Kopnu si tedy i já, byť za jiná provinění, než jakou byla třeba „služebka“ do Teplic. Kopnu si za to, že zmíněné nářaďovny už dlouhé měsíce leží pokryté prachem.
Že děti nesportují, netrénují. Že ostré zápasy a turnaje, které mají být odměnou za dřinu i další motivací, mnohdy nezažily celý rok.
Milan Hnilička nese spoluvinu.
Může tikat časovaná bomba, varují svazy. Kdy budou moci děti a amatéři opět trénovat? |
Proč? Protože je nejvyšším sportovním lobbistou v zemi, myšleno bez nějaké pejorativní konotace. On je přímým spojením svazů s vládou, on se má za sport dennodenně v nejvyšších kruzích rvát. On má přemlouvat ministra zdravotnictví a hlavní hygieničku, aby sport dostal i za štěkotu nejhlasitějšího psa zelenou. A když neuspěje jednou, má se za týden vrátit znovu.
Klidně oknem.
Má být slyšet, má opakovaně předkládat návrhy, jak sportujícím dětem a rekreačním sportovcům, které vláda (zřejmě) v dobré víře před ochranou zranitelných skupin hodila přes palubu, seslat záchranný kruh. Jich jsou deseti- či statisíce, profesionálů hrstka. Hlavně je má agentura zastupovat, pro ně jsou určené miliardy z rozpočtu.
Jenže místo boje za zmrtvýchvstání mládežnického a amatérského sportu vede Hnilička po Novém roce jen boj svůj. Nejdřív omlouvá neomluvitelně zpackaný výzkum popularity sportu. Pak se omlouvá za neomluvitelný výlet do Teplic, který mu u mnohých členů vlády sebral možná klíčovou kredibilitu.
Premiér Babiš mu hrozí prstem, vymění mu dva náměstky v agentuře a na jeho úřad prý posílá audit. A byť ho odvolat nechce, aby kvůli vyplácení dotací sport neparalyzoval, tak on paralyzovaný je.
Nářaďovny pokrývá prach, sportoviště zejí prázdnotou. Sport zůstává zakázaný. A je tady riziko, že jednu pandemii vystřídá druhá – s dětskou obezitou, apatií.
Za mladé sportovce je nutné kopat. A musí ten, který je teď často kopán.
