Před deseti tisíci lety tady doslova bujel život. Kopce se zelenaly a krajinu obývaly desítky lidí. Živili se lovem, rybařením i sběrem planých rostlin, vyráběli keramiku a nejspíš pěstovali i sousedské vztahy s okolními sídlišti. V jejich dosahu žili sloni, žirafy, antilopy a jiná zvířata. Vše se ale změnilo před sedmi tisíci lety se změnou klimatu a postupnou proměnou oblasti v poušť.
Tohle ale ještě před deseti lety nikdo nevěděl. Dokud nepřišli čeští vědci, nikdo tuto oblast nezkoumal. Jsme v Súdánu, v pohoří Sabaloka na šestém nilském kataraktu. Jenom Nil si tam dnes klestí cestu směrem k Egyptu úplně stejně jako v pravěku.
Právě sem, 80 kilometrů od súdánského hlavního města Chartúmu a více než čtyři tisíce kilometrů od Prahy, jezdí čeští vědci pracovat už deset let. Objevili tu totiž jednu z nejhustších sítí pravěkých sídlišť v celém Súdánu.
S každým dalším rokem výzkumů oblasti získávají více informací o tom, jak v době, kdy se civilizace teprve rodila, zde žili, jedli a pracovali lovci-sběrači a nejstarší pastevci. Úspěšná byla i jejich letošní jarní sezona. Zjistili, že osídlení v západní části pohoří Sabaloka mělo v době súdánského mezolitu (9. až 6. tisíciletí před Kristem) a neolitu (5. a 4. tisíciletí před Kristem) promyšlenější strukturu i složitější provázanost, než se dosud zdálo, a že už v té době mělo společné soužití některá pravidla, která známe i dnes.
„Našemu týmu se na Sabaloce podařilo zaznamenat velmi hustou síť pravěkých lokalit, která vrhá nové světlo na osídlení a ekonomiku lovecko-sběračských společností a následný přechod k výrobnímu hospodářství. Mimořádnost oblasti v súdánském pravěku podtrhuje i výskyt rozsáhlých pohřebišť mezolitických lovců-sběračů, která nemají co do velikosti v Africe obdobu,“ říká egyptoložka Lenka Varadzinová o deseti letech výzkumu, kterého se pod vedením Českého egyptologického ústavu FF UK účastní i vědci z pražského Archeologického ústavu AV ČR, Národního muzea a dalších institucí.
Sabaloka jako vulkanické pohoří je zároveň velmi bohatá na kamenné suroviny. Je zdrojem i ceněného červeného ryolitu, který kdysi Lenku Varadzinovou zaujal jako hornina, která byla v súdánském pravěku hodně využívána na výrobu kamenných nástrojů a ze Sabaloky transportována na velké vzdálenosti. Potvrzují to jeho nálezy na dnešních archeologických lokalitách, které jsou od pohoří vzdálené stovky kilometrů. „Výzkum na Sabaloce tedy skýtal skvělou výchozí pozici pro studium distribuce této suroviny a obecně směny v pravěku,“ vzpomíná egyptoložka, proč od počátku věřila, že oblast bude zajímavá z hlediska dějin lidstva.
Liščí kopec a Sfinga
Stěžejními dosud pro vědce byly dvě lokality. „Mají své kódy, ale abychom nemuseli říkat, že jdeme pracovat například na SBK.W-20, bezejmenné kopce zkoumané krajiny jsme hned na začátku výzkumu pojmenovali. Dvě hlavní lokality jsou Liščí kopec a Sfinga. Liščí kopec nedaleko Nilu dostal jméno podle velkého množství lišek, které jsou dnes jeho jedinými obyvateli. Se 16 plošinami a terasami umístěnými v různých úrovních rozsáhlého žulového kopce je to zdaleka největší pravěká lokalita na naší koncesi. Kromě mezolitických lovců-sběračů byla využívána též ranými pastevci súdánského neolitu,“ vysvětluje Varadzinová.
Sfinga je oproti Liščímu kopci menší a vykazuje pozůstatky intenzivního osídlení pouze mezolitickými lovci-sběrači. Nachází se na žulovém ostrově při západním okraji pohoří ve zcela vyprahlé krajině, která připomíná opuštěná skalní města. Na jednom jejím konci vyčnívá z masivu velký kámen, který vypadá jako hlava Sfingy v egyptské Gíze.
