Velká pátrací akce v lese Březina skončila. Sto lidí na Bílou sobotu 1. dubna 1899 hledalo ztracenou devatenáctiletou Anežku Hrůzovou z Věžničky na Jihlavsku, tehdy nazývané Malá Věžnice.
Ztracenou mladou ženu našel dvanáctiletý školák Ludvík Jirka, který se spolu s ostatními zapojil do pátrací akce. V mlází svítilo nahé, na břiše ležící ženské tělo, zčásti přikryté zakrváceným oděvem a zaházené několika smrkovými haluzemi.
Při prvním ohledání mrtvého těla jej jeden z členů ohledací komise obrátil, aby mohlo být prohlédnuto i z druhé strany. Hlava mrtvé se při tom pohybu nepřirozeně zvrátila od trupu dolů k zemi.
„Na krku se objeví rudá zející rána a na pravé straně rýha od škrticí smyčky. Pohled otřese i otužilými venkovskými lidmi, nesnese jej ani matka Hrůzová. Lidé se odvracejí, dokud strážmistr Klenovec nevyhrkne první myšlenku, co ho napadla: ‚Vždyť ona je podříznuta jako dobytče!‘ Jako fascinováni pohlédnou lidé znovu na ránu a kdosi vyřkne osudná slova: ‚Je podkošerována!‘ “
Symbolickému hrobu vévodí kříž jakoby ze svázaných větví
Tak popsal první ohledání zavražděné Anežky Hrůzové badatel Bohumil Černý, který se případem detailně zabýval.
Slovy o „podkošerování“ pravděpodobně začala jedna z nejostudnějších kapitol českých dějin, jež vešla do dějin jako „hilsneriáda“. Košerák byl totiž nůž používaný Židy při předepsaném košer porážení dobytka pro obyvatele polenského židovského města.
Domnělé spojení košeráku a vraždy Anežky Hrůzové mělo mít dalekosáhlé důsledky.
Jak dnes vypadá místo nálezu těla zavražděné? Symbolickému lesnímu hrobu z navršených kamenů vévodí kříž z pokroucené železné trubky, stylizovaný tak, aby vypadal jako vytvořený ze dvou křižmo svázaných větví. Na pahrbku z kamenů je bílý smuteční věnec, pár umělých květin a dvě červené hřbitovní svíčky.
Na jednom z okolních smrků je pod svatým obrázkem a křížkem nápis: Zde byla zavražděna Anežka Hrůzová 29. 3. 1899.
Lidé vycházeli z kontroverzního mýtu o chlebu z krve panen
Na okraji lesa Březina u Polné bylo zakrvácené tělo devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové z nedaleké Věžničky nalezeno v první dubnový den. Ačkoli pitevní protokol i zpráva o nálezu obsahovaly řadu fatálních nepřesností, jedno bylo ihned zřejmé: Anežka Hrůzová byla zavražděna.
Kdo byl však vrahem, to se nikdy nepodařilo s jistotou určit.
Za vraždu byl nicméně odsouzen na základě nepřímých důkazů polenský Žid Leopold Hilsner. Událost rozpoutala antisemitskou kampaň, protože podle převládajícího dobového mínění byla Hrůzová rituálně podřezána zmíněným židovským košerovacím nožem. To mělo podle po staletí tradované pověry patřit k temným židovským praktikám. Obsahem kontroverzního antisemitského mýtu bylo přesvědčení, že Židé požívají krve křesťanských panen k zadělávání macesů, nekvašených chlebů, jak jim to údajně přikazuje jejich víra.
Hilsnerovi přitížilo, že měl v Polné nevalnou pověst. Místo práce se potuloval a žebral. V osudný den 29. března, kdy byla Anežka Hrůzová viděna naposledy, byl Hilsner údajně spolu s dalšími Židy spatřen v lese Březina.
Hilsner byl za údajnou vraždu soudem v Kutné Hoře a o rok později při obnoveném procesu v Písku odsouzen k smrti. Ve vězení si nakonec odseděl 19 let. Poté sice dostal milost od císaře, ale dodnes nebyl rehabilitován, i když bylo učiněno několik pokusů o revizi jeho procesu.
Anežčin bratr Jan se k činu nepřiznal ani na smrtelné posteli
Hned v prvních dnech po vraždě vypukla v Polné protižidovská hysterie, podporovaná štvavou kampaní v dobovém tisku. Na obou stranách aféry se spolu přely osobnosti, politici i spisovatelé. Vycházely desítky tematicky zaměřených pohlednic, o vraždě Anežky Hrůzové se psaly básně a zpívaly písně. V případu se výrazně angažoval pozdější prezident T. G. Masaryk, který vystupoval proti antisemitským náladám a opětovně žádal věcné prošetření případu.
Podle některých směrů pátrání a spekulací mohl být vrahem Anežky Hrůzové její bratr Jan, příčinou mohl být rodinný spor o dědictví. Jan Hrůza však nikdy nebyl usvědčen a není dosud s jistotou známo, že by se sám někomu k činu přiznal.
Badatel Bohumil Černý mluvil s katolickým knězem Antonem Janko, který Jana Hrůzu zpovídal na smrtelné posteli. „Kdybych se byl při zpovědi dozvěděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, nemohl bych sice také zpovědní tajemství vyzradit, byl bych však povinen o tuto očistu usilovat, abych sám nezůstal ve hříchu,“ vyjádřil se podle Černého Janko.
Sám Bohumil Černý k tomu řekl: „Z celého rozhovoru jsem nabyl přesvědčení, že Jan Hrůza skutečně svou sestru Anežku nezabil.“
Pachatel byl perverzní sadista a nekrofil, naznala univerzita
Vražda Anežky Hrůzové byla spojována také s podobnými případy: s údajnou vraždou Marie Klímové z Horní Věžnice z roku 1898 či vraždou Marie Pytlíkové z Filipovských Chaloupek v roce 1922. Podezřelá byla také série napadení dívek a žen, spojovaná s kriminální činností polenského násilníka a devianta Josefa Zatřepálka. Ten byl popisován napadenými jako muž s cvočkem v uchu - i on mohl být teoreticky vrahem Hrůzové.
Rakouskouherská Česká fakulta lékařská, přezkoumávající postupy polenských ohledavačů těla zavražděné Anežky Hrůzové, ve svém znaleckém posudku naznala, že „pachatelem byl muž stižený perverzním pohlavním pudem, popřípadě sadismem kombinovaným s nekrofilií“.
