Prozradíte novinku, která vás čeká?
Největší novinka letošního léta v naší rodině je, že v srpnu čekáme vnoučka. Tak se na to strašně těšíme. Jednoho už tříletého máme a teď přibude další.
Jak se cítíte coby babička?
Mně to přijde hrozně zvláštní, protože najednou vidíte svoje dítě velké a pak tu máte toho malého šmudlu, který, když jsme někde spolu, křičí babi! Lidi koukají, kde ta babička je. Přijde mi to zvláštní, ale hrozně mě to baví! Fakt si to užívám.
Momentálně hrajete v seriálu Slunečná. Jak se vám vaše role líbí?
My si to strašně s holkami užíváme. Nemáme tam takový prostor jako hlavní role, ale i tak se na natáčení moc těšíme. Sešla se nás tam parta šesti prdlých ženských, a i když dotočíme, furt si máme co povídat. Dokonce jsme se už začaly scházet mimo natáčení, protože si tam nestačíme všechno říct.
Takže máte takový soukromý dámský klub hereček?
Ano, dámské drbny se prostě musejí sejít a tam si ještě ty věci dopovídat. Takže to nás baví.
Na čem se herecky nejvíce vyřádíte?
Nejvíc asi v dabingu. Dabing byl taková druhořadá věc, protože každý che být vidět. Přitom tato disciplína přináší i velký kus herecké práce. Musíte se ztotožnit s člověkem, kterého převádíte do češtiny, ale nemůžete to jenom přečíst. Mám ráda všechny role, které dělám. Třeba s Angelinou Jolie jsem naposledy dělala Zlobu dvojku a ta mě moc bavila. V dabingu je to i o jemných věcech, dechu, zvucích a pazvucích. Dá se tam vyblbnout.
Doma mám několikery boty hromnice, říká Regina Řandová |
Baví vás dabing stejně jako například v devadesátých letech?
Baví, je tam určitý vývoj. Točí se úplně jinak než před dvaceti, pětadvaceti lety nebo když jsem ještě začínala na konzervatoři dělat takové miniroličky. Technologie výroby dabingu byla úplně jiná. Prošla jsem si celým vývojem a neskočila jsem do toho až teď rovnou, takže mám možnost věci porovnat. Systematicky jsme se dostali až do dnešní zrychlené doby i v dabingu a hrozně mě to baví. Je to pořád jiné, potkáváte se s novými lidmi, novými rolemi. Cítím se tam jako doma.
Sbírala jste na začátku kariéry svoje výstupy třeba na videokazetách?
Pár filmů mám stočených. Zásadní věci si ukládám na cédéčkách. Ty úplně první ne, u těch člověk vůbec netušil, že by někdy mohly mít takový úspěch. Spíše je náhoda, když se ke mně dostane něco z před dvaceti let. Občas je zajímavé slyšet se. Jsem překvapená, že se mi hlas moc nemění. Člověk by si řekl, že jak stárne, tak bude hlas třeba hlubší, ale on je skoro stejný. Když to takto vydrží, tak bych mohla ještě dabovat docela dlouho.
Dívenky v animovaných filmech děláte celou dobu, můžete si na to troufnout i teď.
Dělám různá zvířátka, malé holčičky. To musíte s hlasem jinak pracovat, je to trošku jiná technika, ale to mě také hrozně baví.
Na co ze svého hereckého rejstříku s láskou vzpomínáte?
Tak jednoznačně na Botu jménem Melichar. Je to prostě klasika. I kdybych po Botě nenatočila nic jiného, tak nejvíc lidí si mě pamatuje z ní. Přitom jsem pak natočila spoustu hezkých věcí, různých televizních inscenací, pohádek se spoustou zajímavých lidí od pana Kopeckého, Skopečka, Kemra... Setkala jsem se se spoustou zajímavých lidí na krásných projektech, ale ta Bota je asi taková největší, no.
A to jsem na ni nechtěl zeptat!
Nechtěl? (smích)
David Rauch a Regina Řandová ve filmu Bota jménem Melichar (1983)
Na koho z hereckých legend ráda vzpomínáte?
V pohádce Dům u tří vlaštoviček mi chůvu hrála Míla Myslíková, která byla pro mě velká herečka. Seděla jsem s ní v šatně v Československé televizi na Kavčích horách a nemohla tomu uvěřit. Vždy si se mnou vlídně povídala a připravovala se. Četla si roli, zkoušely jsme spolu. Bylo to hrozně hezké. Nebo třeba Jana Preissová mi hrála maminku v jedné televizní inscenaci. Dodneška si pamatuju tu její mateřskou náruč. Hladila mě po vlasech a měly jsme spolu takové intimní scény maminky s dcerou. To pro mě byl taky zážitek.
Uplatnila jste se v dabingu, ale mrzelo vás někdy, že jste neměla štěstí na větší televizní a filmové role?
Já jsem to tak nikdy necítila. Hned po konzervatoři jsem šla do divadla, tam jsem hrála krásné role. Byla jsem tam pět let, pak jsem otěhotněla a musela si vybrat. Jestli chci být dál v angažmá a o malého syna se nestarat, nebo naopak. Nějak to plynulo, plynulo a mně to vlastně ani nedocházelo. Tak jsem si užívala mateřství, že jsem neřešila, jestli mám nějakou velkou roli, nebo ne. Ale nikdy jsem z toho úplně nevypadla. Plynule jsem přešla do dabingu, který jsem brala jako součást své práce, zase jiné odvětví. Že pak po určitém období přišly nové role a zase točím a jsem na obrazovce, to beru jako příjemný bonus. Nikdy jsem neměla pocit, že sedím doma a nenašla jsem uplatnění. To ne.
Ale se životem jste se musela hodně poprat. Váš exmanžel Čestmír Řanda nedávno zemřel. Kdo je Regina Řandová dnes?
Dnes jsem šťastná čekající babička. Mám krásný vztah se svým dítětem, mám milujícího manžela, žiju ve šťastném manželském svazku už šestnáct let. Mám maminku, která je zdravá a fajn. Mám okolo sebe spoustu přátel, kamarádek, které mi vydržely opravdu od mých dětských let. Mám je v různých skupinkách, vzájemně se prolínají a zaplať pánbůh jsem zdravá, můžu dělat práci, kterou dělám, a koníčky, které dělám. Jsem šťastná.
Musela jste někdy hodně zapracovat na tom, abyste měla čistý stůl a čistou mysl?
Čas od času jsem to musela udělat. Když si ten stůl nevyčistíte, tak se pořád točíte v kruhu. Občas musíte udělat i nepříjemné rozhodnutí. Někdy se člověk musel odstřihnout od určitých věcí, a to vás zase posune dál. Vždycky jsem říkala, že i špatná zkušenost, když si ji nějakým způsobem odžijete a dlouho se v ní neráchate, tak vás posune. Musíte se vzchopit a jít dál. To vás nakopne a najednou se vám otevřou úplně nové věci a koukáte, co je možné.
Jste tedy optimistka?
Určitě. Velká optimistka.
