Ve své práci řešíte týrání dětí, jejich podvýživu, problémy se vzděláváním či děti ve válečných konfliktech. Nepřijdou vám pak problémy v České republice malicherné?
Je to věc, o které hodně přemýšlím. A sama ji nemám ani po dvaceti letech v UNICEF zcela vyřešenou. Člověk vždycky svou realitu posuzuje podle čerstvého zážitku, takže když přijedu z mise a řeším nějaký administrativní poplatek u lékaře, tak si říkám díky bohu za to, že lékaře vůbec máme. Všechno je ale relativní, takže když se vám pokazí pračka, v tu chvíli je to pro vás ten největší problém na světě, který musíte vyřešit, a nijak vám nepomůže vědomí, že miliarda lidí nemá pitnou vodu.
Během pandemie se necestovalo, bylo a je spousta restrikci. Jaký byl váš poslední rok?
Změnil hodně věcí. Například i v tom ohledu, že programy, o kterých jsme četli, nebo je řešili v zahraničí, jsme najednou dělali u nás. V první vlně jsme například balili hygienické balíčky, zajišťovali jsme dětské roušky. Dokonce jsme měli i leteckou přepravu do jižních Čech. Viděli jsme, jaký je problém s online výukou, takže jsme se spojili s programem Počítače dětem, abychom dětem z chudých rodin pomohli zajistit vybavení, které zkrátka neměly. V UNICEF jsme měli zakázáno kamkoliv jezdit kvůli nákaze i šíření. Což vytvářelo i hodně zajímavé situace: někdo byl například zaměstnán v Asii, ale nestihl přejet, takže pracoval z domu ve Švédsku a kvůli časovému rozdílu to měl hodně těžké.
Podepsal se koronavirus na kvalitě života dětí? Zhoršil situaci v některých zemích?
Celosvětově to byla pro děti naprosto výjimečná situace. Pandemie ovlivnila všechny děti všech věkových skupin a ve všech zemích. Mluvím o socioekonomických dopadech a v některých případech také opatřeních, která mohly nechtěně způsobit více škody než užitku.
U nás jsme řešili zavřené školy, ale to samé se stalo úplně všude. Ve Rwandě, v Rize, prostě miliarda dětí najednou nemohla chodit do školy. U nás možná nemají všichni počítače, jinde ale není ani internet, například ve válečných oblastech Sýrie a podobně. V mnoha oblastech se omezila zdravotní péče, děti ztratily kontakty s rodinou a vrstevníky. Situace byla neméně těžká pro jejich rodiče.
V jednom z mnoha rozhovorů jste řekla, že za práci v UNICEF vděčíte svému prvnímu manželovi, který je ze Zimbabwe. Co přesně se tedy stalo?
Měla jsem možnost půl roku pracovat a žít v Zimbabwe. A právě tam jsem přehodnotila svůj životní směr. Byl to nakonec sled několika událostí, který mě dostal tam, kde jsem nyní. Původně jsem totiž vystudovala finance a měla jsem jiné vyhlídky.
„U nás jde o peníze“
Ještě během studií jste pracovala jako finanční analytička v Nizozemské obchodní komoře a v obchodním oddělení dánského velvyslanectví v Praze. Vnímáte nějaké rozdíly, když nyní pracujete v nevládním sektoru?
Může se to zdát jako jiná práce, ale já v tom moc rozdíl nevidím. U nás jde totiž také o peníze. Z toho důvodu nemám ráda nálepku nezisková organizace, protože my musíme být naopak hodně ziskoví. Musíme držet provozní náklady na minimu a vytvářet mnohem větší zisk než kterákoliv jiná firma, aby to mělo smysl. Takže práce je to podobná, jenom akcionáři jsou jiní: nejsou to žádní investoři, ale děti, které díky této práci mohou pít čistou vodu, žít zdravě, chodit do školy.
Vystudovala jste finance. Jako malá jste se ale chtěla stát veterinářkou. Neříkáte si někdy, jak by váš život vypadal, kdybyste se vydala touto cestou?
Když jdu občas do pražské zoo, tak si říkám, jaké by bylo krásné tam pracovat. (smích) Ale je spousta dalších zaměstnání, kde by člověk chtěl pracovat. Přesně si vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem přemýšlela kam půjdu po gymplu a můj otec – kterému se chci tímto omluvit – mi tehdy řekl, jestli nechci studovat ekonomii a finance. A já jsem tehdy spontánně vyhrkla ‚Ne, něco takového nebudu studovat, to je strašná nuda‘. Myslím, že ho to hodně ranilo. Ale samozřejmě za rok už jsem na ekonomické škole byla.
