Generál Krejčí stál před nelehkým úkolem. Ubránit Československo takřka proti všem. Bezprostřední ohrožení Československa nacistickým Německem a jeho spojenci vedlo před osmdesáti lety, 23. září 1938, k vyhlášení všeobecné mobilizace.
Tou vyvrcholil nátlak Adolfa Hitlera na odstoupení pohraničí. K veřejnosti se informace o válečné pohotovosti dostala prostřednictvím rozhlasu, novin a vylepených vyhlášek.
Měl vést armády proti Hitlerovi. Klaus rozhodne, zda dostane Řád bílého lva |
Do zbraně bylo povoláno osmnáct ročníků, museli nastoupit všichni záložníci, kterým bylo 40 let a méně. Záložáci se museli do 6 hodin hlásit ve výzbrojních střediscích. Kromě nich se mobilizovali koně, auta, letadla i plavidla. Jen aut se tehdy sešlo na určených místech 36 tisíc.
Všeobecná mobilizace je dodnes považována za vzor pro ostatní podobné podniky. Nejdůležitější je totiž v tomto případě rychlost. Armáda je během mobilizace nejzranitelnější. A Československé armádě se na konci září 1938 dařilo mobilizovat skvěle.
Za 24 hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány tři čtvrtiny povolaných záložáků. Nedostavila se asi polovina německých vojáků, naopak morálka vojáků české, slovenské a ukrajinské národnosti byla vynikající.
1 125 000 vojáků bylo připraveno bránit Československo a jeho dva tisíce kilometrů dlouhou hranici od Aše po zakarpatskou Jasinu.
Bránit republiku
Prezidentu Benešovi se toho v roce 1938 příliš nepodařilo. Šťastnou ruku však dokázal při jmenování vrchního velitele mobilizované československé armády. Tím se před osmdesáti lety stal armádní generál Ludvík Krejčí, který při mobilizaci dokázal své organizační schopnosti a mimořádné lidské kvality.
Před mobilizací byl náčelníkem generálního štábu a patřil k rozhodným zastáncům vojenské obrany republiky. V září dvakrát Benešovi její vyhlášení na záchranu republiky navrhoval.
Syn starosty z Tuřan u Brna už jednu velkou mobilizaci zažil. Rok 1914 rozhodl, že lesní adjunkt se stane vojákem. Během následujících tří let zažil mladý poručík rakouské armády boje na černohorské, srbské, albánské, italské a rumunské frontě. A za císaře bojoval statečně. Bronzové a stříbrné Signum laudis a záslužný kříž rozdával císař svým vojákům jen za prokázanou statečnost. V květnu 1917 byl však na rumunské frontě zajat a po několika týdnech se rozhodl vstoupit do československých legií v Rusku.
Legie byla místem, kde mohl mladý a schopný důstojník udělat rychlou kariéru. Zúčastnil se bojů u Bachmače a Omsku, pak velel už jako plukovník zadnímu voji při evakuaci ze Sibiře. Po studiích ve Francii byl zemským velitelem na Slovensku. V listopadu 1933 se stal náčelníkem generálního štábu a v březnu 1934 získal ve věku pouhých 44 let hodnost armádního generála, nejvyšší mezi vojáky československé armády.
Úkol od Masaryka
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk si podle historiků od příchodu Krejčího sliboval především výrazné zlepšení stavu armády. Nový náčelník ho nezklamal. S jeho jménem je spojeno prodloužení délky vojenské služby na dva roky, vybavení armády dostatečným počtem moderních zbraní, včetně tanků a letadel, nebo výstavba opevnění.
Ve svých vzpomínkách kladl teoretickou otázku, kolik divizí by bylo zapotřebí na obranu Československa, kdyby každé divizi byl přidělen úsek 10 kilometrů. Dvě stě.
Délka ohrožených hranic republiky činila přes dva tisíce kilometrů. Pouze hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Rumunskem, spojencem v Malé dohodě, byla považována za bezpečnou. Krejčí měl před mobilizací jedenadvacet divizí.
Tanky, děla a letadla
Francie měla tehdy s Německem hranici dlouhou asi 350 kilometrů a dokončila Maginotovu linii, která byla vzorem pro naše pohraniční opevnění.
