořádat. Reakce myslivců kupodivu chápu taky, jejich negativním postojem k vlkům v podstatě odhalili to, že jim zas až tak o přírodu nejde, že myslivost se vyvíjí spíše komerčním směrem. Možná odpověď mohu shrnout slovy Farleyho Mowata: „Odsoudili jsme vlka ne kvůli tomu, jaký skutečně je, ale jak ho záměrně a chybně chceme vnímat – jako mytizované ztělesnění primitivního a krutého zabijáka, což ve skutečnosti není nic víc než náš vlastní odraz.“
Nechápu, jak se někomu může líbit socialistická architektura, říká Jiřičná |
Vlci se pomalu vrací i na naše území. Mění jejich návrat českou krajinu?
Na to je ještě moc krátká doba, aby jejich přítomnost byla vidět. Setkala jsem se ale už s tím, že někteří lesníci už opravdu jejich přítomnost ocenili díky menším škodám na lesním porostu.
To je zajímavé. Jak napomáhají menším škodám na lesním porostu?
K tomuto jsou dvě teorie. Za prvé, díky přítomnosti vlků je v lese zvěř více aktivní, neshlukuje se dlouho na jednom místě, kde by spásala malé výhonky stromků. Za druhé, díky regulaci zvěře bychom se mohli více přiblížit k jakési přírodní rovnováze, kdy by se les zvládal samostatněji obnovovat. Každá rostlina nebo zvíře plní v lesním ekosystému nějakou funkci, která přispívá k přirozeným přírodním procesům. Vlk má tu funkci, že se stará o to, aby v lese bylo zvěře „tak akorát“. Protože tam, kde je více zvěře, než je pro les únosné, dochází k vyšším škodám na lesních porostech a tím pádem se zpomaluje obnova lesa. Nicméně další funkcí, kterou vlci z dlouhodobého hlediska pozitivně přispívají k lesnímu ekosystému je, že udržují lesní zvěř v kondici. Loví totiž převážně slabé, nemocné jedince, pokud nejde tedy o zvířata za plotem, třeba za oborou. Jak praví jedno indiánské přísloví: „Sob je potravou pro vlka, ale je to právě vlk, díky kterému je sob silný.“
Kolik jich v Česku máme, mohou se u nás přemnožit?
V Česku je několik desítek vlků. Za běžných okolností se přemnožit nemohou. Je to vrcholová šelma, u které se příroda postarala o několik druhů regulace.
O jaké formy regulace se jedná?
Je jich hned několik, vyjmenuji je postupně. Vlci pohlavně dospívají až ve dvou letech. Ve smečce se rodí vlčata maximálně jednou za rok, pouze jedné vlčici, zpravidla samici z hlavního páru. Ta hned ze začátku usmrtí vlčata, která jeví nějaké známky nemoci či slabosti, je vypozorováno, že se jich prvního roka života nedožije zhruba 60 procent. Vlčice se ale zároveň může „rozhodnout“, že nezabřezne, když je třeba početnost smečky úměrná potravní nabídce v jejich teritoriu. Také každý lov je pro vlky náročný a nebezpečný, dokáže jej usmrtit i jelen. Příroda to má vše dokonale promyšlené. Kdyby si vlci „vyjedli“ území, což je další mýtus, který kolem nich panuje, znamenalo by to ohrožení i pro ně. Proto se udržují v takových počtech, aby to pro krajinu bylo únosné. Tuto schopnost právě nemají kopytníci, za které to mají vlci řešit.
Ovlivnila výskyt vlků celosvětová pandemie? Přeci jenom více lidí vyhledávalo únik do přírody, více než jindy jsme chodili do lesů… Rušili jsme je?
Nic takového jsme nevypozorovali.
Chrání Česko vlky dostatečně?
