Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Fenomén Mladý svět a jak jsme v redakci prožívali Sametovou revoluci

  20:00
Mladý svět byl týdeník, který vycházel mezi lety 1959 až 2005. Za dob socialistického Československa si získal řadu věrných čtenářů, především díky tématům, které se v sešněrované době v jiném tisku neobjevovaly. Na doby jeho největší slávy i na dění v redakci v době Sametové revoluce vzpomíná novinářka Dana Emingerová.
Redakce Mladého světa z roku 1986. Zadní řada zleva: Luboš Beniak, grafik...

Redakce Mladého světa z roku 1986. Zadní řada zleva: Luboš Beniak, grafik Miroslav Kloss, Petr Hora - Hořejš, grafik Jiří Staněk, Milan Kruml, Jan Dobiáš, Jiří Franěk a zástupce šéfredaktorky Jaroslav Vozobule. Prostřední řada zleva: Rudolf Křesťan, Zdeněk Šálek, fotograf Vojtěch Písařík, Josef Velek, Dana Emingerová, fotograf Jan Šilpoch, Karel Krtička, grafik Vladimír Nagaj, laborantka Irma Cibulová, asistentka Helena Bednářová. Dole: sekretářky Alice Krejčová, Jana Kobesová, Dáša Šedivá, šéfredaktorka Olga Čermáková. | foto: Miroslav Zajíc

V roce 1968 otiskl Mladý svět na titulu červencového čísla proslulé fotografie Alexandra Dubčeka skákajícího na plovárně z desetimetrové věže. Tehdy mi bylo sedm a o měsíc později ruské tanky udusily Pražské jaro. Po jednadvaceti letech jsem stála tváří v tvář Dubčekovi, abych s ním udělala interview v den, kdy po letech perzekucí věřil v politický comeback. Oči mu zářily, protože tehdy v listopadu 1989 se říkalo, že do Prahy přijel budoucí prezident. Jenže jeho projev před davy na Václavském náměstí byl příliš funkcionářský, takže lidé už chtěli Václava Havla.

Od roku 1984 jsem pracovala jako reportérka v týdeníku Mladý svět. Bylo to období, kdy pomalu začaly tát politické ledy... Časopis byl v polovině 80. let velmi populární. Jeho téměř půlmiliónový náklad byl vždy rozprodán hned první den, kdy týdeník vyšel.

Mladý svět

Mladým světem prošla celá řada uznávaných osobností a novinářů, kteří se svým nezaměnitelným rukopisem zapsali do české žurnalistiky. Byl mezi nimi Arnošt Lustig, Ladislav Smoljak, Jaroslav Weigel, Petr Adler, Jiří Černý, Karel Hvížďala, Rudolf Křesťan, Radek John, Josef Velek, Roman Lipčík, Josef Chuchma, Anastázie Kudrnová, Zdeněk a Marek Šálkovi, Luboš Beniak či Michal Horáček. S časopisem úzce spolupracovali i kreslíři jako Kája Saudek, Vladimír Jiránek, Jan Vyčítal nebo Vladimír Renčín. Pracovali v něm vynikající fotografové: Miroslav Hucek, Miroslav Zajíc, Jan Šilpoch, Karel Cudlín, Jan Šibík, Vojtěch Písařík... Svou populární rubriku Pedagoga ve výslužbě léta vtipně plnil známý komik Miloslav Šimek. V roce 1968 si vymyslela poradenské okénko s názvem Dopisy pro Sally spoluzakladatelka psychologického poradenství Jiřina Hanušová a skoro čtvrt století radila čtenářům, jak řešit složité životní situace a vztahy. Petr Hořejš v Mladém světě začal psát Toulky českou minulostí. Protože oficiálně nesměl publikovat, šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková pro něj jako externího redaktora vymyslela pseudonym Hora.

Díky svižně psaným reportážím, zajímavým rozhovorům a inovátorským nápadům (anketě Zlatý slavík, podpoře trampského festivalu Porta či vzniku ekologického hnutí Brontosaurus) se stal Mladý svět v průběhu 80. let nejčtenějším českým časopisem všech dob. Kupovaly jej všechny generace a na předplatné se čekalo v pořadnících. Nebylo totiž možné zvýšit počet výtisků, neboť papír, který byl tehdy strategickou surovinou, komunisté z ústředního výboru v dostatečné míře přidělovali jen Rudému právu, hlavnímu stranickému deníku KSČ.

První tým

Zatímco šéfredaktor Holler chtěl psát o divadle Semafor, jehož popularita byla v 60. letech obrovská, komunistický mládežník Zavadil toužil po rozhovorech s politickými funkcionáři a pod kulturními články si představoval reportáže ze svazáckých akcí. První číslo Mladého světa vyšlo dávno před tím, než jsem se narodila. Bylo to v lednu 1959 a šéfredaktorem časopisu byl jmenován novinář Josef Holler. Arnošt Lustig mi vyprávěl, že jeho šéf toužil publikovat články pro mladé lidi o rock’n’rollu, zahraničních filmech a inspirativních světových osobnostech. Jenže vydavatelem Mladého světa byl Československý svaz mládeže, a tak první šéfredaktor brzy narazil na svazácké politbyro, vedené ostravským horníkem Miroslavem Zavadilem.

Přesto se podařilo prosadit několik skvělých nápadů. Třeba festival trampských folkových písniček Porta, za níž stál redaktor Jan Dobiáš, či anketu nejpopulárnějších zpěváků – Zlatý slavík. (Jméno jí dal v roce 1962 mladičký Ladislav Smoljak, budoucí hvězda divadla Járy Cimrmana. Na pravidelné poradě řekl: „Znáte tu hračku, co se prodává na poutích a v puse píská? Říkali jsme jí slavík...“)

Jenže skončilo Pražské jaro a původní partu – až na Křesťana a Janouška – rozmetaly následky sovětské okupace v srpnu 1968. Přesto vrcholná doba Mladého světa měla teprve přijít. Paradoxně pod vedením zapálené svazačky a přesvědčené komunistky Olgy Čermákové, která z časopisu udělala jakési enfant terrible Husákova režimu.

Copatá

Šéfredaktorkou populárního týdeníku byla Čermáková jmenována ve čtyřiceti letech a stala se jednou z nejkontroverznějších postav normalizace. Řídila Mladý svět od roku 1972 sedmnáct let. Po svém nástupu provedla v redakci nemilosrdný „úklid“. Jména a texty bývalých redaktorů se v 70. letech nesměly objevovat.

„Členové dřívější redakce jako by neexistovali, ať už je vyhodili nebo odešli sami. Moje jméno se na stránkách Mladého světa nikdy neobjevilo, i když Mladý svět hodně psal o Portě, o folku a podobně... a když mě Honza Dobiáš na jedné Portě požádal, abych zase psal, přišla za ním Čermáková s výhružným dotazem: ‚Ty ses snad zbláznil, že ho necháš psát?‘ Došlo to tak daleko, že když zemřel první šéfredaktor Mladého světa Josef Holler, tak o tom odmítla uveřejnit byť zprávu.“

– Jiří Černý, v MS pracoval v letech 1961 - 1965

Já jsem nastoupila do redakce už v době, kdy Čermáková často využívala svých kontaktů a osobních vazeb v nejvyšších stranických kruzích k tomu, aby týdeník publikoval témata, o kterých se žádná jiná oficiální periodika v dobách autocenzury neodvážila psát.

Dlužno dodat, že si to mohla dovolit, neboť její manžel Zdeněk Čermák se stal v roce 1980 předsedou Federálního úřadu pro tisk a informace přezdívaného ÚTISK. Navíc Olga Čermáková politicky vyrůstala – stejně jako mnozí budoucí partajníci – v Československém svazu mládeže, který komunisté vytvořili jako svou funkcionářskou líheň. A tito „mladí“ pak během své „kádriéry“ drželi pospolu a podle známého „vrána vráně oči nevyklube“ se taky chovali.

