Co se týče zmíněných mýtů, v otázce potírání genderových stereotypů úmluva přitom nejde nad rámec stávající legislativy a mezinárodních závazků Česka. Jedním z jejích klíčových principů je zahrnutí genderové perspektivy, tedy uplatňování hlediska různých potřeb žen a mužů, nikoli stírání rozdílů mezi nimi.
Istanbulská úmluva se zabývá také závažným porušováním lidských práv, tedy domácím a sexuálním násilím, jehož oběťmi jsou nejčastěji ženy.
Jak podotýká vládní Strategie rovnosti mužů a žen, přes dlouhou tradici feministického hnutí, která sahá až k první republice, se na ni v Česku nahlíží s nevolí. I proto od roku 2016, kdy Česká republika Istanbulskou úmluvu podepsala, dokument budí zjitřené emoce. A již pět let čeká na ratifikaci.
Zastánců úmluvy je přitom podle Centra pro výzkum veřejného mínění více než odpůrců. Většina lidí však na dokument nemá názor a neví, co by měl v praxi přinést.
Charakteristické je, že předmětem dezinformací a mylných interpretací se Istanbulské úmluva stala v zemích východní a střední Evropy, v západní Evropě tyto reakce nevyvolávala.
Strategie rovnosti žen a mužů 2030
Co může Istanbulská úmluva zlepšit?
„Úmluva proti násilí na ženách se zabývá problematikou domácího násilí, které je genderově podmíněné. To znamená, že domácí násilí souvisí s mocenskou nerovnováhou a dopouštějí se jej převážně muži na ženách,“ popsala právnička organizace proFem Veronika Ježková. Jak podotýká, existují samozřejmě i opačné případy, byť jich je výrazná menšina.
S domácím násilím se podle statistik setká za život každá třetí žena, jen minulý rok vyhledalo ošetření 168 tisíc obětí. Za rok policie vykázala 1 500 lidí. Během pandemie tato čísla ještě narostla, neziskové organizace evidují nárůst žádostí o pomoc až o 40 procent.
Istanbulská úmluva v EvropěÚmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a poprvé byla podepsána 11. května 2011 v tureckém Istanbulu. Je to první mezinárodní dokument zaměřující se na prevenci domácího a sexuálního násilí a pomoc jeho obětem. Dosud ji podepsalo 45 zemí Rady Evropy, ratifikace proběhla v 33 z nich. Podepsat odmítlo jen Rusko a Ázerbájdžán. Česká republika úmluvu podepsala 2. května 2016, dosud ji však neratifikovala. Podle zmocněnkyně pro lidská práva Heleny Válkové tak může učinit až nová vláda nejdřív v létě 2022. |
V Česku přitom existují jen tři utajené azylové domy pro oběti s 86 lůžky, dalších 10 lůžek je poskytováno jinou formou utajeného bydlení. Vyřešit tyto aspekty pomohla úmluva například ve Finsku, kde se zvýšil nejen počet míst v azylových domech, ale také dostupnost linek bezpečí pro oběti domácího násilí.
Istanbulská úmluva je třeba, ukazuje pandemie. I tak se ratifikace odkládá |
Krizové linky a odborná pomoc
Jako jeden z největších úspěchů experti a aktivisté také považují změny definice zákonů o znásilnění jako sexu bez souhlasu. Jde o 13 evropských států, mezi nimiž je například Německo, Chorvatsko, Belgie či Dánsko. Nově chce zákon pozměnit také Nizozemsko či Španělsko.
Česko se nyní řadí mezi pouhých 9 členských zemí EU, kde neexistuje žádné specializované centrum pro oběti sexuálního násilí. Poradny, které těmto obětem poskytují odborné a právní poradenství, jsou pak pouze dvě. Jejich počty úmluva pomáhá zvýšit, stejně jako zajistit adekvátní pomoc obětem těchto trestných činů.
Policii je přitom v Česku každoročně oznámeno přibližně 600 případů znásilnění. Kvůli nízké informovanosti a strachu obětí se však odhaduje, že toto číslo tvoří pouhých 10 procent skutečných případů. To dokládají také instagramové účty, jež poskytují prostor obětem, které se z nejrůznějších důvodů rozhodly svůj případ nenahlásit.
Úmluva se také zaměřuje na boj proti genderovým stereotypům pomocí většího důrazu na osvětu ve školách, a to včetně kvalitní sexuální výchovy, která v současnosti chybí.
Nadvláda homosexuálů nenastane. Úmluva řeší i násilí na mužích, říká právnička |
Východní Evropa nevěří, západní mění
Od úmluvy v březnu ustoupilo Turecko, které ji ratifikovalo v roce 2012, a to navzdory výzvám aktivistů. Ti ji považují za klíč v boji proti rostoucímu domácímu násilí. Počet vražd žen (takzvané femicidy) v Turecku v loňském roce stoupl a ženy jsou v zemi také častěji oběťmi domácího násilí.
8. srpna 2020 |
Tato země však není jediná. Maďarský zákonodárný sbor dokument zamítl v květnu 2019, když ho vláda Viktora Orbána kritizovala jako podporu „zhoubné genderové ideologie“ a „nelegální migrace“.
V Polsku zase letos v březnu tamější parlament předal výborům pro zahraničí věci a lidská práva návrh zákona „Ano rodině, ne genderu“, který s odstoupením od úmluvy počítá. Podle konzervativců úmluva nerespektuje náboženství a propaguje „pochybné genderové ideologie“.
Odstoupení provázely ve zmíněných zemích protesty.
Protestující před polským Sejmem vyslovili nesouhlas s odstoupením od Istanbulské úmluvy (17. března 2021).
Například Francii úmluva pomohla prohloubit kroky vedoucí k potírání genderově podmíněného násilí a země realizovala řadu kampaní zaměřených na prevenci sexuálního násilí, například ve veřejné dopravě.
Katastrofické scénáře Istanbulská úmluva nepřináší, říkají zástupci Evropy |
V Srbsku zase poradkyně místopředsedy vlády pro rovnost žen a mužů Ljiljana Loncarová uvedla, že úmluva pomohla zvýšit povědomí o násilí na ženách.
„Po ratifikaci hlásí oběti případy násilí mnohem častěji. Trestně právní řízení je efektivnější a dochází k vyšší míře usvědčování těchto případů.“ Stejné výsledky eviduje také Itálie, kde je nyní více žen, které jsou připraveny nahlas říct to, co se jim děje.
Jak shrnuje vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková, zkušenosti z Rakouska, Německa, Srbska či Chorvatska ukazují, že úmluva představuje velmi praktický nástroj pro zlepšování systému pomoci obětem. „Ať už jde o propracovanější systém školení policie a dalších profesi, důslednější prevenci či zajištění tolik potřebné dostupnosti specializovaných služeb pro oběti,“ shrnula.
