Když v roce 2013 Rusko údajně rozmístilo několik baterií taktických střel Iskander-M v Kaliningradské oblasti, bylo z toho pozdvižení.
Balistické střely s dostřelem 500 kilometrů odsud mohou zasáhnout prakticky jakékoli místo v Polsku, ale také například předměstí Berlína a dolétnou i do Česka.
O sedm let později je situace diametrálně odlišná a nutno dodat, že rapidně nepřehlednější a pro Evropu nebezpečnější.
Po desetiletí platná americko-ruská smlouva INF o likvidaci raket středního a krátkého doletu s dosahem 500 až 5500 kilometrů, která eliminovala prakticky celou kategorii jaderných zbraní, se šmahem rozplynula.
Rusko po anexi Krymu postupně přeťalo kontinent od Arktidy k Sýrii důmyslným pásem silně militarizovaných zón s takzvaným „odepřeným přístupem“ a vyzbrojilo své síly novými ofenzivními raketovými systémy, které pomyslnou „evropskou mapu ohrožení“ zcela překreslily.
A zatímco střely Iskander nechala Moskva rozmístit od té doby na dalších místech, pozornost Západu se v posledních měsících upíná především ke dvěma novým ruským raketovým systémům Kalibr a SSC-8 patřícím podle zpravodajských služeb do donedávna „zakázané“ kategorie střední třídy.
Přehled ze země odpalovaných raket ruských ozbrojených sil
„Rusko vnímá své balistické střely jako známku či potvrzení svých schopností vyvinout a produkovat sofistikované zbraňové systémy. Zároveň je ochotno je vnímat jako prostředek, kterým se primárně snaží štěpit Alianci,“ říká Petr Suchý, politolog a odborník na vývoj nukleárních zbraní, jejich kontrolu a odzbrojení z Masarykovy univerzity.
Rusko podle něho neváhá využít své raketové schopnosti jako nástroj pro ohrožování i vydírání hlavně nových členů NATO a partnerů. „Pokračuje v nejlepší tradici Sovětského svazu, který byl také vnímán jako Horní Volta s arzenálem supervelmoci,“ dodává Suchý.
České území ze všech směrů
Na střely s plochou dráhou letu 3M-14 Kalibr (v kódu NATO jako SS-N-30), odpalované z bojových plavidel a určené k úderům na pozemní cíle (LACM), upozorňovala důrazně zpravodajská služba amerického námořnictva ONI (Office of Naval Intelligence) v podrobném materiálu o schopnostech ruského námořnictva už na sklonku roku 2015. Podobný materiál o ruském válečném loďstvu přitom předtím zveřejnila naposledy v roce 1991.
Ruské námořnictvo krátce předtím demonstrovalo sílu nové zbraně, když v říjnu 2015 odpálilo několik desítek těchto střel ze Středozemního a Kaspického moře na cíle v Sýrii ze vzdálenosti 1 800 kilometrů.
Odhadovaný dosah ruských střel s plochou dráhou letu Kalibr, kterými jsou vyzbrojena ruská bojová plavidla
Předpovědi analytiků, že střely Kalibr budou představovat flexibilní platformu pro demonstraci ruských ofenzivních schopností i pro případné ohrožování sousedních zemí s cílem promítat svou regionální moc a také pomáhat vrátit Rusko do velmocenského postavení, jak avizoval ruský prezident Vladimir Putin, se postupně naplňují.
Střely Kalibr se postupně stávají páteří ofenzivních kapacit ruského námořnictva, které by systémem v horizontu následujících let chtělo vyzbrojit prakticky všechna svá plavidla. Od jaderných ponorek, přes korvety a fregaty až po menší platformy. Vyzbrojeno je jimi dnes minimálně 20 plavidel včetně ponorek. Obecně se předpokládá, že střely mohou nést i jaderné hlavice.
S předpokládaným dosahem 1 500 až 2 500 kilometrů totiž hypoteticky mohou i relativně malá ruská bojová plavidla odpálit tyto střely na cíle prakticky po celé Evropě, aniž by musela vůbec vyplout z přístavů. Jen pro představu, území České republiky je v dosahu z arktických oblastí, Baltu, Středozemního, Černého i Kaspického moře.
Utajovaná a nakonec přiznaná
Druhou ze střel, které budí v Alianci a nejen tam obavy, je ruská ze země odpalovaná řízená střela s plochou dráhou letu (GLCM) s označením 9M729 Novator (V kódu NATO jako SSC-8 Screwdriver). S předpokládaným doletem až 2500 kilometrů a možností nést jadernou hlavici.
Právě její vývoj, testování a zavádění do výzbroje vedly k tomu, že USA v roce 2019 odstoupily od rusko-americké smlouvy INF o likvidaci raket středního a krátkého doletu z roku 1987 s dosahem 500-5500 kilometrů.
