Mohl by řídit ústřední krizový štáb, radit premiérovi při zásadních bezpečnostních rozhodnutích, zodpovídat za strategickou komunikaci, aby byl stát v případě krize schopen srozumitelně informovat o hrozbách nebo zaváděných opatřeních.
Velmi zjednodušeně by měl či měla „vědět o všem“, co v jednu chvíli k danému problému podnikají ministerstva obrany, vnitra, zahraničí i tajné služby, a jejich postup koordinovat. Klíčové argumenty pro vznik takové pozice ukázala v posledním roce nejen pandemie covid-19, ale také kauza Vrbětice.
Státní tajemník nebo poradce pro národní bezpečnost či národní bezpečnostní koordinátor. Ať už bude nový post superúředníka, o jehož zřízení už několik měsíců vedou diskuze experti i politici, pojmenován jakkoliv, půjde o náročný úkol pro špičkového krizového manažera.
„Superúředník či supermanažer. Odborník na krizový management i bezpečnost. Hlava krizového systému,“ nastínil generál Petr Pavel, někdejší šéf Vojenského výboru NATO a bývalý náčelník generálního štábu.
Lekce Vrbětice? Vláda váhala, ruská propaganda a konspirace udeřily bleskem |
Ten patří k hlasitým zastáncům vytvoření takové pozice. Podle Pavlovy představy by fungoval v rámci Úřadu vlády, podléhal přímo premiérovi a sloužil jako jeho poradce. „Měl by mít možnost vynucovat přijatá opatření a koordinoval celý bezpečnostní systém. Využíval by pro to zázemí Bezpečnostní rady státu,“ popsal Pavel.
S dalšími experty i politiky se shoduje v tom, že by do jeho gesce měla spadat i strategická komunikace, která například v kauze odhalení pozadí výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích fatálně chyběla.
Bezpečnost už není výsadou obrany a vnitra
Zřízení nové pozice má podporu u politiků napříč spektrem. Mezi zastánce patří například současný ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO). Podle něj komplikovaná situace ve světě dlouhodobě ukazuje, že bezpečnost a obrana již nejsou výsadní otázkou jen ministerstev obrany či vnitra a vyžadují systematickou koordinaci napříč složkami státní správy.
„I proto podporuji vznik funkce poradce pro národní bezpečnost, která by reflektovala specifika a potřeby měnícího se bezpečnostního prostředí,“ uvedl Metnar.
Nadresortní národní poradce podřízený přímo premiérovi by podle jeho slov mohl plnit nejen analyticko-poradní úkoly, ale měl by být navíc schopen po resortech informace a výstupy požadovat. „V systému by tak doplnil Bezpečnostní radu státu,“ dodal Metnar.
Podle předsedkyně sněmovního Výboru pro obranu Jany Černochové (ODS) by měl být poradce blízkým spolupracovníkem premiéra, který má exekutivní pravomoc. „Zřízení pozice národního bezpečnostního poradce má SPOLU ve svém programu, takže s ním počítáme. Cílem je dosáhnout lepši koordinace zpravodajských služeb a lépe reagovat na bezpečnostní ohrožení republiky,“ prohlásila Černochová.
Metnarův náměstek pro obrannou politiku a strategie Jan Havránek připomněl, že potřebu ustanovit funkci poradce pro národní bezpečnost definoval již Audit národní bezpečnosti z roku 2016. A s institucionalizací obdobné funkce v aliančních zemích podle něj počítá i NATO kvůli lepší koordinaci v době krize.
„I proto by taková funkce v ČR měla co nejdříve vzniknout. Poradce pro národní bezpečnost by měl, ať už by šlo o funkci samostatnou, nebo celý aparát, být nadresortní (a tím pádem nezávislý), schopen shromažďovat a vyhodnocovat informace od jednotlivých resortů v oblasti vnější i vnitřní bezpečnosti, a měl by disponovat dostatečnými pravomocemi v oblasti koordinace i řízení v krizových situacích, nejen v oblasti strategické komunikace,“ vysvětlil Havránek.
Vzory existují v USA či v Izraeli
Potřeba lepší koordinace a komunikace se podle něj projevila i při nedávných přípravách Národní strategie pro čelení hybridnímu působení, kdy se nadresortní koordinace v otázkách národní bezpečnosti ukázala jako naprosto nezbytná.