Pavla GombaJe výkonnou ředitelkou UNICEF v České republice. Pochází z Ostravy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor finance a řízení lidských zdrojů. Pracovala jako analytik na Nizozemské obchodní komoře a v obchodním oddělení Dánského velvyslanectví v Praze. Jako konzultantka pracovala rovněž na finančním oddělení Magistrátu města Masvingo v Zimbabwe. V letech 2004 – 2010 vykonávala funkci člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Před několika lety vydala příběhy dětí z Afriky a Asie, které soustředila do knihy s názvem Slyšíte nás?  |
Jak to mají Češi s příspěvky pro UNICEF, přispívají? Poté, co jižní Moravu zasáhlo tornádo, se u nás vybraly miliony. Projevují Češi solidaritu i na pomoc, která přesahuje hranice?
Když jsem tu začala pracovat, tehdy nám psalo hodně lidí, proč mají pomáhat někde v zahraničí, když české děti mají také hlad a podobně. Takové názory stále zaznívají, ale mnohem méně. Je správné pomáhat doma, ale je také dobré hledět i dále než na vlastní humna. Společnost se mění a já bych řekla, že k lepšímu. Důkazem toho je i loňský rekordní rok, kdy jsme jen v Česku vybrali 100 milionů korun. Každým rokem se částka příspěvků zvyšuje.
Čím to je?
Myslím si, že lidé se mají lépe, více cestují a dokážou lépe srovnávat. Více chápou, co znamená narodit se v Nepálu, a co znamená narodit se v České Lípě. Současně vyrůstají nové generace, pro které je LCD monitor někdy až základní lidské právo. A ti mají cítění, empatii a vidí, jak se mají jejich vrstevníci jinde. Doufám, že samozřejmě na tom má podíl i náš tým, který se snaží co nejvíce lidem ukázat, že UNICEF smysl má.
Nemáte ale někdy pocit zmaru, že děláte zbytečnou práci? UNICEF vznikl v roce 1946 a problémů, které se týkají dětí, tu máme stále hodně.
Je to jako byste se ptala lékaře, jestli nemá pocit zmaru, když člověku vyléčí zápal plic a on si za rok zraní koleno. Je to zkrátka život a má práce je o překonávání překážek. Člověk se musí smířit s tím, že ne všechno jde vyřešit a že jsou věci, které se zkrátka nepovedou. Což je bolestné, protože v naší branži se musí vždycky všechno povést. V reálném životě to tak ale nechodí. Vzhledem k tomu, že mám možnost sledovat i konkrétní příběhy dětí, vracet se do zemí a konkrétních komunit, tak vím, že se děti z chudoby dostanou, když jim dáte šanci. Takových příběhů znám spousty a dělá mi radost, když se mi občas ozve někdo z druhého konce světa. Pak existují i osudy, kde vidíte limity pomoci. My dokážeme zařídit zdravotní péči, pitnou vodu, školy, dát lidem šanci, ale když mladá dívka v Africe vyjde školu a pak se špatně vdá, tak to už bohužel neovlivníme. Není to tak, že bychom mávli kouzelným proutkem a všichni budou navždy šťastní. To nedokáže nikdo. Na druhou stranu je spousta problémů, které vyřešit lze. A přesně o ty má smysl se snažit.
Co vás nejvíc trápí?
Když vidím válečné konflikty tam, kde nebyly. Válka vždycky znamená posun o padesát nebo sto let zpátky a to, čeho se dosáhlo, je ztraceno. V poslední dekádě více válek začalo, než jich skončilo – tento poměr bych chtěla obrátit.
Klidný rok pro uprchlíky
Vzhledem k válečným konfliktům jsou v posledních letech velkým tématem uprchlíci. Není tajemství, že problematika se týká i dětí a,ť už je rodiče berou s sebou, nebo samy děti prchají ze zemí pryč. Zhoršuje se to?
Loňský rok částečně přerušil proud uprchlíků, protože nefungoval pořádně mezinárodní transport a ubylo jim příležitostí. Myslím si, že je to ale přechodné a brzy se ten proud opět obnoví.
Máte informace, jak často se děti stanou během své cesty oběťmi pašeráků?