Americké zpravodajské služby tvrdí, že Rusko začalo s tajným vývojem v polovině roku 2000. Letové zkoušky pak měly začít v roce 2008 a první test se měl uskutečnit v červenci 2014. Do výzbroje měl být systém zařazen v roce 2017.
Předpokládaný dosah ruských střel SSC-8 podle amerických zpravodajských služeb
V únoru 2017 USA informovaly spojence z NATO, že Rusko má dva raketové prapory vyzbrojené SSC-8. Jeden měl být nasazen na ruské raketové testovací základně Kapustin Jar, druhý pak rozmístěn na neznámé operační základně.
Nové rakety vyrábíme, ale nerozmístíme je, slibuje Rusko |
Rusko poprvé veřejně potvrdilo existenci rakety SSC-8 až v lednu 2019 s tím, že střela má dosah jen 480 kilometrů a splňuje parametry smlouvy INF. Analytici dlouhodobě usuzují, že jde o jakýsi derivát námořní střely Kalibr.
„Střely SSC-8 mají duální využití, jsou vysoce mobilní a těžko detekovatelné. Mohou zasáhnout evropská města s krátkým časovým prostorem pro varování. A snižují práh hranice pro použití jaderných zbraní,“ uvedl šéf NATO Jens Stoltenberg.
Experti spatřují nebezpečí především ve vysoké mobilitě odpalovacích systémů a jejich podobnost s jinými. Rusko obecně považuje mobilní pozemní raketové nosiče za určitý levnější doplněk vzdušných a námořních platforem. Navíc jsou obtížně detekovatelné a sledovatelné, čímž by v případném boji byly „odolnější“ než plavidla nebo letouny a zároveň vhodné pro překvapivé údery.
Posun ve vnímání mezi spojenci
Nedávné rozhodnutí ministrů obrany NATO posílit protiraketovou obranu kvůli novým ruským střelám je jistým posunem ve vnímání. Dosud spojenci museli Moskvu neustále přesvědčovat, že protiraketovou obranu budují kvůli hrozbám z Íránu nebo KLDR.
Rusko od anexe Krymu vybudovalo linii takzvaných zón s odepřeným přístupem
Podle Stoltenberga je však ruské chování destabilizující a nebezpečné a spojenci proto budou reagovat zaváděním „blíže nespecifikovaných pokročilých konvenčních“ kapacit schopných na ruské rakety reagovat.
Součástí má být rovněž přizpůsobení zpravodajských aktivit a společných cvičení. NATO ale vylučuje, že by nové ruské střely donutily spojence k rozmístění nových jaderných zbraní v Evropě. „Nebudeme zrcadlit ruské kroky,“ zopakoval Stoltenberg.
„Aliance by měla posílit své vojenské postavení, rychle mobilizovat dostupné obranné i útočné schopnosti, připravit plány pro jejich použití a být připravena v budoucnu své odstrašující postavení dále upravovat,“ doporučil v nedávné rozsáhlé analýze tým expertů z polského Institutu mezinárodních vztahů.
Rusko je pro nás největší hrozba, tvrdí Poláci v bezpečnostní strategii |
Právě Polsko patří mezi alianční spojence, kteří před ruským potenciálem zvedají varovný prst a usilují o vlastní vícevrstvou protiraketovou obranu. Za 4,75 miliardy amerických dolarů (přes 97 miliard korun) nakupují raketové systémy protivzdušné obrany se střelami Patriot. Ty si mimochodem pořizuje také dosud neutrální Švédsko, které přijalo status partnera NATO a v nedávné minulosti čelilo stejně jako další země ze strany Ruska vyhrůžkám.
Polští analytici Artur Kacprzyk, Łukasz Kulesa a Marcin Andrzej Piotrowski za nejzávažnější hrozbu označují právě nové ruské rakety středního dosahu. Spojenci by podle nich měli kromě posílení obrany a odstrašení zároveň zintenzivnit iniciativu v oblasti kontroly zbrojení.
„Ačkoli je pravděpodobnost dosažení nových dohod s Ruskem v současné době nízká, proaktivnější pozice NATO pro kontrolu zbrojení by mohla napomoci formování diskuse v dlouhodobějším horizontu a čelit ruským snahám o rozdělení Aliance,“ tvrdí.
Jak podotýkají, balistické střely středního dosahu vlastní a vyvíjí i řada dalších zemí, které nebyly zaniklou smlouvou INF nijak vázány. Tato zbraňová kategorie má klíčový význam pro Čínu, která udržuje největší arzenál pozemních raket středního doletu na světě. Rakety středního dosahu jsou rovněž pilířem jaderných sil Indie, Pákistánu a Severní Koreje.
Širší přístup k technologiím a snížené náklady na vývoj nebo nákup pak také zvyšují pravděpodobnost, že by o získání raket středního dosahu mohli začít vážně uvažovat někteří partneři NATO jako například Ukrajina a některé členské země Aliance v čele s USA by mohly přemítat o možném rozmístění v Evropě jako v dobách studené války se Sovětským svazem.
