Zemi považovanou za studené války za most mezi Východem a Západem držela pohromadě nejen obava ze Sovětského svazu, ale také potlačování etnického napětí. „V Jugoslávii je šest republik, pět národů, čtyři jazyky, tři víry, dvě abecedy a jen jedna strana,“ říkal jeden ze sloganů vlády komunistického vůdce Josipa Broze Tita.
Po smrti doživotního prezidenta, na jehož pohřeb v květnu 1980 dorazily desítky státníků z celého světa, však začalo Titovo dílo erodovat. Cestu k tomu přitom otevřel sám jugoslávský vůdce, když v roce 1974 dal zelenou nové ústavě, která zvyšovala autonomii jednotlivých republik.
Dokud byl Tito naživu, dařilo se díky jeho autoritě, získané za války i později během roztržky se SSSR, držet odstředivé tendence pod kontrolou. Od začátku 80. let však spory mezi jednotlivými republikami a jejich stranickými organizacemi postupně sílily.
Bohatší republiky, tedy Chorvatsko a Slovinsko, například žehraly na přílišné přerozdělování peněz, zatímco zaostalejší regiony potřebující k rozvoji podporu z federálních zdrojů, Makedonie či Kosovo, viděly problém opačně. Právě hospodářské problémy zadlužené země, která byla vnímána například z normalizačního Československa jako oáza svobody a blahobytu, se staly jedním z spouštěčů rozpadu.
Tito plánoval, že před Stalinovým hněvem prchne do Švýcarska |
Dalším byly znovu objevené národnostní rozpory, táhnoucí se dlouho do minulosti - někde do doby druhé světové války (Chorvatsko či Bosna), jinde pak ještě hlouběji, což se týkalo zejména Kosova. Právě v této jihosrbské provincii propukly v 80. letech první ozbrojené střety, a to mezi místními Albánci a státní mocí.
V roce 1990 už však Kosovo, kde v lednu zemřely tři desítky lidí, nebylo jediným neuralgickým bodem jugoslávské vnitřní politiky. Odlišné názory na budoucí uspořádání Jugoslávie se projevily i uvnitř celojugoslávské komunistické strany, která se tak stala dalším z míst střetů zástupců republik.
 |
Zatímco vůdce srbských komunistů (později socialistů) Slobodan Milošević chtěl federaci se silnou ústřední mocí, preferovali Chorvaté a Slovinci výrazně volnější konfederaci. Na jaře 1990 se navíc v obou těchto republikách konaly první svobodné volby, ve kterých zvítězily strany volající po větší volnosti.
Následná jednání mezi reprezentanty jednotlivých částí Jugoslávie měla řadu kol, žádná ze schůzek hlav republik ovšem k dohodě nevedla. Události pak vyvrcholily počátkem léta 1991, když Slovinci a Chorvaté vyhlásili nezávislost. Ústřední orgány federace krok odmítly uznat a do obou zemí vyslaly jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA).
Smrtící propaganda: jak lži a falešná fotografie rozpoutaly masakry |
Svazová armáda měla všechny teoretické předpoklady dosáhnout rychlého vítězství, zejména nad nepočetnou a slabě vyzbrojenou slovinskou Teritoriální obranou.
Slovinci však připravili JNA, která se snažila o ovládnutí slovinských hraničních přechodů, překvapení v podobě účinné blokády kasáren.
Ovšem nejen rozhodná obrana Slovinců přispěla k rychlému ukončení války. Velkou roli hrálo i to, že v zemi nebyla žádná významnější národnostní menšina, která by usilovala o připojení k sousednímu státu. Ozbrojený konflikt trval pouhých deset dnů, a na jeho konci stálo rozhodnutí o stažení federální armády z území Slovinska. Lublani se tím otevřela cesta k faktické samostatnosti.
Dramatičtější průběh mělo nasazení armády v Chorvatsku, kde tvořili zhruba 12 procent obyvatel Srbové, většinou nesouhlasící s vyhlášením nezávislosti. Chorvaté si ji tak museli vybojovat. S podporou JNA se jim podařilo ovládnout asi třetinu území, na němž vyhlásili vlastní stát a vyhnali z něj velkou část nesrbských obyvatel.
