„Policisté jsou opakovaně proškolováni o svém oprávnění včas stopnout násilí, které by mohlo eskalovat. Vznikla síť intervenčních center, azylové domy…“ říká prezidentka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová.
Od roku 2007 platí zákon na ochranu před domácím násilím, na jehož základě je možné vykázat násilníka ze společné domácnosti. A čísla hovoří za vše. Do loňského roku bylo vykázáno ze společné domácnosti 14 208 násilných osob, nejvíce v Ústeckém kraji (1 879) a v Praze (1 658), nejméně v Plzeňském kraji (332). Letos do května policisté vykázali 528 lidí.
Snažila se mu vyhovět, jen aby se nerozzuřilŠestačtyřicetiletá Alena se dlouho snažila, aby se jejím neštěstím netrápil nikdo další. Říkala si, že si to způsobila sama, protože si špatně vybrala muže. K pochybnostem ji nepřiměla ani první facka, kterou od něj inkasovala po dvou letech manželství. Začalo to podezíráním z nevěry. „Když jsem jednoho dne skončila v bezvědomí na zemi, došlo mi, že už nic podobného nesmím dopustit. Kdybych nepřežila, co by bylo s dcerou?“ ohlíží se s pohnutím v hlase za minulostí matka dvou dětí z Liberecka. Manžel začal mít problémy s alkoholem, nedařilo se mu v práci, peníze nestačily a viníka životní smůly našel v partnerce. „Snažila jsem se mu ve všem vyhovět, aby měl co nejmíň starostí a důvodů se rozzuřit. Nesměla jsem se hnout z domu,“ líčí žena. Když se jednou sešla se kamarádkami, skončila s natrženou sítnicí v oku. U druhorozené Anetky se navíc projevilo brzy po narození vážné kombinované postižení. Dnes je dospělá, ale mentálně zůstala na úrovni čtyřletého dítěte. Když se muž v únoru 2017 zase jednou rozpálil doběla, už to nevydržela a zavolala policii. Manžela vykázali z bytu, nejprve na deset dnů a poté lhůtu prodloužil soud. „Tehdy jsem si vyčítala, že jsem měla jeho agresi raději dál snášet,“ přiznává žena. Po dvacetiletém manželství se jí i za pomoci odborníků podařilo dosáhnout rozvodu a s handicapovanou dcerou se přestěhovala do podnájmu. Ta prvorozená se provdala, má už vlastního potomka a je své matce oporou. |
Přesto podle Vitoušové ani sebedokonalejší systém nedokáže zabránit jednotlivým tragickým případům. U izolovaných rodin často okolí ani netuší, co se děje za zavřenými dveřmi. Velký ostych provází zejména mezigenerační násilí.
Domácí teror začíná plíživě, aniž by si starší lidé vůbec uvědomovali, že je něco špatně. „Když už si to připustí, vnímají to jako svoje selhání. Přičítají si vinu za to, že svoje děti špatně vychovali, a mají tendenci je omlouvat,“ říká vedoucí senior linky František Horák z organizace Život 90.
Aplikace, která zachraňuje
Ve Velké Británii proti domácímu násilí bojují i pomocí speciální mobilní aplikace. Pod názvem Bright Sky míří nyní i do Česka.
„Aplikace nabídne podporu obětem i rady pro jejich blízké okolí a od září bude zdarma ke stažení. Její součástí je test, který umožní posoudit osobní situaci. Lze si také vést záznamy o násilných incidentech, které se ukládají mimo zařízení,“ říká Zdena Prokopová, socioterapeutka organizace ROSA, která je odborným garantem projektu.
Oběť si v aplikaci může zaznamenávat i jednotlivé útoky. Modřinu si třeba vyfotit a uložit, u každého incidentu zaznamenat datum a později vše předložit policii nebo právníkovi.
Zásadním problémem je, že řada obětí ani netuší, že jsou oběťmi domácího násilí. K tomu slouží jednoduchý test. Aplikace na jeho základě je schopna určit, o jaký druh násilí se případně jedná a zároveň postiženého nasměruje na nejbližší místo s pomocí.
„Když mě rány přestaly bolet, vytěsnila jsem je z paměti“
Eva na svou první velkou lásku počkala až do svých třiceti let, ale její přítel naplnil všechna její očekávání. Byl tak okouzlující! Zaměstnal ji ve své firmě a v jedné jihomoravské vsi začali stavět domek. Pro svoji vizi šťastné rodiny s dětmi ochotně přinášela oběti.