Téměř každý rok publikujeme statistiky, ale člověk musí brát čísla s rezervou, protože jde o nelegální aktivitu, která probíhá skrytě, takže si nikdo nedělá čárky a odhalené případy jsou většinou jenom špičkou ledovce. Děti, které cestují samy bez rodičů nebo jsou od nich oddělené, jsou vystavené velkým rizikům zneužívání, znásilňování, využívání pro obchodní aktivity, nucenou práci. A jen pro doplnění – dětská práce není to, že dítě pomáhá rodičům na poli nebo v obchodě po škole. V Sýrii a na mnoha dalších místech vidíme, že děti musí pracovat, aby přežily. Tak by se s nimi rozhodně nemělo zacházet.
 |
Jak v tomto ohledu může UNICEF pomoci? Monitorovat situaci přeci nestačí…
Je nutná spolupráce všech, kteří v tom mohou něco udělat. UNICEF má preventivní programy, které spočívají například v tom, že pracujeme s celníky, s policií, tedy s lidmi, kteří hlídají hranice. Ty školíme, jak hned rozpoznat znaky toho, že něco není v pořádku, aby dokázali včas zasáhnout. Například když jeden dospělý cestuje s pěti dětmi, kteří nejsou jeho příbuzní. To jsou situace, kdy by měly úřady zasáhnout a něco dělat. Pracujeme také se soudci, kteří pak tyto děti mohou umisťovat do detenčních zařízení. Tento program, kterého jsem se osobně zúčastnila, například výrazně snížil obchodování s dětmi na thajsko-kambodžských hranicích.
Ta největší pomoc však začíná už přímo v jednotlivých komunitách, aby vůbec k pašování dětí nedocházelo a aby rodiče nepodléhali nějakým falešným slibům. Cože úzce souvisí s řešením chudoby a to zase souvisí se vzděláváním.
UNICEF (Dětský fond OSN)
|
Jak to myslíte?
Víme, že když děti chodí do školy, stává se takových případů méně, komunity jsou odolnější, dokážou se rizikům ubránit. A v tomto ohledu bych ráda zdůraznila ještě jeden problém. Na světě je asi 40 milionů dětí, které nebyly při narození registrované, nemají rodný list. Ono to možná nevypadá jako velký problém, ale právě takové děti jsou zranitelnější vůči obchodování, případně vůči rekrutování do ozbrojených sil. Vždycky se totiž dá říct, že nějakému dítěti je 18, když mu je ve skutečnosti 14 nebo 15 let.
Dokážete říct nějakou konkrétní intervenci UNICEF, která se snažila zabránit pašování či obchodování s dětmi?
Možná si ještě pamatujete tsunami v Indonésii v roce 2004. Právě tehdy docházelo k nelegálnímu vyvážení dětí ze země. Po zemětřesení na Haiti v roce 2010 jsme tak ihned doporučili moratorium na vývoz dětí, respektive na cestování samotných dětí ze země, čímž jsme zabránili mnoha lidským tragédiím. Teď již tento postup patří při velkých přírodních katastrofách ke standardům.
Jak to vidíte s migrací do budoucna?
To je těžké odhadovat, ale pokud se ale nepodaří zastavit války, pokud se nepodaří zlepšit situaci v takových zemích, jako je Sýrie, Jemen, Somálsko, Nigérii či DR Kongo, tak lidé budou dál do Evropy putovat, protože nemají co ztratit.
Jaké to pro vás bylo, když jste se poprvé ocitla v nějaké chudé zemi?
Bylo to právě Zimbabwe, které jsem navštívila jako první „chudší“ zemi. Pamatuji, že když jsem se tam chystala, kladla mi maminka na srdce, ať nepiju místní vodu, nikomu nepodávám ruku a snad ani nevycházím na čistý vzduch, protože měla představu, že co člověk vystoupí v Africe z letadla, hned se na něj vrhnou všechny možné bacily, hadi, štíři a pavouci. Myslím si, že to vlastně není představa jen mé mámy, ale spousty dalších lidí. Takoví lidé by byli velmi překvapeni z toho, že i v Africe jsou moderní velkoměsta, kde kvůli provozu nejde ani přejít silnici.
A jak jste to vnímala vy?
Bylo to pro mě překvapení. Člověk má představu z přírodopisných filmů, jenže dnes aby v Africe zvíře pohledal. Život ve městech je hodně podobný jako u nás – hledáte parkování a dáte si tam kávu v nákupním centru stejně tak, jako si ji dáte u nás. Bohužel svět ztrácí hodně ze svých tradic, kultury a mezi jednotlivými zeměmi se smazávají věci, které odlišují jednu od druhé.
