Odhadem asi patnáctiletá dívka na krátkém videu ukazuje ještě zarudlé jizvy na vnitřní straně předloktí. Některé jsou kratší, jiné delší. Všechny jsou ale rovné, způsobené nožem nebo žiletkou. Jiná dívka si na videu stěžuje, že přichází léto. A ona bude muset nosit dlouhé rukávy a kalhoty, aby rodiče či kamarádi nic nepoznali. „Problémy smutných dětí,“ zní český překlad popisku videa.
Podobná krátká videa se objevují na sociální síti TikTok pod specifickým hashtagem. Dříve zde byly pod označením #selfharm neboli sebepoškozování. Ten ale sociální síť začala monitorovat a když jej nyní uživatel zadá do vyhledávání, zobrazí se kontakty na preventivní linky psychické pomoci. Uživatelé tak používají nové označení. Videa přesto po chvíli mizí: mnohdy je někdo nahlásí, jindy je jako škodlivé vyhodnotí sám software. Přesto stíhají páchat škodu.
Své o tom ví třiačtyřicetiletá Martina z Berounska. Její čtrnáctiletá dcera byla podle jejích slov zádumčivá už delší dobu. Připisovala to ale pubertě a moc nad tím nepřemýšlela. „Je to moje nejstarší, takže nemám moc s čím srovnávat… Každopádně někdy na podzim se to zhoršilo, moc nevycházela z pokoje. Jenomže já pracuju, k tomu mám dva mladší syny. Během on-line výuky je dost těžké věnovat pozornost úplně všemu,“ popisuje Martina.
24. února 2020 |
Že měla změně chování, včetně nošení pouze oblečení s dlouhým rukávem a dlouhými nohavicemi věnovat pozornost, si uvědomila až zpětně. „Kolem Vánoc přespávala dcera u kamarádky. O pár dní později volala její matka, že se jí dcera svěřila, že Anička má jizvy na rukou a ubližuje si. Já jsem se jí na to zeptala, musela jsem jí násilím vyhrnout rukávy, donutit ji, ať se přede mnou svleče do spodního prádla. Ptala jsem se jí, jak na to přišla, ona se vůbec nechtěla bavit,“ líčí.
Dívka začala chodit k psychiatrovi, který jí diagnostikoval úzkostnou poruchu. „Časem z ní vypadlo, že to viděla na TikToku, a tak to prostě zkusila. A pak to udělala znovu... Mohla se prý soustředit na bolest a to pomáhalo. Prý něco dávala i na sociální sítě, kamarádek to vědělo víc,“ dodává.
Děti si ubližují stále častěji
Sebepoškozování není nový fenomén. V posledních letech ale dětí, které takto řeší své psychické problémy, přibývá. „Delší dobu pozorujeme pozvolný nárůst sebepoškozování u dětí a adolescentů. Strmý nárůst pak během posledního roku,“ říká dětská psychiatrička Iva Dudová z Fakultní nemocnice Motol.
A potvrzují to i čísla z Linky bezpečí, kam děti s tímto problémem volají čím dál častěji. Zatímco v roce 2019 zaznamenali tamní pracovníci od ledna do konce května 413 hovorů s touto tématikou, letos to je za stejné období více než dvakrát tolik, konkrétně 1 035. A i za červen se tento trend potvrzuje - již k polovině měsíce zaznamenala linka o pět procent více takových kontaktů než loni za celý měsíc.
Co k tomu děti vede, je většinou snaha se trestat nebo vybíjení agrese a vzteku. Jiné se tak chtějí uklidnit. „Důvody pro sebepoškozování naše statistiky nekvantifikují. Nelze je moc zobecňovat. Nicméně lze říci, že děti si takto mohou ulevovat od vnitřního či vnějšího tlaku, mohou se za něco ‚trestat’, mohou vybíjet agresi a vztek, který nechtějí obracet proti jiným, mohou tak alespoň něco cítit, může je to uklidňovat, když jiné způsoby nefungují,“ popsala sociální pracovnice Linky bezpečí Lucie Zelenková.