„Někdy jsem měl dojem, že je to jakási divná hra,“ vzpomíná zástupce šéfredaktorky Jaroslav Vozobule. „Došlo-li k problému, mezi bývalými svazáckými kamarády to probíhalo ve stylu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Olinu propíral většinou bývalý tajemník ÚV SSM Otto Čmolík, vedoucí oddělením masových sdělovacích prostředků pod Janem Fojtíkem. Sám jsem párkrát ‚kartáčováním‘ u Čmolíka prošel a dost mě mátla jeho bodrost: ‚Jaroslave, podívej se na obálky prvomájových časopisů,všichni uctívají svátek práce a vy máte nějakou stavebnici...‘ (Šlo o nápad mladého účastníka svazácké technické soutěže apod.) To jinde – v nesvazáckých médiích – byla hodnotící kritéria úplně jiná.“

Časopis se pokoušel napadat mnohá tehdejší tabu (Josef Velek podporoval ekologické hnutí, Radek John psal o drogách a prostituci, obhajovali jsme studentskou recesi na školách atd.), čímž uváděl k zuřivosti zvláště střední a nižší komunistický aparát. Sama jsem zažila, když na mě řval v roce 1987 okresní tajemník kvůli tomu, že jsme se v časopise zastali dětí na učilišti, které si dlouho marně stěžovaly, že jim do internátu kape přes rozbitou střechu voda.

Většinu témat, o kterých jsme chtěli psát, jsme si vybírali sami (výjimkou byly svazácké sjezdy a povinné rozhovory s mládežnickými bossy). Inspirovali nás hodně čtenáři, kteří nám ve stovkách dopisů svěřovali své strasti a my jsme se pokoušeli je řešit. A právě kvůli takovým reportážím pak byla Olga Čermáková často povolávána i na nejvyšší stranický kobereček k ideologickému tajemníkovi Fojtíkovi. Tam se však za svůj tým – na rozdíl od ostatních svých šéfredaktorských kolegů – postavila.

„Olga Čermáková pro nás dokázala vydupat určitý prostor. Bez ní bych nemohl psát takové věci jako Dopisy z lásky a nenávisti. Samozřejmě mi škrtala „choulostivé“ pasáže, ale když už něco pustila, stála za tím – a stála jako skála, i když se soudruzi na ÚV KSČ mohli vzteknout.“

– Michal Horáček, v MS pracoval v letech 1986 - 1990

Mnozí komunisté se jí báli a přezdívali jí Copatá. Kde se totiž mihl její dlouhý černý ohon, tam to zavánělo průšvihem… Když totiž Mladý svět někde někoho „natřel“, dotyčný soudruh si to pak pořádně schytal, neboť kritických článků bylo tehdy v tisku tak málo, že nezapadly.

Jednou si třeba čtenář stěžoval, že mu za domem továrna vypouští do potoka nějaký sajrajt a umírají ryby. Přijel Josef Velek a napsal o tom. Ředitel národního podniku se rozlítil, stěžoval si na ÚV KSČ Fojtíkovi, ten si pozval na kobereček Čermákovou, aby vyhodila Velka. A ona mu na to řekla: „Opravdu chceš mít v naší milované vlasti špínou zamořené potoky, kde se jednou otráví při koupání i naše socialistické děti, soudruhu?!!“ a skončilo to tím, že ředitel pak s tím sajrajtem něco udělal...

I na mě si mnohokrát stěžoval ministr zdravotnictví, když jsem publikovala reportáže o tatíncích u porodu a kritizovala tehdejší neosobní přístup k rodičkám v nemocnicích. Nebo když jsme spolu s Janem Dobiášem bojovali za uznání léčebných postupů fenomenální rehabilitační sestry Ludmily Mojžíšové... A to jsou věci, pro které na Mladý svět ráda vzpomínám, přestože tu dobu bych zpátky za nic na světě nechtěla.

Ovšem pozor, byť si Olga Čermáková často dovolila pustit na stránky Mladého světa odvážnější materiály než její kolegové, nepatřila tato žena k zakukleným či přetvařujícím se nepřátelům režimu. To ani náhodou! Bývalá zapálená svazačka, jejíž světový názor se utvářel v poválečném nadšení modrých košil na stavbách mládeže, byla přesvědčenou komunistkou. Věřila v komunismus se spravedlivou tváří a často právě s „komunistickými modlami na štítě“ vystupovala proti zkorumpovanosti a blbosti své doby.