Pokud se nepletu, během svých cest jste několikrát zažila i situace, kdy vám šlo o život.
A možná i situaci, kdy jsem nevěděla, že mi šlo o život. (smích) Takový nejzávažnější zážitek jsem měla ve Středoafrické republice, kam jsme měli jet natáčet dokument. Celé to bylo nešťastné od úplného začátku, měli jsme točit mimo hlavní město v místě, kde nebylo opravdu nic. Navíc v zemi tehdy byla občanská válka. Takže nám kolegové doporučili, ať si vezmeme úplně všechno s sebou – potraviny, spacáky, repelenty. Když jsme přistáli v Bangui, tak jsem najednou zjistila, že mám propadlé očkování proti žluté zimnici a že nám kufry zůstaly v Paříži. Neměli jsme nic z toho, co jsme si vzali k přežití. Úsměvné bylo i to, že jsme přistávali někde v pralese na vysekané runwayi a já měla jen malou kabelku a boty na podpatku. Zpětně si ale říkám, že to bylo dost osvobozující nemít s sebou nic. Chyběl mi jen ten repelent.
To byla na té cestě nejhorší situace?
Ne. V místě jsme zažili ozbrojený incident, kdy nám šlo doslova o život. Dodnes na to nerada vzpomínám, ale traumata z toho nemám. Mám dokonce několik fotek s rebely před tím, než se situace vyhrotila. Po návratu jsem si říkala, že to nikdy nesmí vidět maminka. A když jednou tu fotku viděla, tak říkala ‚No vidíš, vždyť ti to sluší i bez make-upu’. Doma prostě nikdo není prorokem.
V Belize jsme například pracovali v různých komunitách při záplavách. Museli jsme se tam tehdy plavit přes obrovskou rozvodněnou řeku na dřevěné kánoi. Poté, co jsme se dostali na druhý břeh, zeptala jsem se, jestli v té řece nebyli krokodýli. Průvodce říkal, že tam jsou jen aligátoři. A v Sierra Leone se na letiště létalo vysloužilým vrtulníkem, který tam jako taxi provozovala skupina Rusů. Tři týdny poté, co jsem odjela ze země, vrtulník spadl a všichni cestující v něm zemřeli. Každý rok několik mých kolegů v terénu zahyne. I to k této práci bohužel patří.
Ne každý může být dobrovolníkem
V tomto ohledu mě napadá, jestli může být dobrovolníkem pro UNICEF každý?
Hlásí se strašně moc lidí, kteří tím často chtějí vyřešit nějaký svůj osobní problém – mají toho doma nebo v práci plné zuby, rozešli se s partnerem, nebo prostě mají hezké představy z filmů a chtějí na měsíc do Afriky. Skutečnost je ovšem mnohem drsnější. Člověk, který jede pomáhat, musí být úplně v pohodě sám se sebou, protože když má problémy tady, za hranicemi budou pětkrát větší a bude těžké je řešit.
Aby také dobrovolník mohl něco smysluplného dělat, musí mít kvalifikaci, být odolný, jinak by totiž on potřeboval někoho, kdo se tam o něj postará. To, co tam lidé můžou reálně dělat, je hodně omezené, a proto dáváme přednost místním dobrovolníkům. Ale není to tak, že by Češi nepomáhali. Nedávno se z UNICEF Zambie vrátil mladý Čech David, který v zemi zůstal rok jako UNV (United Nations Volunteer, pozn. red.), i během covidu, a přijel plný zkušeností.
Odzbrojte! Pražská rodačka von Suttnerová bojovala celý život za mír |
Co by měl umět?
Alespoň dva jazyky, mít ideálně vysokou školu v oblasti našich programů, musí být psychicky odolný, vydržet v zahraničí. Také musí mít odhodlání a dobrý důvod, proč do něčeho takového jít.
UNICEF působí ve většina zemí po celém světě. Vy osobně máte spočítáno, do kolika zemí jste se sama podívala?
Ne, to se přiznám, že ne. Vím, že někteří cestovatelé to počítají a dělají si tečky na mapě. Já ale nejsem sběratelem zemí, pro mě má mnohem větší hodnotu, že se do těch zemí vracím. Takže třeba ve Rwandě jsem byla desetkrát, v Bhútánu jsem byla taky desetkrát, stejně tak se ráda vracím do Belize nebo Sierra Leone.
Sledujete i nějaké konkrétní příběhy?