Naproti tomu Československo mělo hranici s Německem dlouhou okolo 800 kilometrů, opevněnou jen částečně a z 15 milionů obyvatel republiky byly čtyři
Armáda měla navíc i po ukončení mobilizace k potřebným dvěma stům divizí daleko. K dispozici bylo 1,125 milionu osob, k vedení boje mohla armáda využít asi 350 tanků, 5 000 děl a 950 bojových letounů. Nedostatek vojáků mělo nahradit zmíněné pohraniční opevnění.miliony národnostních menšin, hlavně Němců.
Do 23. září 1938 bylo stavebně dokončeno a zčásti vyzbrojeno 263 těžkých objektů a 9 632 objektů lehkých. Postavena tak byla jen zhruba čtvrtina
KOMENTÁŘ: Smyjme nános soudruha Žižky. Uvidíme generála Krejčího |
těžkých a dvě třetiny lehkých objektů. Na mnoha z nich nestihla ani zaschnout omítka, chyběla v nich výzbroj, hlavně těžké zbraně.
Na dokončení nezbyl republice čas. První objekt byl postaven až na konci roku 1935, poslední měl být dokončen někdy po roce 1946.
„Za tři roky jsme opevnili nejdůležitější směry. Nejvíce jsme byli ohroženi operací z Kladska na Brno a Břeclav nebo naopak,“ vzpomínal Krejčí, který patřil k propagátorům budování opevnění. Celkové náklady byly odhadovány na astronomických deset miliard korun.
Vojáci chtěli bojovat
S morálkou armády mohl být ovšem Krejčí spokojen. Za 24 hodin se k většině vojenských útvarů dostavilo tři čtvrtiny povolaných záložáků. Při mobilizaci se nedostavila asi polovina německých vojáků, naopak vynikající byla morálka vojáků české, slovenské a ukrajinské národnosti.
Většina čs. obyvatelstva přijala vyhlášení mobilizace s nadšením. Pevnosti byly obsazeny, hranice střeženy. Hlavní velitelství se okamžitě po zahájení mobilizace přesunulo z hlavního města na zámek v Račicích u Vyškova.
O osudu Československa se ale nakonec nerozhodlo na bojišti, ale na schůzce čtyř mocností v Mnichově. Ani armáda, jakkoliv odhodlaná a relativně dobře vyzbrojená, nedostala příležitost ukázat své schopnosti.
Sám Krejčí se o kapitulaci dozvěděl 30. září přímo od prezidenta Beneše. Z hlavního stanu v Račicích přiletěl do Prahy.
„Byl jsem uveden do modrého salonku, kde zasedala politická pětka nebo sedmička. A tam jsem k překvapení zjistil, že kapitulace je vlastně hotová,“ vzpomínal Krejčí na sklonku života. On sám s podmínkami mnichovské smlouvy nesouhlasil.
„Vždyť kvůli čemu jsme tu armádu tak těžce budovali? Připravovali jsme ji přece k tomu, abychom mohli republiku bránit,“ vzpomínal generál.
Bylo dohodnuto, že Československo musí do 10. října Německu postoupit pohraniční území obývané Němci, tedy Sudety. Zástupci československé strany byli v Mnichově přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.
Generálova cesta domů
Součástí byla i demobilizace armády. Stejně jako se domů vrátili vojáci, vrátil se domů i Ludvík Krejčí. Pro statečného vojáka nastalo nejhorší období jeho života. Na nátlak Německa 18. února 1939 opustil funkci a byl penzionován.
Byl donucen opustit Prahu, za války žil u rodičů své ženy v Jablonném nad Orlicí pod dozorem gestapa. Několik měsíců strávil v pankrácké věznici a v Malé pevnosti Terezín.
Za války finančně podporoval odboj. Po osvobození byl přijat do armády, ale nezařazen, v roce 1947 byl pak penzionován. Po únoru 1948 byl komunistickým režimem degradován na vojína a přišel o penzi. Začal pracovat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky.
Zemřel v roce 1972. Teprve po konci socialistické éry byl v roce 1990 rehabilitován a byla mu vrácena hodnost armádního generála. Zároveň byl in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva, nejvyšším státním vyznamenáním.
