Když si představím, že zachraňujete životy přímo uprostřed přestřelek Afghánců, stíháte rozlišovat, kdo bojuje za kterou stranu?
Vůbec ne. To víte, že mi pod rukama leželi příslušníci různých bojových skupin, což ale bylo naprosto bezpředmětné. Pistolník, který vám leží na operačním stole, má úplně stejnou touhu žít a projevuje vám vděk, takže z něj nic zlého necítíte. Jen si pak říkáte, kde se to zlo, co jinak nejspíš páchá, bere. Je v tom člověku? Anebo je to vlivem okolností? Já vidím ten pozitivní střípek, když se na mě usmívá, tiskne mi ruku a je pokorný, a přitom moc dobře vím, že ještě před hodinou mohl zastřelit nevinného civilistu.
Přestřelky v ulicích byly hlavně v Afghánistánu na denním pořádku a děti si hrají a neřeší, že okolo se někdo zabíjí a mají se schovat.