Sleduju. To je recept na to, jak v takové práci vydržet dvacet let. (smích)
Pamatují si vás děti?
Ano, a je to potěšující. Některé si mě dokonce najdou i na Facebooku. Svět je mnohem více propojen, takže mám přátele i v úplně nejneobvyklejších místech světa.
Je to tak, že dětem nevozíte sladkosti, čokoládu, protože by se jim udělalo špatně?
Jednak by se jim udělalo špatně, protože na to nejsou zvyklé, a jednak když přijedete do vesnice, kde jich je pět set, tak prostě tolik čokolády nebudete mít. To jsou i naše pravidla, ale lidé mimo UNICEF je často nedodržují a nerespektují.
Vzpomínám na jednoho velmi bohatého člověka, který s námi byl ve Rwandě a já jsem mu říkala, ať dětem nic nedává, ať třeba i vodu si vypije v autě. Následně jsme byli v jedné vesnici a najednou jsme viděli, že se děti rvou do krve. Dotyčný jim totiž hodil prázdnou láhev od vody a oni se o ni začaly prát, protože i taková prázdná láhev tam má svou hodnotu. Mohou si v ní například přinést vodu domů.
Co tedy dětem například do Rwandy vozíte?
Nejezdíme tam s kufry dárků. Není to totiž o tom, že někomu darujeme nějakou jednorázovou věc, ale když tam stojí škola nebo zdravotní středisko, když vyškolíme učitele a zdravotníky, to má na místě mnohem větší hodnotu.
Kde jsou v současné době největší problémy?
Asi nejvíce problémů v současné době je v Subsaharské Africe s ohledem na dětskou úmrtnost, na chudobu, na to, že děti nechodí do školy. Ale existují také jiné krizové oblasti jako je Sýrie, Jemen. Jedna z mých posledních cest byla do Myanmaru mezi Rohingy, což bylo hodně depresivní. Do Afriky směřuje největší část pomoci, ale nemůžeme zapomenout ani na ostatní oblasti.
Byla jsem zjevením, justice je stále „pánský klub“, říká česká šéfka tribunálu |
Co vlastně taková česká pobočka UNICEF může udělat pro země v Africe?
Já mám možnost vidět přesně to, co můžeme udělat, proč to děláme a proč to má smysl. A myslím si, že covid ukázal, proč to má smysl, protože fakticky záleží na tom, jestli někde v Severní Koreji mají děti pitnou vodu a mají možnost si umýt ruce. A když vyřešíme zdravotní problémy či očkování dětí jinde, tak je řešíme i sami pro sebe. Nemoci se šíří bez pasů. Bez víz. Bez hranic. Dětskou obrnu zastavíte jenom očkováním. A pokud se někde přestane očkovat, může se nemoc objevit i v oblastech, kde předtím nebyla. Takže pokud se bavíme o nějaké kolektivní ochraně, je třeba myslet i na tyto oblasti, aby takové nemoci nikde nebyly a nikoho neohrožovaly.
Zmínila jste Severní Koreu. To není zrovna země, která by dobrovolníky vítala s otevřenou náručí.
V této chvíli je UNICEF v současnosti jediná mezinárodní organizace, která tam může pracovat, protože neděláme politiku, ale máme konkrétní programy pomocí. Věříme, že žádné dítě není nepřítel a že každé dítě má právo na to, aby přežilo, aby bylo zdravé a mohlo chodit do školy. To je základ. Mám v místě jednoho dobrého kolegu, který tam pracoval tři roky a dokonce se mu tam narodilo i dítě.
S covidem výhrůžky ustaly
Chodí vám výhrůžky?
Hodně.
Opravdu? I v dnešní době, kdy Češi přispívají UNICEF více než kdy dřív?
Před covidem nám chodilo hodně výhrůžek, i docela dost osobních. Někdo mi třeba psal, že si na mě počká, přijde mě zmlátit a tak. Myslím si, že to jsou lidi, kteří by stejně nepřispěli a které nemá smysl přesvědčovat. Já to beru tak, že lidé jsou různí a mají různé názory a třeba mají nějaký důvod, proč tohle napíšou a mají takovou potřebu. Takže si z toho nedělám nějakou velkou starost. Ale zajímavý fenomén je, že když začal covid, tak to ustalo. Úplně mávnutím proutku. Lidé se museli najednou starat o to, co je tady u nás. Takže zatímco předtím nám někteří psali, ať klidně půlka lidstva vymře na hlad a nemoci, tak najednou pandemie nebyla někde daleko v Africe, ale přímo tady, a bezprostředně se jich to týkalo.
