Dítě s mobilem kráčející za maminkou též s mobilem tvoří výmluvný úvod do světa, který se rozhodli Barbora Chalupová a Vít Klusák prozkoumat drsným experimentem. Tři herečky dívčího vzhledu se na sociálních sítích vydávaly za dvanáctileté školačky; během deseti dní je oslovilo 2 458 mužů s návrhy, jež se příčí třeba jen nepřímo opsat, natož citovat doslova.
Už sestřih castingu napoví dvě věci: že se tvůrci do tématu trefili, jestliže i naprostá většina hereček přiznává vlastní dětskou zkušenost s internetovými predátory včetně žádosti o panenskou moč, a že tentokrát se musí postupovat s precizní úzkostlivostí.
Psycholog, sexuolog, právník, ochranka jsou na místě, scházejí pouze zástupci sociálních platforem, na nichž si herečky vytvořily falešné profily. Architekt Jan Vlček pečlivě vybírá do ateliérových pokojíků přiléhavé rekvizity, od plyšáků po ságu Stmívání; iluze je dokonalá – a skutečně s výjimkou jediného odhaleného mikrofonu při osobní schůzce žádný z mužů filmařskou lest neprohlédl.
Tvůrci se zdají být připraveni na cokoli, přesto je hned první hovor zaskočí. „Jako by mi psal můj děda,“ glosuje herečka veterána, jenž od zálib v houbaření či rybaření skočí k nejhrubším výrazům. Lavina oplzlostí se valí ze všech tří monitorů, proložená kouzlem nechtěného, když odpudivý obraz sebeukájení završí automat: „Jak byste ohodnotili tento hovor?“
Nevěřícnost střídá trapno, jež člověk pociťuje za upocené chlapíky s absolutní ztrátou soudnosti: „Vidíš ho přes to moje velké břicho? Tak já se zase obleču, už mi začíná být zima.“ Kdykoli přehlídka penisů či zvrácených videí směřuje k jednotvárnosti až otupělosti, mají tvůrci v záloze překvapení: jak odhalení šokující totožnosti jednoho z mužů členkou štábu, tak naopak okamžik vzácné normálnosti uprostřed beznaděje, který vykolejí celé zákulisí – třebaže se zbytečnými prostřihy na výraz vlastní tváře, které si Klusák prostě nedovede odpustit.
Něco jsem tu leštil
Ale herečky, zejména Tereza Těžká, se drží skvěle. Nedovolí si ani náznak svádění, ani stopu znechucení; jejich pohotovost v rolích naivek dokonce místy rozesměje, třeba když na sdělení „Kámoška to dělá se psy“ odvětí: „A není to týrání zvířat?“ Smích vyvolá i senior, jenž nejprve přizná vnoučata a vzápětí přistižený při onanii bezelstně prohodí: „Něco jsem tu leštil.“
V druhé etapě přijdou na řadu fotomontáže, v nichž nahá těla propůjčily herečkám modelky, a spolu s nimi vydírání: nejprve citové, poté hrozící zveřejněním. Třetí kapitolu představují osobní schůzky, při kterých ohromí zejména muž se ženským doprovodem a nabídkou „trojky, orgasmus zajistíme“. Nepopsatelné finále pak zařídí setkání, ve kterém podle hesla Psi se brání útokem zazní bizarní sebeobhajoba pranýřující seriál Most!.
Na účinku lehce ubírá jak sebeprezentace tvůrců v obraze, tak neustále zdůrazňovaná velkolepost projektu, zahrnujícího i knihu a „měkčí“ verzi filmu pro školy. Nicméně podstatné je, že díky nasnímanému materiálu již policie zahájila několik trestních stíhání a že se ospravedlnilo použití filmařského podrazu v užitečném boji se zlem, nikoli pro pochybnou zábavu „nachytávek“ nevinných lidí skrytou kamerou.
Rodiče by měli V síti vidět povinně, jen ať se kvůli četnosti a sugestivitě lovců připraví na to, že ještě pár dnů po návštěvě kina uvidí podezřelého úchyla na každém rohu.
Ukázka z filmu V síti:
