Do Angoly jste přicestoval s rodiči a mladším bratrem v devíti letech. Jak vzpomínáte na přepadení vojáky Jonase Savimbiho?
Začalo to kolem šesté ráno, kdy se z dálky začala ozývat střelba. Nejdřív jsme tomu nevěnovali pozornost, protože místní to takhle občas měli, když se třeba někdo opil nebo se mu narodilo dítě a podobně. Jenže střelba se stupňovala, přibližovala se k nám a začaly zaznívat i výbuchy. Otec šel zjistit ven, co se děje. Je strašně zajímavé, jak mozek nepříjemné věci vytěsňuje. Celé jsem to pak prožil v takovém polotransu. Vedle domu nám najednou bouchla nálož, tříštilo se sklo, ale nebylo cítit ani slyšet, jak dopadá. Před okny běhali různí divní lidé, najednou nám stříleli do baráku a my jsme s bratrem a matkou nějak instinktivně zalehli na zem a jen koukali na kulky ve stěně za námi. To jsou vjemy, o nichž musím sám sebe přesvědčovat, že jsem si je nevymyslel, když je dnes popisuji.
Po čase se objevili vojáci v uniformách, ale všichni měli copánky na hlavě, což je odlišovalo. Vyrazili dveře a řekli nám, ať jdeme s nimi za dalšími Čechoslováky, se kterými jsme se setkali na ulici o několik bloků dále. Poté nás odvedli do lesa za Alto Catumbelou, kde vojáci UNITA začali zjišťovat, kdo jsme a kolik nás má být. Po těch letech mi přijdou některé vzpomínky opravdu hodně vzdálené, že by si je člověk mohl přibarvit, ale bylo to tak. Proč o tom mluvím? Kamarád mi říkal, že má kolegu, který byl tehdy taky v Angole. A tak jsem vyzvídal jméno, ale vůbec nic mi to neříkalo. Nakonec jsme se dopátrali, že si to ten člověk celé vymyslel a vyprávěl zážitky, které nikdy neprožil.