I ona však dohlížela na to, aby v časopise vycházely politické citáty potentátů, a nechala publikovat „politické prasárny“ nařízené přímo ideologickým tajemníkem Janem Fojtíkem: rozhovor s agentem Minaříkem či besedu proti rockové hudbě The Plastic People Of The Universe.

Na druhé straně Čermáková třeba odháněla z redakce estébáky s tím, že jí „v Mlaďáku tajná policie slídit nebude“. Stalo se, že nás kontaktoval divný pán v šedém, my jsme jí o tom řekli a byl pokoj. (Nepochybuji však o tom, že někdo s jejím požehnáním tu práci odváděl za všechny ostatní...)

„Řekl bych, že stalinská výchova, kterou v mládí dostala, se do ní neodstranitelně zažrala, bylo to v ní jako v koze, ale přitom nebyla – s dovolením – bezcitná svině. Byla to komunistka s relativně lidskou tváří. Snad tím, že byla i matka, dokázala život vidět zespodu, nebo alespoň vnímat zprávy o něm, byť ovšem byla i svým způsobem asociál. Vypadala zběsile... a do toho ten cop a tmavé brýle... Démon. Ale nějak instinktivně věděla, že fojtíkovsko-biľakovsko-indrovské pojetí reálného socialismu je k nežití a bez perspektivy.“

– Josef Chuchma, v MS pracoval v letech 1984 - 1993

Nástup Michaila Gorbačova

Když se v Sovětském svazu dostal k moci v roce 1985 padesátiletý Michail Gorbačov, stala se Olga Čermáková bezmeznou obdivovatelkou jeho perestrojky a glasnosti (přestavby a otevřenosti). Naopak v postoji k disentu a projevům otevřeného nesouhlasu se socialistickým režimem Čermáková vždy stála na jedné lodi s vládnoucí garniturou.

Reportéři Aleš Benda a Miroslav Zajíc začali jezdit ve druhé polovině 80. let na summity Gorbačova s americkým prezidentem Reaganem, kde se jednalo především o zastavení závodů ve zbrojení. O těchto průlomových setkáních vyšly v časopise dokonce dvě speciální čísla.

Ve světě propukla „Gorbymánie“, protože si – proti svým předchůdcům – mnohem mladší a neobvykle otevřený Michail Gorbačov se svou usměvavou ženou Raisou získal srdce i západní veřejnosti.

Olga Čermáková ve svém nadšení začala přemlouvat mladé lidi v redakci pro vstup do strany (v MS byla – na rozdíl od jiných redakcí – do té doby většina nestraníků). Tvrdila, že „když v KSČ budou samí blbové, nikdy se nic nezmění“. Svým způsobem to dávalo logiku, takže pár kandidátů pro vstup do partaje v roce 1988 získala. Jenže všichni po pár měsících pochopili svůj omyl zvlášť po té, co začalo znovu politicky přituhovat, a chtěli vrátit kandidátské legitimace. Čermáková se zhrozila: „Odepíšete celou redakci.“

Do té doby platilo, že do strany nikdo v redakci vstupovat nemusel, ale… bylo neslýchané, že by si někdo dovolil z KSČ dobrovolně vystoupit. Zdálo se, že pokud by se tak stalo, časopis bude prohlášen za semeniště nepřátel režimu… A padne Čermáková, bez níž už nebude možné psát otevřenější reportáže. Jenže co platilo za tuhé normalizace, najednou bylo jinak…

Dana Emingerová

Pracovala v Mladém světě  v letech 1984-1992. Pak psala hlavně pro MF Dnes a iDNES. V současné době pracuje pro National Geographic. Byla žákyní Arnošta Lustiga, vydala deset knih a jako lektorka pokračuje ve stopách svého učitele a vede kurzy tvůrčího Psaní podle Lustiga či výuku psaní cestopisů pro čtenáře National Geographic.

Mladý svět v roce 1989

V lednu začaly vycházet Dopisy z lásky a nenávisti od Michala Horáčka, které obsahovaly mnohá skrytá, leč velmi jasná podobenství. Byl to také reportér Horáček, který společně s Michalem Kocábem, frontmanem tehdy často zakazované rockové kapely Pražský výběr, tajně chystal iniciativu MOST, jež měla překlenout propast mezi vládou a disentem.

