Společně se spavou nemocí, hadím uštknutím a dalšími chorobami už zmínění démoni aktuálně ovlivňují či přímo ohrožují životy půldruhé miliardy lidí. Tedy více než pětiny celé lidské populace.
Přesto na ně neexistují účinné a dostupné léky, snadno použitelné diagnostické metody a prevence jejich vzniku značně pokulhává. Důvod je jednoduchý, ač krutý. Vyspělý západní svět, který by se jim dokázal bránit, tyto démonické nemoci nestraší.
„Nejvíce se těmto chorobám daří v chudých oblastech, kde lidé nemají peníze na léčbu. Na některé z nich ani účinná medicína neexistuje. Její vývoj a výroba není pro farmaceutické společnosti dost lukrativní. Zdravotníci tak mají často v rukách jen zastaralé a toxické léky objevené před desítkami let,“ vysvětluje ředitel české kanceláře Lékařů bez hranic Pavel Gruber.
Polovina světa na ně zapomněla, druhá jim padá za oběť
I proto se Lékaři bez hranic snaží na situaci upozornit i výtvarnou a literární démonifikací chorob. Podobu zlovolných bytostí dala zmíněným nemocem ilustrátorka Toy_box, její díla je možné od úterý vidět v Artwall Gallery na opěrné zdi Letenských sadů na nábřeží Kapitána Jaroše a Edvarda Beneše v Praze až do začátku října.
„Šlo nám o to, aby byl vzkaz, který se snažíme sdělit, zároveň pravdivý, naléhavý, ale bez doslovnosti, k níž téma možná může svádět. Při vymýšlení postav jednotlivých démonů jsem se nechala inspirovat jak beznadějí a hrůzou, jíž musejí zažívat lidé, kteří jsou těmito chorobami postiženi, tak různými popkulturními předlohami,“ vysvětluje ilustrátorka Toy_Box.
Hlavním mottem výstavy je výkřik démonů alias opomíjených chorob: „Nevšímejte si nás! Kala azar a spol.“ Poněvadž podle Lékařů bez hranic to je právě to, co těmto chorobám nejvíce vyhovuje, tedy aby zůstaly pozapomenuty.
„Snad se něco změní, když se o démonech začne znovu mluvit“
Pravdou totiž je, že si Lékaři bez hranic už neví rady. Snaží se sice spolu s dalšími skrze Iniciativu za léky proti opomíjeným nemocem přispět k vývoji léčby. Od roku 2003, kdy iniciativa vznikla, se podařilo vyvinout například lepší způsoby léčení malárie, spavé nemoci nebo Chagasovy choroby. Pořád to ale nestačí. A není prý v silách humanitární organizace tento problém vyřešit.
„Lékaři bez hranic skrze různé kampaně či iniciativy tlačí na farmaceutické firmy, aby léky zbytečně nepředražovaly a vyvíjely dostupnou léčbu i na zapomenuté nemoci, jimiž trpí hlavně ti nejchudší,“ říká Gruber. Zisk podle něj nesmí být jediným motivem při výzkumu a vývoji nových léků.
„A k tomu potřebujeme podporu veřejnosti. Bez ní se nic nezmění. Lidé mohou začít třeba tím, že budou sdílet na sociálních sítích profily démonů alias opomíjených nemocí, aby se o nich začalo více mluvit. Pak už alespoň nebudou tolik opomíjené,“ dodal ředitel české kanceláře Lékařů bez hranic.
Polozapomenuté choroby se na výstavě naparují a vychloubají
Výstava a webové stránky kampaně nevsimejtesinas.cz mají přitáhnout pozornost k pěti podceňovaným nemocem. Ty ztvárňuje pětice démonů, kteří prostřednictvím projektu k lidem přímo promlouvají, chlubí se svými „úspěchy“ a pochvalují si současný stav.
Africké děti se bály, že se ode mě nakazí a zbělají, řekl Šebek v Rozstřelu |
„Říkají mi černá horečka, což v hindštině znamená ono tajemné kala azar. Poznáte mne nejdříve podle vředů v místě štípnutí, později napadám imunitní systém. Miluju útroby, hlavně játra a slezinu. Když se krmím, mí hostitelé hubnou, mívají anémii. Bez léčby jich většina umírá. Musím se pochlubit: po malárii jsem nejsmrtelnější parazitická choroba, ročně zabiju tisíce lidí,“ vychloubá se například démon jménem kala azar.
„Můj čas přichází hlavně v noci, kdy z blátěných stěn a slaměných střech domů vylézají ‚líbající brouci‘. Jejich polibek bývá mou jízdenkou do lidských těl, ač do nich pronikám i s transfuzí či kojením. Mé oběti o mně nemusí vědět léta. Nejdříve se vyznačuji mírností, projevuji se jako jiné nemoci, třeba horečkami, únavou, bolestmi, zvracením. Pokud se zabydlím natrvalo, usídlím se v nervovém systému, trávicím traktu a navždy poškozuji srdce. Hnízdím v nejméně šesti milionech lidí, ročně zabiju na osm tisíc z nich,“ pyšní se Chagasova choroba.
„Svět na mě skoro zapomněl, už ho neděsím jako dřív. Myslí si, že jsem chorobou minulosti. Víc by se však mýlit nemohl. Jsem nejsmrtelnější infekcí na světě. V počtu obětí předčím HIV/AIDS. Ročně pošlu na onen svět skoro dva miliony lidí. Většinou jdu po plících, ale nepohrdnu ani kostmi a nervovým systémem. Zvlášť hrozivá jsem ve svých rezistentních formách. Těm se říká ‚ebola s křídly‘, jsme obě zhruba stejně smrtelné, ale mně stačí k šíření vzduch,“ naparuje se tuberkulóza.