100 let české egyptologieSpeciál iDNES.cz  |
„Sfinga byla využívána lovci-sběrači po téměř čtyři tisíciletí. Doklady o jejich aktivitách, ale i o charakteru někdejšího přírodního prostředí, se na této lokalitě zachovaly v souvrstvích o mocnosti přes jeden metr. Vedle všudypřítomných kamenných nástrojů se setkáváme s kvalitní a bohatě zdobenou keramikou, která je pro lovce-sběrače súdánského mezolitu charakteristická, a vzácněji též s různými dekorativními předměty z kosti, mušloviny, slídy nebo skořápek pštrosích vajec, které podtrhují vyvinuté estetické cítění zdejších obyvatel, ať už jde o zdobení těla nebo užívaných předmětů,“ popisuje archeoložka.
Dosud se zde nepodařilo zjistit žádný „exotický“ import ze vzdálenějších oblastí. Všechny materiály, s nimiž se na lokalitě setkáváme, jsou místního původu a často pocházejí z bezprostředního okolí sídliště. To poukazuje na usedlejší způsob života místních lovců-sběračů s omezenou mobilitou i značnou soběstačnost zdejších komunit a jejich regionu. Totéž naznačují i pozůstatky stravy obyvatel Sfingy, které jsou důležitým pramenem k poznání minulosti člověka i prostředí. O konzumaci masa svědčí velké množství kostí divokých zvířat (včetně nilských ryb) a schránek plžů a mlžů, přičemž jde vždy o druhy dostupné v dosahu několika málo kilometrů. Hojnost kamenných mlýnků a jamek vyhloubených ve zdejších žulových balvanech pak nepřímo dokládá drcení semen planých rostlin sbíraných v bezprostředním okolí na trvale zelených pláních.
V rámci obou těchto lokalit se týmu podařilo zachytit i velmi rozsáhlá pohřebiště lovců-sběračů, která nemají v severovýchodní Africe paralely. Na Sfinze jsme již prozkoumali na 50 pohřbů, důvodně zde ale na zhruba 300 metrech čtverečních odhadujeme 400 až 450 pohřbených jedinců. Díky datování radiouhlíkovou metodou víme, že jde o pohřby ze 7. tisíciletí před Kristem,“ říká Lenka Varadzinová.
Podobně rozsáhlé pohřebiště bylo loni potvrzeno o čtyři kilometry dál na Liščím kopci. Radiouhlíkové datování zatím není k dispozici, řada znaků však poukazuje rovněž na období mezolitu, tedy obecně na 9. až 6. tisíciletí před Kristem. „Dvě rozsáhlá pohřebiště lovců-sběračů tak blízko u sebe představují mimořádný nález,“ zdůrazňuje egyptoložka. Pro vědce jsou dalším dokladem stálejšího charakteru zdejšího osídlení a silnější vazby komunit na místo jejich života.
Dvě nová pohřebiště
Další zásadní objev přišel letos na jaře. Zatímco Liščí kopec a Sfinga se zdají být na Sabaloce jakýmisi vůdčími lokalitami, vědci se při své poslední expedici zaměřili na tzv. menší sídla, která jsou klíčová pro pochopení sídlištní struktury v celé krajině. Po dobu jednoho měsíce podrobně mapovali a dokumentovali nálezy na povrchu patnácti lokalit a na vybraných místech vyměřili a vykopali malé testovací sondy. A zachytili další dvě nová mezolitická pohřebiště, která jsou svým charakterem podobná již dvěma prozkoumaným, jen jsou menší.
„Na 15 kilometrech čtverečních, které tvoří jádro naší archeologické koncese, máme najednou čtyři pohřebiště lovců-sběračů, což nám nově vykresluje obraz o uspořádání zdejší mezolitické společnosti. Místní komunity žily velmi usedlým životem. To může znít jako paradox, neboť většina z nás si s lovci-sběrači spojuje život v neustálém pohybu. Naši lovci-sběrači ale byli usedlí, obývali výrazné kopce v sabalocké krajině na dohled od sebe, věděli o sobě a měli mezi sebou nejrůznější vztahy a vazby, své zemřelé však pohřbívali vždy přímo tam, kde jednotlivé komunity žily, a nikoli na společném vyhrazeném místě. Z pravěku to ve srovnatelné míře zatím nikde jinde doložené nemáme,” zdůrazňuje význam objevu Varadzinová.