V říjnu většina z nás mladých redaktorů – včetně „progorbačovských“ kandidátů KSČ – podepsala Petici za propuštění uvězněných disidentů a legalizaci samizdatových Lidových novin. Starší kolegové nám to vyčítali, protože jsme tím samozřejmě ohrožovali onu „socialistickou platformu“, z níž si Mladý svět dovoloval bušit (tedy v rámci možností, ale přece jen odvážněji) do tehdejších drobných společenských nešvarů. Prostě atmosféra se uvolňovala…

Jenže do toho najednou českoslovenští komunisté – jako by se báli, že by snad mohlo přijít nové Pražské jaro – vzali zpátečku. A co se nepodařilo za dlouhá léta normalizace, během nichž šéfredaktorka Olga Čermáková lezla na nervy svým méně odvážným spolu-soudruhům, to se stalo v září 1989. Dostala od Jakešovy politické garnitury Řád práce a byla v devětapadesáti letech coby nepohodlná a vzpurná konečně poslána do důchodu.

Cítila se zklamaná, podvedená, zhrzená, neboť Mladý svět považovala za své dítě. Pro okolí však zmizela s gloriolou režimem zapuzené a vyhozené. A to ji vlastně zachránilo před mnohem větším životním zklamáním, ke kterému by bylo jistě došlo po Sametové revoluci, protože v nové době už v médiích neměly tzv. staré struktury jako ona místo.

Pád Berlínské zdi

Olga Čermáková chtěla mít jednou vlastního nástupce z redakce. Místo něj však přišel bezvýrazný šéfredaktor Petr Kučera, kterého nikdo moc nerespektoval. (Před tím se nám svazáci ještě pokoušeli vnutit svazačku Miroslavu Moučkovou - celá redakce se však v říjnu vzbouřila, takže tato soudružka nakonec skončila na pár týdnů v čele Mladé fronty.)

Proti Čermákové byl tento bývalý zprofanovaný televizní komentátor zahraniční redakce Československé televize hodně opatrný, takže ještě v září 1989 to vypadalo na pohromu. Svět se najednou zdál znovu černý, navždy uzamčený v totalitní skruži. Pak se však začaly události valit tak rychle, že se nový šéf v Mladém světě dlouho neohřál.

V září se v Praze objevily stovky trabantů východoněmeckých uprchlíků, které ucpaly ulice v centru. Východní Němci, kteří jimi přijeli, obsadili západoněmeckou ambasádu v Lobkovickém paláci na Malé Straně a nehodlali ji opustit. V redakci jsme prosadili článek Země v pohybu, který končil konstatováním, že změny v NDR probíhají příliš rychlým tempem, takže reportáž za pár dní už zřejmě nebude odpovídat novým skutečnostem. A opravdu. Protože měl týdeník Mladý svět tehdy měsíční výrobní lhůtu (rychleji to v těch časech nebylo možné), než časopis vyšel, padla 9. listopadu Berlínská zeď.

Jak jsme se přestali bát

Od 21. srpna 1989 už Prahou hýbaly různé zakázané demonstrace, kterých jsme se často zúčastňovali – mimo jiné i proto, že redakce Mladého světa byla v Panské ulici nedaleko Václavského náměstí, dějiště většiny z nich. Občas někteří z nás dostali i obuškem, když jsme šli do práce.

Demonstrace 17. listopadu se od těch předchozích lišila v tom, že byla povolená, protože částečně se k oslavám dne studentstva a hlásili i pražští svazáci.

Jenže páteční manifestace k 50. výročí smrti Jana Opletala zavražděného nacisty se změnila v mohutný protestní pochod, který skončil brutálním střetem s policií na Národní třídě. Navíc se roznesla fatálně výbušná zpráva, že zahynul člověk. Na Národní třídě se o víkendu rozhořely spousty svíček. Nad vstupem do podloubí u Mikulandské visel černý transparent: „Jan Opletal 17.11.1939. Martin Šmíd 17.11.1989“. Přestože se brzy ukázalo, že student Martin Šmíd žije, události se už valily jako lavina.

V redakci byli od pondělního rána skoro všichni. Bylo jasné, že musíme něco udělat a na protest proti brutalitě policistů na Národní třídě jsme sepsali společné prohlášení.