Mladí ji vyštvali do domovaPaní Marie si s manželem našetřila na pěkný domek nedaleko Prahy. Když se jejich jediná dcera osamostatnila a založila rodinu, oba si chtěli co nejvíc užívat vnoučat. Rádi proto přijali návrh mladých, aby se k nim z domku přestěhovali do bytu v novostavbě. „Těšilo nás, že můžeme být našim nejbližším užiteční, a s velkou chutí jsme se zapojili do péče o dva šikovné vnoučky. Náš domek jsme pronajali, abychom dceři a zeťovi hypotéku pomohli splácet,“ líčí pětasedmdesátiletá seniorka. Vnuci dospěli a hypotéka je splacená, zato prarodičům léty ubylo sil. Když před dvěma lety paní Marii zemřel manžel, v dvougeneračním soužití to začalo skřípat. „Nějaké třecí plochy byly vždycky, ale dcera se ke mně začala chovat čím dál hůř. Mám strašně ráda květiny a dcera mi z ničeho nic sdělila, že už žádné truhlíky na balkon dávat nesmím. Ani neřekla proč. Když mi jednou spadla na zem sklenička, začala na mě hrozně křičet. Zeť mi dal rovnou najevo, že už jsem pro ně přítěží a že bych měla pomýšlet na domov důchodců. Bylo to rozčarování. Po jedné scéně jsem v rozčilení zavolala do poradny,“ líčí žena. Podle vedoucího projektu Senior telefon Františka Horáka jsou volající vděční, že se mohou někomu svěřit, často pláčou, jsou rozrušeni. Jakmile jim ale pracovníci linky poradí, co podniknout, většinou taková „rázná“ řešení odmítnou. Nechtějí jít proti vlastní krvi. Paní Marie není výjimkou. Když šikana začala být neúnosná a „mladým“ se povedlo sehnat pro ni místo v penzionu pro důchodce, nakonec se podvolila. Už půl roku tam přebývá a na naléhání dcery svůj domek přepsala na vnuky. |
„Nevadilo mi, že toho na mě přítel hodně naložil, fungovala jsem na 150 procent. Chtěl, abych si zrušila účet a od té doby rozhodoval o všech penězích,“ líčí Eva. Připadala si sice jako služka, nicméně pořád k němu ještě vzhlížela. Během stavby bydleli v jedné místnosti u tchyně, ale věděla, že musí vydržet.
„Varovné signály jsem přehlížela. Po čtyřech letech jsme se vzali. Párkrát mě napadl, ale sotvaže mě rány přestaly bolet, úplně jsem to vytěsnila. Vždycky si mě dokázal udobřit. V novém domě mi ale nastalo peklo. Jednou mě beze slov v koupelně srazil na dlaždičky a já to odnesla pochroumanou pánví,“ pokračuje žena.
Svářily se v ní protichůdné pocity. Někdy stačilo, aby ho viděla a bylo jí na zvracení. Přidaly se zdravotní potíže. Raději se vzdala snu o dětech, protože nechtěla riskovat, že by se k nim choval tak jako k ní. Tak uběhlo deset let společného života. Nakonec jí známí pomohli, aby se od manžela odstěhovala a dokázala se s ním rozvést. Odstěhovala se do podnájmu, našla si přítele, ale úleva nepřicházela.
„Teprve po rozvodu mě to všechno
dostihlo. Pomyslela jsem i na sebevraždu a musela se léčit na psychiatrii. Pořád mě to k němu táhlo, ještě dnes se mi o něm zdá. V poradně Bílého kruhu mi vysvětlili, co je to stockholmský syndrom. Chodím k psycholožce, pracuju na sobě. Lituju jedině toho, že jsem od něj nedokázala odejít dřív,“ přiznává Eva.
Tyto řádky napsal dnes už sedmdesátiletý Antonín Pospíšil novinářce Ivaně Karáskové z břeclavské věznice, kde si odpykává třináctiletý trest za vraždu.
Autorce Ivaně Karáskové právě teď vychází také nová kniha s názvem Zabil jsem tyrana. Publikace vznikla z textů, které sedmdesátiletý Antonín Pospíšil novinářce MF DNES napsal z břeclavské věznice, kde si odpykává třináctiletý trest za vraždu. Detailně vylíčil, jakému psychickému teroru byli doma vystaveni. Poté, co tchán zaútočil na svou dceru i fyzicky, se už senior neovládl. Zvolil ovšem nejhorší z možných řešení.