Agresivním akcím Ruska má čelit národní strategie proti hybridním útokům |
„V ideálním případě by takový poradce disponoval i určitou odbornou personální strukturou. Poradce by pak také zajišťoval situační povědomí a včasné, cílené a koordinované sdílení informací napříč státní správou. To je naprosto nezbytné zejména v krizových situacích, které vyžadují jednotnou reakci ČR,“ dodal.
Bezpečnostní expert a prorektor soukromé školy CEVRO Institut Tomáš Pojar upozornil, že podobné funkce státních tajemníků pro zahraniční a bezpečnostní politiku lze nalézt v celé řadě zemí. „I na německém kancléřství je jedno takové místo, kde se vše sbíhá a kam se lze dovolat,“ konstatoval.
Vzor by ale hledal v americkém nebo izraelském systému. Například v USA přitom patří poradce pro národní bezpečnost (National Security Advisor) ke klíčovým osobám fungování státu a má zásadní roli v Národní bezpečnostní radě (National Security Council), tedy obdobě české Bezpečnostní rady státu.
Je prezidentovým osobním poradcem v oblasti národní bezpečnosti. Bezpečnostní politiku sice určuje sám prezident, ale úkolem poradce je, aby prezident měl všechny relevantní informace a věděl o všech možnostech a rizicích. Má také poskytovat pohled nezaujatý zájmy jednotlivých ministerstev.
Na starosti má rovněž, aby byl prezident řádně informován o vývoji ve světě i o vnitropolitické scéně. Hraje také velkou úlohu při krizovém řízení a tajných operacích. Plní taktéž roli takzvaného „hlídače dveří“ u prezidenta a tím šetří jeho čas a zároveň ho v prezidentem požadovaném rozsahu zastupuje v jednáních s vnitrostátními i zahraničními aktéry i médii.
V českém modelu by to samozřejmě nebyl prezident ale premiér. „Moc a vliv se bude patrně odvíjet od toho, jaké pravomoci konkrétní premiér dovolí a vláda svěří. V zásadě by měl vědět, co dělá levá i pravá ruka a dohlížet na řešení a vymáhat ho. Pokud něco nepůjde, navrhovat premiérovi a vládě řešení,“ uvedl Pojar.
Pravomoc poradce zůstává otázkou
Další bezpečností expert a někdejší náčelník generálního štábu Jiří Šedivý vidí roli nového superúředníka spíše jen jako poradní. „Samozřejmě v USA jde o velmi významnou roli, ale není to orgán s vlastní rozhodovací pravomocí. Neměl by tak zasahovat do exekutivy ministerstev ani Bezpečnostní rady státu,“ nastínil Šedivý.
Ten si ale dokáže představit takovou koordinaci například na úrovní náměstků jednotlivých ministerstev a tajných služeb.
Připomněl, že určitou obdobnou roli měl kdysi plnit někdejší vicepremiér Egon Lánský v jednobarevné vládě ČSSD Miloše Zemana na sklonku devadesátých let. Tehdy v pozici místopředsedy vlády pro koordinaci resortů zahraničí, vnitra a obrany během finiše vstupu České republiky do NATO a aspiraci na členství v Evropské unii vydržel jen půl druhého roku – od července 1998 do prosince 1999.
Rostoucí ceny potravin mohou přerůst v bezpečnostní hrozbu, varuje Kořan |
Skeptičtěji se k vytvoření nové pozice vyjádřil bezpečnostní odborník a sociolog Ivan Gabal. Koncept „jednoho zodpovědného člověka“ v rámci ČR si podle jeho slov Česko s nevalným výsledkem zkusilo během pandemie covid-19.
„Pokud jde o zahraničí, obranu, vnitro a tajné služby, mohla by taková pozice možná utlumit, ale asi ne zabránit explozi jako například v kauze Vrbětic, kdy se špičky nedokázaly v komunikaci zkoordinovat. To nebyl výbuch ruský ale výbuch našich představitelů,“ řekl.
Nicméně na úrovni ministerstev a tajných služeb by takový post podle něj za určitých podmínek smysl dával. Otázkou ale je, jakou váhu a sílu by takový poradce měl. „Ministerstva se rozdělují mezi koaliční partnery. Mohlo by se stát, že by koordinátor hrál spíše ruskou ruletu. Doufejme, že alespoň otázky NATO a EU by mohly udržet určitý rámec národního zájmu,“ dodal