Na roli šéfredaktora Petra Kučery se nepamatuji (odjel hned do Moskvy), protože vedení reportérského týmu se přirozeně ujal Luboš Beniak, kterého jsme později jednomyslně zvolili za nového šéfredaktora. S Rudolfem Křesťanem koordinovali vznik unikátního monočísla, které celé mapovalo průběh Sametové revoluce. My ostatní jsme se rozběhli se na jednotlivé školy a do fabrik, abychom zaznamenávali zakládání stávkových výborů. Kolega Michal Horáček se s rockerem Michalem Kocábem už o víkendu dočasně proměnili v revolucionáře a začali skutečně přemosťovat disent a vládu.

Jak jsem prožívala Sametovou revoluci

Jako reportérka Mladého světa jsem stála za zády Václava Havla, když poprvé mluvil ke stotisícovému davu na Václavském náměstí. Napsal mi vlastní rukou propustku, abych kdykoliv mohla do Laterny Magiky, kde tehdy jednalo právě vzniklé občanské fórum. Natočila jsem s Havlem rozhovor, který budoucí prezident končil slovy: „Dano, jestli to vyjde, dám vám cenu Olofa Palmeho, co mám dostat.“

Rozhovor s Václavem Havlem v Laterně Magice ve středu 23. listopadu

Havel mě představil i legendárnímu Alexandru Dubčekovi hned, jak přijel poprvé do Prahy a byl ještě považován za hlavního kandidáta na Hrad.

„Mladí mají elán. A nechtějí nic jiného, než před dvaceti lety jejich rodiče,“ připomínal Pražské jaro a zklamání po okupaci po roce 1968. Jenže jeho projev k demonstrantům byl tehdy příliš funkcionářský a ti „jeho“ mladí lidé už raději upřednostňovali přímočarého Václava Havla.

Během revolučního týdne jsem se také probojovala k Miloušovi Jakešovi a marně z vykolejeného mocipána tahala, kdo přikázal brutální zásah na Národní třídě. „Nemáme to zjištěné, ale žádné politické pokyny v tomto směru vydány nebyly,“ koktal generální tajemník ÚV KSČ (Ústředního výboru Komunistické strany Československa). Když se vzpamatoval z překvapení – do té doby k němu měla přístup jen hrstka prokádrovaných novinářů –, řekl: „Pokud průvod demonstrantů nesl hesla jako Věšte komunisty, musí situaci prošetřit prokurátor,“ dodal, že „dobré záměry a cíle studentů oslavit Jana Opletala byly zneužity“.

Lubomír Štrougal, dlouholetý předseda vlády Husákovy éry, kterého Jakešova partička poslala v říjnu 1988 do politického důchodu, komentoval tehdejší dění velmi pragmaticky: „Nezvládli jsme jako strana reformní kurz v posledních letech. Začali jsme brzdit Gorbačovovu perestrojku i glasnosť – ekonomickou přestavbu a politickou otevřenost. A lidé přestali věřit, že to se změnami myslíme upřímně.“

Zajímavá byla i první reakce tehdejšího premiéra Ladislava Adamce, který si stěžoval studentům, že mu ideologický tajemník cenzuruje projevy v parlamentu. „Svobodu vyjádření, to chci taky,“ komentoval o víkendu první informace od zbitých studentů. „Doposud má veškerou kontrolu nad informacemi a tiskem Fojtík (ideologický tajemník, o kterém už byla řeč).“ A já jsem viděla, jak byl právě tento všemocný cenzor týden na to vypakován ze své kanceláře. Ještě v pátek 24. listopadu odcházel z úřadu jako jeden z nejobávanějších komunistických bossů. V pondělí ráno měl věci vyházené v krabicích u dveří na chodbě a sekretářka mu oznamovala, že jeho židli už obsadil nový tajemník Vasil Mohorita. Ale ani bývalý předseda Svazu mládeže si svou funkci příliš dlouho neužil. Tak rychle šly tehdy dějiny.