Myslím, že to u nás stále vázne, co se týče vyšetřování pytláctví. Nemáme tu zatím ani jeden vyřešený případ. Doufám, že se podaří úspěšně uzavřít případ upytlačeného rysa nalezeného v mrazáku, a že to odstartuje větší motivaci a aktivitu v řešení dalších případů.
Proč se tak děje? Může být na vině „korupce“ u myslivců, kteří se mohou navzájem krýt? Přeci jen, muž, který měl rysa v mrazáku, je myslivcem.
Nad tím mohu pouze spekulovat. Myslím, že pokud veřejnost bude sledovat vývoj vyšetřování „rysa z mrazáku“, udělá si o tom obrázek sama. Zajímavým faktem jsou výsledky z anonymní ankety, kterou uspořádali pánové Koubek a Červený. K upytlačení rysa se přiznalo 17 myslivců z 204 dotazovaných. A 37 procent myslivců uvedlo, že znají někoho, kdo rysa upytlačil. Z toho vyplývá, že k nějakému vzájemnému krytí dochází.
Pořádáte i „vlčí exkurze“, jak probíhají?
Vlčí exkurze jsou pro širokou veřejnost. Setkáme se na předem určeném místě a jdeme na pochůzku, během které „přednáším“ o vlcích a pokoušíme se zároveň najít některý z pobytových znaků případně zmiňuji další lesní zajímavosti.
Provozujete také hostel, jací cestovatelé vás navštěvují? Jsou to také převážně dobrodruzi?
Hosté se různí, záleží dost na sezoně. Během zimy využívají hostýlek hosté, kteří zde vyhledávají zimní sporty. Mimo zimní sezonu to bývají různí dobrodruzi-cestovatelé. Taky sem jezdí skupiny přátel, které oceňují samoobslužný bar a mnoho možností, jak v okolí trávit čas.
Pocházíte z Vejprt, máte Krušné hory doslova „pod kůží“, nebo si aktuálně dovedete představit žít i někde jinde?
Krušné hory jsou můj domov, trvalo mi celkem dlouho, než mi to došlo. Absolutně si nedovedu představit, že bych žila na jiném místě v ČR. Když bych tu však někdy začala být nespokojená, mám zadní vrátka v touze žití na Islandu.
Chatardová: Slýchám, že jsme malý stát a ničeho nedosáhneme. Není to pravda |
Na dokumentární snímek „Vytí s Vlky: Příběh jedné Krušnoholky“ přispělo na Hithitu 88 lidí. Jak jste byla s finálním produktem spokojená?Dokument naprosto předčil má očekávání. Ač se na sebe nerada koukám a ještě méně poslouchám, dívám se na něj moc ráda. Je natočený na počest mého prvního psa Baklyho. V době, kdy se dokument natáčel, jsem měla už pejska druhého, který bohužel krátce před poslední klapkou také umřel, a tak je to pro mě krásná vzpomínka na mé dva parťáky. Myslím, že naprosto přesně odráží můj život, mé myšlenky a shrnutí důležitosti vlků ve volné přírodě. Každopádně práce režisérky/kameramanky/střihačky v jedné osobě – Lindy Mejstříkové, je pro mě fakt fenomenální. Doufám, že u natáčení dokumentů ve stejném stylu zůstane. Je mi ctí, že si pro zdokumentování vybrala právě náš příběh. Nedokážu si představit, že by to někdo zpracoval lépe.
Krušné hory jako druhé Krkonoše?
Do obnovy Krušných hor investovalo jen ministerstvo zemědělství stovky milionů korun. Do roku 2030 se mají na revitalizaci vynaložit čtyři miliardy korun. Mohou se z nich v budoucnu stát „druhé Krkonoše“, kde nekonečné zástupy lidí nejsou ojedinělým jevem?