Reagovala jste někdy na takové zprávy, výhrůžky smrti?
Děláme s kolegy takový zajímavý sociologický experiment. Lidé, kteří nám píšou, asi mají představu, že jejich zpráva doputuje do budovy, kde pracuje tisíce bezejmenných úředníků a nikdo tak jejich zprávu nebude řešit. Ale my máme jen malý tým – je nás jedenáct – a má kolegyně občas těmto lidem volá nazpět. Podle mě je to pro ty lidi obrovské překvapení, když pak v telefonu slyší je milý hlas ‘Děkujeme za e-mail a váš názor’. Možná si pak uvědomí, že jejich zprávy čtou úplně normální lidi, stejní, jako jsou oni.
Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová |
Končí ty telefonáty tím, že se třeba omluví?
Nemyslím si, že bychom je přesvědčili. Ani se o to nesnažíme, ale chceme jim dát zpětnou vazbu a minimálně se vždycky zarazí a příště už něco takového nemusí napsat.
V současné době ještě existují země, kde ženy nemohou studovat, nemají přístup k základnímu vzdělávání. Jde něco takového změnit, když je to v kultuře daných zemí?
Je rozdíl, co je opravdu kultura, a to, co jsou nějaké pozůstatky systému. Pro mě je to velké téma, sama jsem žena. Když někam přijedu, tak se nemůžu ubránit myšlenkám na to, jak bych asi žila, kdybych se narodila v té konkrétní zemi Nikdo z nás nemá žádnou zásluhu na tom, kde se narodí a jaké měl podmínky v prvních letech života.. Rodiče většinou dívky do školy posílat chtějí, ale často to je pro ně finančně nemožné, nemohou si dovolit platit školné, školní uniformy, potřebují, aby dívka pracovala doma nebo na poli.
Situace se ale mění, a to poměrně rychle, i v tradičních společnostech, jako je třeba Afghánistán nebo Jemen. Když jsem začala jezdit do Rwandy, do školy tehdy chodilo 30 procent dívek, nyní je to 100 procent. Do první třídy nastoupí většinou všechny děti, rozdíly jsou až na konci.
Proč to nedokončí, co je odradí?
Většinou chudoba, protože musí pracovat doma – rodina ji stáhne. Jsou to ekonomické důvody, když třeba máte dvě děti, chlapce a dívku, tak víte, že dívka se provdá a bude následně součástí rodiny manžela. Chlapec se o vás postará i ve stáří. Svou roli také hrají dětské sňatky. Aktuálně je jedna z pěti dívek ve světě provdána před dosažením dospělosti.
Vzdělanější žena znamená méně dětí
Když ženy vystudují, znamená to pro ně vůbec něco?
Vzdělanější žena znamená méně dětí, což je podle mě jediné dobré řešení populační exploze. Zajímavé je, že to tak nefunguje u mužů. I vzdělaní muži mají hodně dětí, ale vzdělané ženy ve všech kulturách a ve všech náboženstvích mají méně dětí a dokážou se o ně lépe postarat. Jde o to všechny holčičky dostat do školních lavic, to je řešení jednoho velkého problému, který jako lidstvo máme.
Člověk neovlivní, kde se narodí. Ale kdybych se narodila třeba ve Rwandě, jak bych na tom byla?
I v rámci jedné země jsou velké rozdíly. Záleží na tom, v jaké rodině byste se narodila, jestli na vesnici, nebo v nějakém větším městě. Ale s velkou pravděpodobností byste vychodila jen základní školu, neměla byste možnost jít studovat na střední, natož na vysokou. Se 40 procentní pravděpodobností byste se vdávala dříve než byste oslavila 18. narozeniny. Takže ve 25 letech byste už mohla mít 3 nebo 4 děti, o které byste se starala. A nejen o děti, ale musela byste pracovat na poli, musela byste pomáhat uživit rodinu. Není to úplně vyhlídka, která by většinu českých žen uspokojila.
Tři dny se učila zavazovat tkaničky. Teď má úspěšný podnik a doma medaile |
Máte pocit, že by se postavení žen ve společnosti nějakým způsobem měnilo? Že nejsou ženy vnímány jako ty, které stojí v kuchyni u plotny, pracují na poli?
Zase záleží. Hodně se mluví o tradicích, ale podle mě existuje ještě jiný důvod, jiné měřítko, na kterém úplně nejvíce záleží, a to je ekonomická svoboda žen. To, jak ženy mohou podnikat, být zaměstnány, vydělávat. Pokud má žena svůj vlastní příjem, tak i v ne zrovna svobodné společnosti má rozhodně více šancí než žena, která nemá žádný příjem a je zcela závislá na manželovi, nebo na rodině.
Třeba zrovna Rwanda je takový skvělý příklad, protože země je velmi progresivní vůči ženám. Zavedli tam pozitivní diskriminaci žen ve veřejných funkcích. Chtěly, aby alespoň 30 procent ve veřejných funkcích byly ženy. Ono se to trochu zvrhlo, nyní mají v parlamentu 64 procent žen a řeší, jak dostat do politiky více mužů. S několika poslankyněmi jsem se potkala a byly to neuvěřitelně silné ženy. Takže se nemůžeme dívat na všechny ženy v Africe jako na chudinky, to rozhodně nejsou. A mohu uvést i jiný příklad – v Sierra Leone je jiná kultura a stále tam ještě praktikují ženskou obřízku. A přesto jsem tam potkala podnikatelky, které vybudovaly velmi úspěšné firmy a vydělávají peníze. Těm pak nikdo nemůže říkat, co mají, nebo nemají dělat.
Ovlivňuje tedy postavení žen i to, jak jsou vychovávané?
Určitě, je to soubor zvyklostí a toho, co považuje za normu, který se předává. Ale i to se mění. Můžu se v tomto ohledu vrátit k oné ženské obřízce v Sierra Leone. Je to něco, co nesouvisí s náboženstvím a opravdu to udržuje sama společnost. A dokud žena neprojde takovým zákrokem, tak není považována za dospělou, nemůže se zúčastnit rozhodování v komunitě, nemůže se provdat. Je to věc, kterou udržuje společnost, ale i tady se věci mění. Když jsem tam byla poprvé, tak bylo 94 procent místních žen obřezáno. Když jsem tam byla po šesti letech podruhé, tak se to číslo snížilo na 86 procent. Což je pořád hodně, ale je to posun.
Čím to je? Co se změnilo?
Mimo jiné i programy, které tam UNICEF má. Ty začínají tím, že se prosadí zákon, který takový zákrok zakáže, ale to často nestačí, pokud zákony nejsou reálně respektovány. Proto pracujeme s komunitami a také i přímo s lidmi, kteří to provádí. A snažíme se jim vše vysvětlit. Pracujeme s náčelníky a školíme místní dobrovolníky, protože jediná účinná změna je na úrovni jednotlivých komunit.
Představa, že špičkový odborník z praxe půjde učit, je mylná, říká profesorka |
Mluvila jste o pozitivní diskriminaci. Dokážete si něco takového představit i v České republice, třeba v politice? V tomto ohledu se mluví hodně o kvótách.
Když se člověk zeptá úspěšných žen, tak kvóty zavrhnou, protože nikdo nechce být úspěšný, nebo být ve funkci jen proto, že to je součástí nějaké kvóty či opatření. To byl původně i můj postoj – schopné ženy se prosadí bez kvót. Po dvaceti letech jsem ale došla k závěru, že třeba ve veřejných a veřejnoprávních institucích by nebylo od věci alespoň nějakou mírnou kvótu zavést. Když se totiž podíváte situaci u nás, třeba v takových institucích, jako je například bankovní rada ČNB, Česká televize, Česká pošta, tedy korporace řízené a obsazované státem, jsou to často obory, kde pracuje spousta žen, ale v tom úplně vrcholovém vedení jich je minimum.
Samozřejmě to neznamená, že žena je vždy dobrý kandidát, které bude dělat samá dobrá rozhodnutí, ale takové instituce by měly kandidátky na důležité pozice alespoň zvažovat. Rovnováha je zdravější. A když se podíváme do parlamentu, tak tam máme žen jako někde v Saudské Arábii. Dá se to vysvětlit i jinakco, kdyby bylo v parlamentu 80 procent Čechů a 20 procent Moravanů? Také by asi lidem z Moravy vadilo, kdyby o přehradě na Dyji rozhodovali jenom Pražané.
Vy sama jste nikdy nepřemýšlela nad tím, že byste šla do politiky? Jste zařazována do různých žebříčků úspěšných a vlivných žen.
Měla jsem návrhy, ale baví mě to, co dělám a mám tu práci ráda. Ten čas asi ještě nenastal.