Vizitka kardinála Tomáška

Kardinálský glejt

Snad nejraději vzpomínám na to, jak jsem v době lámání ledů „zpovídala“ i kardinála Františka Tomáška. Devadesátiletý český primas byl velmi uznávanou osobností, protože se dlouhá léta nebál otevřeně komunisty kritizovat a vystupoval proti pronásledování církve. Během rozhovoru na pražském arcibiskupství mi připomněl prastarou legendu: „Až bude Anežka svatořečena, bude v české zemi dobře,“ řekl a vyprávěl, jak se dozvěděl o událostech na Národní třídě během své cesty do Říma právě na kanonizaci Anežky Přemyslovny. Abych se do Svatovítské katedrály na chystanou mši za novou světici dostala, věnoval mi navštívenku a napsal na její rub: „Doporučuji držitele této vizitky vaší pozornosti.“ Dodneška mám ten „kardinálský glejt“ schovaný a věřím, že mi pomyslně otvírá dveře všude tam, kam vede správná cesta.

Konec „Mlaďáku“

Mladý svět byl ve své době fenomén, jehož úspěch byl postaven na tom, že otevíral témata, kterých se žádná jiná oficiální periodika nedovolila a nemohla dotknout. Po sametové revoluci toto „kouzlo“ vyprchalo. Navíc schopní novináři časopis opustili – každý vyrazil za svým novým posláním či za podnikáním.

A to byl začátek konce Mladého světa, který dlouhá léta představoval jakousi alternativní novinařinu a přinášel – v rámci mantinelů totalitní společnosti – otevřenější reportáže o řadě tehdy tabuizovaných témat. V průběhu deseti let časopis rychle ztrácel čtenáře, několikrát změnil majitele. A v květnu 2005 vyšel kvůli špatným ekonomickým výsledkům naposledy. Vydavatel Sebastian Pawlowski jej spojil s týdeníkem Instinkt.

Někteří lidé tvrdí, že časopis Mladý svět byl velký podvod. Že lidem dával iluzi, jak se za bolševismu dalo odvážně psát, čímž zamlžoval všudypřítomnost cenzury. Mají velký kus pravdy... Ale ne celý. My, kteří jsme tenkrát před revolucí v Mladém světě pracovali, máme i hezké vzpomínky. Na lidi, kterým jsme se snažili pomoci. Ne proto, že nám to někdo nařídil, ale proto, že nás ve stovkách dopisů o pomoc požádali. (V tom byla žurnalistika časopisu vlastně z dnešního moderního pohledu také zaujatá a nežurnalistická.)

Rozhovor s Alexandrem Dubčekem v Melantrichu v pátek 25. listopadu

Můj bývalý kolega a spolužák z fakulty Josef Chuchma se svěřil v červenci 2005 časopisu Reflex, že ho při listování ročníky Mladého světa z doby, kdy tu pracoval, polévá pot, i když ví, že se věci mají posuzovat v dobovém kontextu. Ale zároveň dodává: „Mně se v té redakci líbilo. Jednak jsem si – co se týče kultury – mohl většinou vybírat témata, která mi nebyla proti mysli, jednak jsem o nich mohl psát s určitou kritičností nebo opravdovostí, jejíž míra dnes vypadá směšně nebo nepochopitelně, ale tenkrát ji většina společnosti docela dobře ,četla’. A také jsem se tam mohl setkávat s lidmi, kteří přece jen něco uměli...“

I mně naskakují pupínky, když vidím všechny ty svazácké úvodníky a dopředu nalinkované rozhovory a zprávy ze sjezdů strany a... to všechno, co se muselo. Ano, byla v nás autocenzura a nemohli jsme publikovat naprosto zásadní věci, že „tzv. Vítězný únor v roce 1948 byl komunistický puč a bratrská pomoc o dvacet let později okupací, že v pluralistické demokracii jsou normální volby a nemohou automaticky vládnout komunisti na čele s jednoduchým hlupákem, jako byl Jakeš, že chceme cestovat po celém světě, studovat v zahraničí a ne se bát, jestli se naše děti vůbec dostanou kvůli politickým názorům svých rodičů na gymnázium... Prostě mít to vše, co dnes je samozřejmé, a na co tak často ve stížnostech na dnešní dobu zapomínáme. A vůbec si neuvědomujeme, že to samozřejmé není, protože už kdysi dávno za první republiky jsme to vše už měli, ale svou vlastní národní slabostí i následkem politického dění jsme o svobodu a demokracii na čtyřicet let přišli.