Je to něco, čeho se moc obávám. Nemyslím si, že za vzrůstající turistický ruch může revitalizace. Krušné hory měly dlouho pověst „zničené“ přírody v současnosti začínají být ale objevovány mnoha lidmi. V posledních třech letech je vzrůstající turistický ruch opravdu vidět. Já jen doufám, že se většina návštěvníků našich hor nevzdálí od „obětovaného“ Klínovce a Božího Daru.
Krušné hory už dávnou nejsou zničenou krajinou. Ilustrační snímek
Už teď se v různých krušnohorských obcích objevuje takzvaný flipping. Bohatí investoři koupí chalupu, opraví ji a následně prodají za několikanásobek původní ceny. Při rekonstrukci bohužel mnohdy neberou v potaz místní architekturu a v oblasti tak vznikají městské domy, podobné těm z katalogů domů na klíč. Štve vás to?
Ač respektuji cizí vlastnictví, tohle mě štve hodně. Doufám, že se tento nešvar nerozšířil ze zmíněných „obětovaných“ míst. Naopak bych velmi ráda viděla investice do rozpadajících se, převážně továrních domů, kterých je po Krušných mnoho. Jsou pro ně typické a apartmány by v nich byly luxusní. Bohužel je jasné, že se toto pohybuje v jiných investičních hladinách a do takovýchto projektů by se pustil jen opravdový „srdcař“.
Jaké je vaše úplně nejoblíbenější místo v Krušných horách?
Pokud mám říct opravdu jen jedno místo, tak ukazuji na můj milovaný Velký Špičák, ze kterého vidím celé Krušné hory. Ale obecně vzato to mám asi nejraději úplně „doma“ – kolem Vejprt. Těm, kteří Krušné neznají a rádi by je poznali, doporučuji okolí Božího Daru, které je pro běžné výletníky uzpůsobeno. Pokud ale nehledáte klasické turistické atrakce a dokážete vnímat krásu přírody, doporučuji navštívit nás a my se o zajímavé tipy podělíme osobně.
„Sloveso „krušit“ znamenalo ve staročeštině „těžit“. Z toho plyne, že při těžbě vznikal krušec, což byly právě hroudy vytěženého nerostu. A právě krušec „může“ za Krušné hory.“ Zdroj: krusnohorsky.cz |
Původ názvu Krušných hor sice pochází z krušení, ale přesto si neodpustím obligátní dotaz: jsou Krušné hory krušné?
Myslím, že pro spoustu lidí to tu krušné být může, já však nejsem ten případ. Ono se to těžko vysvětluje. Myslím, že málo koho Krušné hory tak „vnitřně“ pohltí a právě to pohlcení „krušnými“ je důležité pro spokojený život tady.
Takže Krušné hory jsou…
Pestré. Krásné jsou tak moc, že se zaryly do srdce člověku z Patagonie. Jsou i nenápadné, na což začínají čím dál více trpět. Lidé jejich možnosti začínají zneužívat, aniž by si toho někdo všiml a stihl je bránit.
To nejlepší z hor Česka: bez těchto míst nikdy nepoznáte Krušné hory |
Aktuálně stopujete vlky, od patnácti jste pracovala jako lyžařská instruktorka, v sedmnácti jste cestovala paraglidingem po Evropě, po maturitě jste žila na Novém Zélandu. Nezasteskne se Vám někdy po „nudném“ životě ve městě?
Já sice bydlím přímo v centru města, ale žití v nějakém větším městě mi opravdu nechybí. Deset minut od našeho domu je krásné okresní město Annaberg, které nabízí dosti kulturního vyžití. I tam se ale ocitnu jen párkrát do roka, většinou, když tam chci vzít nějakou návštěvu. Naopak mě to stále táhne víc do přírody.
Kam míří vaše další kroky?
Jediné, co mi na mém listu přání chybí, je napsání alespoň jedné knihy, tak snad se mi to brzy podaří splnit. Jinak si moc přeji, aby se mi podařilo zajistit mé dceři krásné dětství, které z ní udělá šťastného, spokojeného, odpovědného člověka.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