Ale jednou může přijít?
To netuším. (smích)
Paradox práce pro UNICEF
Jak se vám daří plánovat čas a udržovat tu pomyslnou rovnováhu mezi osobním a pracovním životem? Dokážete to vyvážit?
Já strašně obdivuji, když někdo zvládá čtyři děti, práci a večer ještě vaří doma. Já sama jsem si musela vybrat a myslím si, že má práce by s dětmi dohromady nešla. Je to takový paradox, pomáhat dětem téměř vylučuje mít vlastní, ale jsem s tím smířená.
Kdysi dávno jste uvažovala o adopci jedno z dětí, kterým pomáháte. Později jste se k takové myšlence nevrátila?
Mám to vyřešené. K té dívce, o které mluvíte, jsem si vytvořila hodně emotivní vztah a asi se tomu člověk úplně nevyhne. Když jsem pak nad tím přemýšlela, co by to znamenalo prakticky, tak jsem si vyhodnotila racionálně, že je mnohem lepší, aby žila ve svém prostředí se svými sourozenci, se svou vzdálenější rodinou. Zkrátka že má smysl ty programy podpořit na místě, než vozit děti do České republiky.
Jak to s ní vypadá nyní?
Její příběh mi dělá velkou radost. Ve 25 letech nemá pět dětí, ale je zasnoubená a studuje na univerzitě. Je to úžasný příběh sirotka bez vzdělání a z největší chudoby, který se dostal až na univerzitu.
Ale třeba z Bhútánu, což je má druhá nejoblíbenější země, mi nedávno napsal jeden mladík, se kterým jsme kdysi točili dokument a podpořili jeho vzdělání. Tehdy byl malým mnichem v klášteře, ale dnes už sám má dítě a před měsícem mi poslal jeho fotku a prosil mě o podporu. A z toho vznikají docela vtipné příběhy. Já mu totiž nějaké peníze do začátku poslala a myslela jsem si, jak dítěti koupí třeba peřinku. A on mu místo toho koupil sošku nějakého místního světce. Tohle člověk zkrátka nevymyslí a tohle je prostě život.
Boj za spravedlnost měla v krvi. Dagmar Burešová změnila českou advokacii |
Jaké další příběhy se vás dotkly?
Jsem docela velkou součástí příběhu dalšího malého mnicha, který se narodil postižený a nemohl chodit. Tehdy jsme v klášterech, kde bydlel, měli projekt na zajištění pitné vody a vzdělávání mnichů, aby se zkrátka neučili jen recitovat mantry, ale aby měli v budoucnu více možností. Tento kluk nám hodně pomáhal a já jsem vůči němu měla strašně dlouho pocit dluhu, protože jemu samotnému jsme s jeho postižením nemohli pomoci. Neustále jsem nad tím přemýšlela a trvalo to pět let, než se podařilo sehnat dostatek peněz, zajistit operaci a vyřešit víza. Podařilo se nám ho totiž dostat do Prahy a v Motole ho operovali. Byl to jeden z nejriskantnější projektů mého života a mé kariéry, protože to mohlo dopadnout jakkoliv. Pár týdnů mi z toho bylo hodně ouzko, protože jsme nevěděli, zda se operace povedla - ležel v sádře.
Doufám, že má příběh šťastný konec.
Má. Operace dopadla dobře, chodí. Měl dokonce jedno velké přání - zahrát si fotbal. Kolegové mi pak posílali video, na kterém se žene za míčem. Messi z něj asi nebude, ale chodí a dokonce běhá. A také mi čas od času v neděli napíše, protože to je den, kdy do rukou dostanou v klášteře mobil. A vlastně i díky němu jsem byla na fotbale, Slavii, kam bych asi jinak nešla.
V čele české sekce UNICEF jste od roku 2000, tedy přes 20 let. Co vás práce za ty roky naučila?
To určitě není jedna věc. Asi respekt k životu, k tomu, jak různé mohou být názory a pohledy na život, na svět. Jeden rok můžete něco vidět jako absolutní pravdu, a po pěti letech už víte, že to je jinak. Má práce mě naučila i toleranci k druhým a že každý člověk má svou cestu, svůj názor a svůj čas. Vidím, jak se všechno mění. Současně i to, že nejde všechno vyřešit, ale že jsou věci, které vyřešit jdou a právě na nich je potřeba pracovat. Protože to, co člověk „pouští po vodě“, se mu dříve či později v nějaké podobě vrátí.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
