Munadi, původem z indonéské Jávy, soustředěně pracuje v pěstírně ústřic. Vedle něho se stejně usilovně snaží Sajáf, rodák z filipínského Mindanaa.
V nízké modré budově o kus dál působí v roli ošetřovatelek seniorů tři mladé ženy z Barmy.
Když začínali, budili tito cizinci v malém přístavním městě Akicu v prefektuře Hirošima docela rozruch. Místní si však na ně záhy docela zvykli a uznali, že konají záslužnou práci.
Munadi, Sajáf nebo ženy z Myanmaru nejsou zdaleka jedinými gastarbeitry v Japonsku. Naopak, přibývá jich rychleji než kdykoli předtím.
Nízká porodnost, rychlé stárnutí populace a s tím související prohlubující se nedostatek pracovních sil, to všechno přivedlo japonské politiky k názoru, který by ještě před pár desetiletími nahlas vyslovili jen stěží: Nechceme-li hrát ve světě druhé, či dokonce třetí housle, musíme dovézt pracovníky z ciziny.
Počátkem listopadu schválil kabinet premiéra Šinza Abého návrh zákona, který má do roku 2025 otevřít japonské dveře přinejmenším půl milionu dalších zahraničních pracovníků.
Pět let a dost
Nepůjde však o přistěhovalectví ve vlastním slova smyslu – Japonci si totiž nechali pojistku. Dělníci převážně z chudších asijských zemí nemají v zemi zůstat na neurčito, ale maximálně na pět let.
Japonská „alergie na migranty“: kanály kopat mohou, občanství nedostanou |
Munadi, Sajáf a další gastarbeitři jsou ostatně už nyní součástí speciálního vládního programu, v jehož rámci se vyškolí v různých profesích, a předpokládá se, že po pěti letech odejdou a získané dovednosti uplatní ve svých domovských zemích.
Výjimkou v tomto přístupu jsou vysoce vzdělaní cizinci – lékaři, inženýři a vědci. Před ty Japonsko žádné nepřekonatelné bariéry nestaví už delší dobu.
Nová legislativa jde dál i v případě „obyčejných“ dělníků. Uznává už nikoli pouze jednu, ale dvě kategorie zahraničních pracovníků. Ti, kteří se zaměstnají v odvětvích, kde citelně chybí pracovní síla, budou mít možnost pracovat až pět let, ale nebudou si moci přivézt své rodiny.
Ti kvalifikovanější ale dostanou po pěti letech nově možnost pozvat nejbližší členy rodiny a požádat o trvalý pobyt. Pokud však projdou ostrými testy, jejichž součástí bude i zkouška z japonštiny.
Kritika přes varovná čísla
Loni podle údajů japonské vlády pracovalo ve 130milionové zemi 1,28 milionu zahraničních pracovníků. Dvojnásobek počtu z roku 2012. Ani tento počet však nedostačuje.
Nezaměstnanost v září poklesla na pouhé 2,3 procenta a množství volných pracovních míst převyšuje počet uchazečů o práci téměř dvojnásobně. Demografické prognózy jsou děsivé – odborníci očekávají, že do roku 2065 se počet japonských obyvatel může snížit až na 88 milionů.
Lidé ve věku nad 65 let už nyní tvoří osmadvacet procent všech obyvatel. Ročně se v zemi kvůli nedostatku žáků uzavírá okolo 500 škol.
Japonsko nevěří přistěhovalcům. Než cizinci, dá práci radši robotovi |
I přes tato více než varovná čísla se ozývá hlasitá kritika vládního postupu. Odpůrci přílivu velkého množství cizinců tvrdí, že plán je špatně promyšlený a v dohledné budoucnosti Japonsku způsobí řadu potíží.
„Vládní plán je krajně nezodpovědný,“ uvedl na adresu jednoho z největších obratů v poválečném Japonsku opoziční poslanec Akira Nagacuma.„Neříkám zahraničním dělníkům jasné ne. Je však zapotřebí přísného plánování a smysluplné celospolečenské debaty o integraci cizinců do japonské společnosti,“ dodal.
Kritici tvrdí, že zaměstnavatelé jen využijí levnou pracovní sílu a nedokážou garantovat, že cizinci po uplynutí pětileté lhůty ze země odejdou. Dosud fungující program prý podle nich dováží do země mnoho nekvalifikovaných cizinců, kteří nedokážou naplnit potřeby hospodářství.
Mnozí Japonci se obávají, že cizinci přinesou do jejich země své vlastní problémy, což prý povede k razantnímu zvýšení kriminality a národnostním půtkám.
Vláda argumentuje naléhavostí situace. „Nedostatek lidí způsobuje, že Japonsko není schopné se vrátit k vyššímu hospodářskému růstu,“ tvrdí premiér Abe.
Názorů je mnoho. Zda se cizinci za čas ukážou jako spása Japonska, nebo naopak jeho zhouba, to každopádně ukáže až čas.