Dálková výuka může škodit. Dětská psychiatrie hlásí razantní nárůst pacientů |
Jde navíc o návykové jednání. Časem se tak může u dětí vyvinout závislostní mechanismus. „Po určité době děti jednak nemusí být schopny samy, jen silou vůle, přestat, jednak si mohou ubližovat čím dál více a častěji, aby nastal efekt úlevy,“ dodává.
Mnohonásobně častěji se problém objevuje u dívek, než u chlapců. Nejčastěji pak od čtrnácti do sedmnácti let věku. Jde o fenomén spojený s psychickými nemocemi - velmi často se projevuje u dětí, které současně trpí i třeba úzkostnou poruchou, depresí, nevyváženým vývojem osobnosti, mentální anorexií či psychotickou poruchou. Současně hraje roli ale i fakt, že děti sebepoškozování vnímají jako součást životního stylu.
„Většina z těch, kteří se sebepoškozují, udává jako inspiraci k vlastnímu chování radu kamarádky či kamaráda, vzor ze sociálních sítí nebo nápodobu ve skupině, jako je například školní kolektiv nebo chat,“ říká Dudová. Jen málo těchto dětí si podle ní uvědomuje, jak nebezpečné, škodlivé a návykové takové chování je. „Považují to často za součást svého životního stylu, sebevyjádření, příslušnosti k určité skupině,“ dodává.
Inspirace internetem
Právě sociální sítě mohou ve vztahu k rizikovému chování dětí způsobovat více škody než užitku. „Není to doména pouze TikToku, ale i dalších sociálních sítí. Již v minulosti jsme v E-Bezpečí řešili situace, kdy se děti zjevně inspirovány nejrůznějšími videi, ale také často pod vlivem aktuální úzkosti či deprese, uchylovaly například k řezání žiletkami či nožem, pálením sirkami či zapalovačem a podobně,“ uvedl Kamil Kopecký z projektu E-Bezpečí při Univerzitě Palackého v Olomouci. Ten se zabývá právě riziky internetu, pro uživatele provozuje poradnu.
Univerzita se věci v roce 2019 věnovala v rámci výzkumu České děti v kybersvětě. Ten sledoval mimo jiné i to, kolik dětí na internetu sleduje třeba videa zobrazující právě sebepoškozování či videa zobrazující osoby s poruchami příjmu potravy. „Můžeme říci, že cca 11,8 procent dětí poměrně pravidelně sleduje videa, která zachycují osoby trpící například mentální anorexií, videa zobrazující sebepoškozování pak přibližně 8,68 procent českých dětí,“ uvedl Kopecký.
Doma nejí, trápí je vlastní obraz na Zoomu. Přibývá poruch příjmu potravy |
Jako příklad uvádí americkou youtuberku Eugeniu Cooney. Ta má přes dva miliony sledující, včetně řady dětí. Ačkoliv to roky popírala, trpí mentální anorexií. Vznikla dokonce petice, aby její kanál, kam nahrává třeba videa, na kterých si zkouší nové oblečení či ukazuje svůj běžný den, společnost zrušila. Podle amerických médií dívku bere mnoho dětí za svůj vzor, přesto je kanál stále funkční a aktivní.
„Tento typ závadného obsahu je v online prostředí rozšířen a ten, kdo jej chce najít a vidět, jej také poměrně snadno najde,“ říká Kopecký. Bojovat proti němu lze podle něj dvěma způsoby: jednak prevencí na školách, jednak odstraňováním z internetu. To ale není tak jednoduché. Ačkoliv se o to společnosti již roky snaží, v praxi obsah v reálném čase mazat nestíhají. Děti tak jsou riziku vystaveny dál.
„Asi jsem měla víc koukat, co na internetu dělá, ale u čtrnáctileté slečny už to není tak jednoduché, nechci jí brát svobodu,“ říká Martina.
7. dubna 2020 |