Muži, ženy, děti pohromadě
S egyptology na výzkumu i vyhodnocení nálezů v Súdánu i v Evropě spolupracují i experti z dalších českých i zahraničních vědeckých pracovišť.
Vedle Ladislava Varadzina z Archeologického ústavu AV ČR, Praha, který na Sabaloce vede výkopové práce, je to například antropoložka Petra Havelková z Národního muzea, která zkoumá kosterní pozůstatky lidí pohřbených na Sfinze a Liščím kopci. Díky vstřícnosti Národní korporace pro památky a muzea Súdánu, která pro účely studia povoluje export vzorků i kompletních souborů nálezů, může studium probíhat přímo na českých a evropských pracovištích. V Česku se tak v současné době nachází nejen pravěká keramika ze Sabaloky, ale i kosterní pozůstatky tisíce let starých Sabaločanů. Ty jsou uloženy v Antropologickém oddělení Přírodovědeckého muzea Národního muzea.
„Jsou ve zvláštním režimu a je možné je kdykoli vrátit do Súdánu. Taková výzva určitě v budoucnu přijde, ale ne dřív, než bude připraveno místo pro jejich uložení. Súdánské národní muzeum se totiž potýká s prostorovými problémy, materiálu z archeologických výzkumů je mnoho a antropologický materiál navíc vyžaduje speciální podmínky,“ říká egyptoložka.
Expedice v SúdánuTým z Českého egyptologického ústavu spolu s vědci z dalších institucí pracují v Súdánu od roku 2009 na dvou místech:
|
Analýza kostí už přinesla řadu zajímavých informací. Například na Sfinze byli pohřbeni muži, ženy i hodně malé děti, ale chybí zde jedinci ve věku od sedmi do dvaceti let.
„Domníváme se, že tam starší děti a nezletilí nebyli pohřbeni z nějakých kulturních důvodů. Je možné, že jsou pohřbeni jinde nebo se tyto věkové kategorie nemusely vůbec pohřbívat. Půjde to objasnit jen velmi obtížně,“ říká Varadzinová.
Výzkum pravěkého osídlení v pohoří Sabaloka se však nezaměřuje jen na klíčové jádrové lokality a menší sídla. Pracuje s celou krajinou, do níž jsou hlavní lokality zasazeny, a v ní dokumentuje i místa dílčích aktivit.
„Mezi nimi představuje závažný typ lokalit pás povrchových nálezů nerovnoměrně rozptýlených v délce několika set metrů po obvodu prolákliny, na jejímž dně naše expedice zachytila pozůstatky pravěkého jezera či mokřadu. Tyto nálezy zde dokládají širokou škálu aktivit – od lovu nebo rybolovu po úpravu nástrojů a zpracovávání surovin,“ poznamenala egyptoložka.
Právě existence pravěkého jezera či mokřadu, napájeného vodou z okolních wádí a patrně též nilskými záplavami, bezpochyby představovala důležitý zdroj pro obyvatele Liščího kopce, v jehož těsné blízkosti se jezero nacházelo. Vedle dalšího vodního zdroje navíc k Nilu jim tato vodní plocha poskytovala různé materiály, například na výrobu košíků, stavbu přístřešků, výrobu keramiky, a samozřejmě ryby. Zároveň sloužila k napájení divokých zvířat.
„Lidé žijící na Liščím kopci tak mohli jen sedět a čekat, až se k nim ze vzdálenějších oblastí přijdou zvířata napojit. Byl to pro ně takový bonus, který obyvatelé Sfingy neměli,“ dodává. Blízkost Nilu však zároveň představovala i jistou nevýhodu – v době mezolitu dosahovala každoroční nilská záplava o 10 metrů výše než v současnosti, široké okolí Liščího kopce a jeho nižší partie se tak na určitou dobu roku ocitly pod vodou a byly neobyvatelné.