I o tom Mladý svět psát nikdy nemohl a já dnes můžu. A můžu otevřeně říct i toto – všem kritikům naší tehdejší práce – navzdory:

Mladý svět, byť vycházel černobíle, určitě černobílý nebyl...

Autor:

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Šebo: Rodiče neočkovaných dětí jsou zločinci, černý kašel je pro kojence smrtící

  • Nejčtenější

Írán zaútočil na Izrael. Armáda zachytila většinu střel, pomohli spojenci

13. dubna 2024  20:38,  aktualizováno  14.4 8:54

Sledujeme online Írán vyslal na Izrael desítky bezpilotních letounů a také rakety. Je to odveta za útok na íránský...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Ženu soudí za sex se psem i zneužívání syna a vnuka. Byla to terapie, hájí se

15. dubna 2024  12:28,  aktualizováno  13:33

U Krajského soudu v Ústí nad Labem začalo projednávání případu dlouhodobého sexuálního zneužívání,...

Ozbrojenci vtrhli do domu a svázali podnikatele s rodinou, zřejmě šlo o mstu

12. dubna 2024  9:44,  aktualizováno  15:08

Policisté z Česka i Německa pátrají na Domažlicku po ozbrojencích, kteří v noci na dnešek přepadli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Na začátku byl tajný projekt. Jak vypadá stanice metra, kterou nikdy nejel vlak

14. dubna 2024

Premium Nenápadná plechová vrata naproti Úřadu vlády na pražském Klárově skrývají velké tajemství. Praha se...

Státu propadly pozemky za pět miliard. Vlastníci se o ně včas nepřihlásili

20. dubna 2024

Premium Česko letos velmi zbohatlo. Získalo do svého majetku rozsáhlé pozemky miliardových hodnot po...

Režim nás zatáhne do války, děsí se Íránci. Ultrakonzervativci v zemi posilují

20. dubna 2024

Premium Zdaleka ne všichni Íránci podporují místní konzervativní islámský režim a jeho válečné choutky....

Rozhazoval výzvy k svržení vlády. Pak se u místa, kde soudí Trumpa, zapálil

19. dubna 2024  20:17,  aktualizováno 

Muž se polil se a následně zapálil v New Yorku před soudní budovou, kde se koná proces s americkým...

Dostálové se ptali na její angličtinu a Farského, zda dá zase přednost stáži

19. dubna 2024  19:15,  aktualizováno  21:09

Nejzajímavější částí debaty kandidátů do voleb v Evropském parlamentu byly otázky studentů, kteří...

eMimino soutěží: Vyhrajte balíček v hodnotě 1 000 Kč z dm drogerie
eMimino soutěží: Vyhrajte balíček v hodnotě 1 000 Kč z dm drogerie

Milovníci kosmetiky pozor! Tento týden soutěžíme o pět velkých balíčků v celkové hodnotě 5000 Kč. Zapojte se do soutěže a vyhrajte lákavý balíček...

Manželé Babišovi se rozcházejí, přejí si zachovat rodinnou harmonii

Podnikatel, předseda ANO a bývalý premiér Andrej Babiš (69) s manželkou Monikou (49) v pátek oznámili, že se...

Sexy Sandra Nováková pózovala pro Playboy. Focení schválil manžel

Herečka Sandra Nováková už několikrát při natáčení dokázala, že s odhalováním nemá problém. V minulosti přitom tvrdila,...

Charlotte spí na Hlaváku mezi feťáky, dluží spoustě lidí, říká matka Štikové

Charlotte Štiková (27) před rokem oznámila, že zhubla šedesát kilo. Na aktuálních fotkách, které sdílela na Instagramu...

Vykrojené trikoty budí emoce. Olympijská kolekce Nike je prý sexistická

Velkou kritiku vyvolala kolekce, kterou pro olympijský tým amerických atletek navrhla značka Nike. Pozornost vzbudily...

Ve StarDance zatančí Vondráčková, Paulová, hvězda Kukaček i mistryně světa

Tuzemská verze celosvětově mimořádně úspěšné soutěže StarDance britské veřejnoprávní televizní společnosti BBC se už na...