Počátkem následujícího roku obě strany uzavřely příměří. To však v létě 1995 ukončila úspěšná chorvatská ofenziva, po níž Záhřeb opět ovládl většinu země - ovšem už bez Srbů, kteří z velké části uprchli.
Bouře místo klidu. Slovinsko navrhlo Bruselu překreslit hranice na Balkáně |
Eroze Jugoslávie pak pokračovala ještě řadu let. Už koncem roku 1991 vyhlásila v poklidu nezávislost Makedonie. Nejhůře z někdejších jugoslávských republik dopadla národnostně nejpestřejší Bosna a Hercegovina, jež se (přes nesouhlas srbské populace) osamostatnila v březnu 1992 a kterou zachvátil krvavý tříletý konflikt.
Nakonec zůstalo z někdejší Jugoslávie pouze soustátí tvořené Srbskem a Černou Horou. I tento svazek byl však jen dočasný. Pouta mezi Bělehradem a Podgoricí se postupně uvolňovala a v roce 2006 se Černá Hora od Srbska poklidně odloučila.
Stejně klidně ale nedopadla snaha Kosova oddělit se od Srbska. Spory vyústily až v bombardování Bělehradu letouny NATO v roce 1999. Kosovo nakonec nezávislost skutečně vyhlásilo. A rozpad Titova impéria tím skončil. Srbsko však Kosovo dodnes neuznalo.
Premiant se potýká se zadlužením
Zatímco se Chorvatsko až do konce 90. let potýkalo se srbskými separatisty, Slovinsko už začátkem stejné dekády začalo svou „cestu do Evropy“. Země se zhruba dvěma miliony obyvatel uzavřela asociační dohodu s EU 10. června 1996 a současně podala formální žádost o přijetí.
SlovinskoRozloha: 20 271 kilometrů čtverečních Prezident: Borut Pahor, od 22. prosince 2012 Premiér: Janez Janša, od 3. března 2020 Metropole: Lublaň Měna: euro Nezaměstnanost: 8,5 procenta (březen 2021) Inflace: 2,1 procenta (květen 2021) HDP: růst o 1,6 procenta (první čtvrtletí 2021); 28 104 dolarů na osobu (aktuální odhad MMF, Česká republika má 25 732 dolarů na osobu) |
Vstupní rozhovory s Bruselem Slovinci zahájili v roce 1998 a ukončili v prosinci 2002. V březnu 2003 vstup země do EU a NATO voliči schválili v referendu a členem Evropské unie i Severoatlantické aliance se Slovinsko stalo v roce 2004.
V roce 2007 země vstoupila do eurozóny a opustila tak původní postjugoslávskou měnu tolar. V prosinci téhož roku se země stala součástí schengenského prostoru. Byla první a dosud jedinou zemí bývalé Jugoslávie, které se to podařilo, sousední Chorvatsko na vstup do zóny volného pohybu stále čeká.
Slovinsko bylo dlouho považováno za hospodářského premianta mezi někdejšími postkomunistickými zeměmi. Zdejší HDP na osobu byl s náskokem nejvyšší. Na druhou stranu však země od vyhlášení nezávislosti dlouho odmítala prodat velké banky a další společnosti.
Stát tak až do světové hospodářské krize v roce 2008 kontroloval zhruba polovinu ekonomické aktivity v zemi, včetně hlavních bank a důležitých průmyslových podniků, jako je třeba výrobce domácích spotřebičů Gorenje. V uplynulých letech sice byla část firem i bank privatizována, stále však existuje poměrně vysoký podíl státního vlastnictví. Slovinsko se potýká i vysokým zadlužením.
Slovinskou republiku podle údajů z roku 2002 obývají z 83 procent Slovinci, ze 2 procent Srbové následovaní Chorvaty s 1,8 procenta. Od sčítání lidu v roce 2011 slovinský statistický úřad tento údaj nezjišťuje. Stejně jako náboženské vyznání národa.
Eurobarometr v roce 2019 uvedl, že 72 procent tamních obyvatel jsou římští katolíci, 18 procent je bez vyznání, 3,7 procenta pravoslavní a 3 procenta muslimové.
Pětinu chorvatského HDP tvoří turismus
Ve stejný den jako Slovinsko, 25. června 1991, vyhlásila nezávislost i Chorvatská republika. Nad poslední částí území, Východní Slavonií ležící u hranic se Srbskem, však získala kontrolu až v lednu 1998.
Už v roce 2002 však Chorvatsko vstoupilo do programu Partnerství pro mír a v dubnu 2009 se stalo spolu s Albánií členem Severoatlantické aliance (NATO). Přihlášku do EU pak podal tehdejší premiér Ivica Račan v únoru 2003. V červnu 2004 byl Záhřebu udělen status kandidáta a přístupové rozhovory začaly v říjnu 2005.
ChorvatskoRozloha: 56 594 kilometrů čtverečních Prezident: Zoran Milanović, od 18. února 2020 Premiér: Andrej Plenković, od 19. října 2016 Metropole: Záhřeb Měna: kuna = 100 lipa (kurz je nyní zhruba 3,4 koruny za jednu kunu) Nezaměstnanost: 8,9 procenta (duben 2021) Inflace: 2,1 procenta (duben 2021) HDP: pokles o 0,8 procenta (první čtvrtletí 2021); 16 247 dolarů na osobu |
A to poté, co tehdejší hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Carla Del Ponteová sdělila, že Chorvatsko „plně spolupracuje“.
Jeho přistoupení k EU komplikoval i hraniční spor se Slovinskem, které dokonce na několik měsíců na přelomu let 2008 a 2009 zablokovalo přístupová jednání.
Chorvaté pak vstup své země do Evropské unie schválili v referendu v lednu 2012 dvoutřetinovou většinou hlasů. A jako zatím poslední země se Chorvatsko stalo osmadvacátým členským státem EU 1. července 2013.
Chorvatsko se podobně jako další postkomunistické balkánské státy potýká s vlnou vystěhovalectví, zemi opustily od vstupu do EU desítky tisíc zejména mladých lidí. Chorvaté jsou přitom zvyklí odcházet za prací do západní Evropy už od časů Titovy Jugoslávie, kdy do ciziny odcházeli zejména stavební dělníci.
Dnes ovšem „břichem za chlebem“, jak se v Chorvatsku říká, míří všechny kategorie zaměstnanců, od dělníků až po vysoce kvalifikované odborníky - a právě z nich jen málokdo plánuje trvalý návrat do země, v jejímž hospodářství hraje stále větší roli turistický ruch. Ten vytváří alarmující pětinu HDP.
V současnosti má Chorvatsko asi čtyři miliony obyvatel, přičemž 90 procent z nich se v roce 2011 přihlásilo k chorvatské národnosti. Hlavní menšinou jsou se 4,36 procenta Srbové, méně než procento obyvatel se prohlásilo za Muslimy (Bosňáky), Italy, Albánce, Romy, Maďary nebo Slovince.
Chorvatská policie mučí migranty, tvrdí Amnesty. Žádá Brusel o prošetření |
Za Čechy se tehdy prohlásilo 0,22 procenta obyvatel. A co se týká náboženství, celých 86 procent tvoří římští katolíci, srbští pravoslavní 4,5 procenta a muslimové 1,5 procenta.
V posledních letech se Chorvaté kromě následků pandemie koronaviru, která výrazně zasáhla pro ně extrémně důležitý turistický průmysl, potýkají i s uprchlickou krizí. Ta zemi naplno zasáhla v roce 2015, kdy po uzavření maďarsko-srbské a maďarsko-chorvatské hranice přes Chorvatsko směřovaly dál na Západ desetitisíce migrantů.
Dnes do země přicházejí zejména přes Bosnu, což ovlivňuje i snahu Záhřebu zapojit se do schengenského prostoru. Tomuto cíli se už po technické stránce přibližuje, příchod migrantů přes členitou zhruba tisícikilometrovou hranici s Bosnou ovšem může tuto snahu zmařit.