Kromě vyšší úrovně nilské záplavy, která se ve srovnání s dnešní dobou dostávala do vzdálenosti několika kilometrů od břehů Nilu, byly pro zdejší krajinu v době mezolitu a neolitu důležité i vyšší úhrny srážek – odhadují se na 500 až 600 milimetrů ročně oproti dnešním 150 milimetrům – a celkově i vyšší hladina spodní vody. Krajina, která dnes působí jako poušť nebo polopoušť, bývala trvale zelená.
„Informaci o jejím charakteru získáváme i z kostí zvířat, která nalézáme na sídlištích. V mezolitu zde žili sloni, žirafy, antilopy, hroši, nosorožci. Dnes jsou tu hadi a štíři,“ popisuje Varadzinová, jaký obraz pravěkého světa na Sabaloce už vědci dokázali poskládat.
oblast Usli, Súdán
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Nilské nánosy jako přírodní archiv
Český egyptologický ústav rozvíjí archeologický výzkum v Súdánu od roku 2009 na dvou výzkumných koncesích. Vědce do země přivedla výzva súdánského Ministerstva pro památky ke spolupráci na výzkumu a ochraně jejich kulturního dědictví. Čeští egyptologové byli osloveni díky svému dobrému jménu ve světě i zkušenostem z 60. let minulého století, kdy pomáhali zachraňovat núbijské dědictví, než ho v Egyptě zaplavila voda Velké asuánské přehrady.
Češi si mohli vybrat, kde chtějí v Súdánu pracovat, a zvolili lokalitu Usli na severu země. Na rozdíl od jejich egyptské koncese zde nezkoumají pohřebiště, ale opačnou stranu lidské existence – chrámový a palácový život v době prvního tisíciletí před Kristem.
Při náhodné zastávce na cestě po súdánských archeologických lokalitách si však ředitel Českého egyptologického ústavu Miroslav Bárta na šestém nilském kataraktu všiml obrovských, až pět metrů mocných sloupců nilských sedimentů. Ty mohly představovat přirozený „archiv“ záznamů o nilských záplavách a proměnách klimatu a přírodního prostředí v severovýchodní Africe za posledních deset tisíc letech.
Proto se tehdy první expedice Českého egyptologického ústavu vydaly nejen do Usli, ale také do pohoří Sabaloka. Během dvou kratších sezon v letech 2009 a 2011 se však ukázalo, že mimořádně bohatý archiv minulosti přírodního prostředí i lidské společnosti v této části země za uvedených deset tisíc let zde skutečně je, nenachází se však při březích Nilu, ale právě o několik kilometrů dál v proláklině s pozůstatky sezonního pravěkého jezera obklopené žulovými kopci, na nichž žili pravěcí lovci-sběrači a pastevci.
Brožurka pro místní komunitu
Po dobu terénního výzkumu má česká expedice svou základnu v malém domku ve vesničce al-Hudžér Abú Dóm při jižním okraji pohoří. Místní už je dobře znají a na výzkumu je často navštěvují.
„Jejich zájem o naše výzkumy nás těší, bez jejich zájmu a spolupráce je těžko myslitelný nejen výzkum, ale i ochrana zdejšího kulturního dědictví. Ve snaze více je vtáhnout do dění jsme loni ve zdejší škole uspořádali přednášku o dosavadních výzkumech a letos jsme s sebou do Súdánu přivezli vůbec první informační brožuru v arabštině. Popisujeme v ní projekt výzkumu, ale i to, jak kdysi krajina vypadala, jak a proč se změnila a co vše již dokážeme říci o životě pravěkých obyvatel jejich pohoří. Zároveň zdůrazňujeme nutnost zdejší lokality chránit, protože jde o mimořádnou oblast pro poznání pravěkého vývoje nejen na africkém kontinentu, ale i v měřítku celého světa,“ říká egyptoložka.
Práce na Sabaloce je ještě tolik, že by vystačila několika generacím vědců. „Je to dlouhodobé studium, ale celá řada poznatků o životě pravěkých lovců-sběračů do sebe po deseti letech výzkumu začíná zapadat a pomalu se skládá poměrně barvitý a souvislý obraz minulosti tohoto malého pohoří,“ uzavírá Lenka Varadzinová.
Sahara kdysi byla zelená a pásly se na ní žirafy, řekl v Rozstřelu egyptolog Miroslav Bárta:
