Byl slunný jarní den, i proto si dvaadvacetiletý student olomoucké pedagogické fakulty Zdeněk Smiřický z Dřevohostic na Přerovsku vzal skripta na střechu koleje. Nebyl sám, kdo spojoval příjemné s užitečným. Při učení na zkoušky se tam opalovali i další. Jen Zdeňkovi však to dubnové odpoledne roku 1968 přineslo zkušenost, která ho připravila o iluzi socialismu s lidskou tváří dřív než jeho spolužáky.
„Měl jsem s sebou tranzistorák a při studiu jsem chvílemi poslouchal relaci Mikrofóra. Tam jsem zaznamenal výzvu, že se chystá pěší pochod Plzeň–Sofia a kdo má zájem, ať pošle koresponďák. Řekl jsem si, že to zkusím, i když jsem nevěřil, že mě vyberou,“ vzpomíná dnes dvaasedmdesátiletý muž.
Pochod organizoval plzeňský výbor Československého svazu mládeže. Cílem byl v pořadí 9. světový festival mládeže, který se konal v bulharské Sofii.
„Nebyl jsem svazák, ale byl rok 1968, po pražském jaru bylo všechno pozitivní, mysleli jsme si, že za chvíli u nás budeme mít Švýcarsko. Vyrazit na pochod byl hec. Festivaly mládeže byly tehdy velkou událostí a pro nás studenty taky příležitostí, jak se dostat do světa,“ vysvětluje, proč na výzvu odpověděl.
Žádný velký turista Zdeněk Smiřický nebyl. Do té doby občas vyrazil do Hostýnských vrchů, které měl na dohled z domova. Nakonec se ukázalo, že fyzičku má výbornou – ze 150 zájemců prošlo zatěžkávacími testy jen 20 lidí, kromě mladého havíře z Ostravy byl Smiřický jediným z Moravy.
„Pozvali nás na soustředění do Plzně, kde jsme se vydali na třídenní pěší trénink. Trasy v okolí Plzně o délkách 36, 41 a 38 kilometrů měly prověřit naše fyzické síly. Po závěrečné túře jsme na lékařské fakultě absolvovali podrobná vyšetření,“ popisuje.
Bezejmenní dálkoplazi
Na start se dvacítka mladíků a dívek postavila 23. června ráno. První metry náročné trasy všichni ukrajovali za velkého zájmu veřejnosti i tehdejších médií. Říkali si dálkoplazi, ale každý den ušli v průměru 50 kilometrů.
Vzpomínky na pochod |
„Pochodovali jsme jen v trenýrkách a tílku, přes rameno fotoaparát a na něm upevněnou pláštěnku. Stany, spací pytle, osobní věci a proviant nám vezlo doprovodné vozidlo,“ líčí Smiřický, na kterého přišla první krize už po třetí etapě.
„Po 54 kilometrů dlouhé trase jsem usnul a ráno měl horečku. Byl jsem totálně zlomený, ale šel jsem dál. Uklidnilo se to a pak už to bylo dobré,“ tvrdí.
Třináct dní šlapali krajinou jižních Čech, jižní Moravy a Slovenska do Komárna, kde teprve překročili hranice tehdejšího Československa. Účastníci se neznali vlastními jmény – každý vyfasoval přezdívku. Smiřickému říkali Azna.
„Přezdívka vznikla zkrácením jména Charlese Aznavoura, na něhož jsem prý byl v době pochodu podobný,“ směje se pamětník.
V Maďarsku a Jugoslávii panovala 40stupňová vedra. Jít za takových podmínek nebylo nic příjemného, zvlášť v rozlehlých rovinách Maďarska. I když si mnozí sáhli na dno, za Bělehradem si zvýšili některé denní trasy až na 70 kilometrů. „Chtěli jsme do Sofie přijít s předstihem,“ vysvětluje.
Nežádoucí hosté
Když se pochod blížil k bulharské hranici, potkala skupina za Dimitrovgradem stopaře z Prahy, kterého bulharští celníci nechtěli pustit přes hranice. Oficiálně proto, že byl zarostlý.
„Přesněji řečeno – měl bíbra. Rozčileně nám vykládal, že na hranici došlo k několika incidentům. Rakušan, který nemohl pochopit, proč ho celníci odmítají pustit dál, dostal nářez. Angličany na motorce, kteří bez udání řádného důvodu odmítali přechod opustit, polévali vodou,“ vzpomíná Smiřický.
Češi, kteří byli po víc než měsíci stanování nebo spaní pod širákem zarostlí také, se proto před celnicí raději oholili. Nakonec jim to ale nepomohlo. Pět hodin čekali na odbavení, aby jim pak celníci sdělili, že jejich účast na festivalu není žádoucí.
„Náš vedoucí Jiří Indra je marně přesvědčoval, že v Sofii s námi počítají, že tam máme zajištěné ubytování a jiné náležitosti. Odpověděli mu, že v celém Bulharsku pro nás není místa. Po debatě řekli přímo: Vy neželanyje gosti (jste nežádoucí hosté)!“
Když celníci chtěli, aby z přechodu odjeli, situace se začala vyostřovat. „Považovali jsme to za podraz. Posadili jsme se na obrubník a zaklesli se do sebe lokty. To už se začalo stmívat a opodál nervózně přešlapovalo sedm milicionářů,“ vypráví Smiřický.
Jak dodává, čekali, že s nimi někdo začne rozumně mluvit, ale nedočkali se.
„Místo toho k nám přistoupil nějaký civil a začal řvát, ať nastoupíme na auto. My jsme jen mlčky seděli. V tom přiskočili milicionáři a začali těmi, kdo byli nejblíž, smýkat a vojenskými botami nás kopat do zad a ledvin. Medika Jirku mlátili holemi transparentu, který nám vytrhli z rukou.“
Jako v „mrtvém domě“
Šokovaní Češi raději ustoupili a z celnice odjeli. Utábořili se v lesíku asi kilometr od hranice a druhý den se o přechod pokoušeli znovu.
„Dva novináři z ČTK nám přivezli průvodní list od festivalového výboru, ani ten však náčelníkovi celní stanice nestačil. Redaktoři nám vyprávěli, že i v Sofii je ovzduší jako v ‚mrtvém domě‘. Že jim neplatí novinářské průkazky na akce a sledují je tajní agenti,“ zaznamenal tehdy Smiřický v deníku, do kterého si zapisoval každý den pochodu.
I tentokrát se všichni museli stáhnout zpět do provizorního tábořiště. „Neměli jsme už téměř žádné peníze a taky nám docházely zásoby. Objevili se ale Jugoslávci z jejich svazu mládeže, kteří když zjistili, co se děje, dovezli nám náklaďákem konzervy a chleba,“ říká Smiřický.
Do tábora postupně přijížděli další lidé, které celníci nechtěli pustit přes hranice – jak stojí ve Smiřického deníku, byli mezi nimi Kanaďané, Francouzi, Němci, Holanďané, Švédové i Italové.
„Zpívali jsme při kytaře a bratřili se. Nakonec nás bylo skoro 80. Byla tam výborná atmosféra, trocha hladu nám nevadila,“ usměje se při vzpomínce Smiřický.
Nutno připomenout, že události se odehrávaly v době, kdy se část československých komunistů v čele s tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem pokoušela uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Jedním z výsledků společenského a politického zemětřesení, které dostalo název pražské jaro 1968, byla úplná svobodu tisku.
Neprošel nikdo
Účastníci pochodu na hranicích tábořili asi týden. O jejich marné snaze dostat se do Bulharska se vědělo nejen na festivalu v Sofii, ale i doma. Otevřeně o ní informovaly tehdejší noviny. Podle zpráv z domácího tisku nebyli izolovaní jen mladí lidé na hranicích, ale i ti, kdo už na festivalu byli.
„V noci na neděli zmizelo v Sofii pódium pro veřejné vystoupení našich uměleckých souborů. Pódium už bylo kompletní, jeho hodnota byla 50 tisíc Kčs a instalace si vyžádala dalších 10 tisíc Kčs. Vedení československé delegace protestovalo u bulharského festivalového výboru,“ psalo 29. července Svobodné slovo.
Za vše hovoří pasáž v článku z 1. srpna v Mladé frontě: „Sovětští, němečtí a bulharští delegáti mají své informace a věří, že v ČSSR vládne kontrarevoluce. Maďarští delegáti nás více chápou a sympatizují s námi. Největší porozumění je ze strany rumunských a jugoslávských účastníků festivalu. Dobře nás chápou například mladí lidé z Velké Británie, Francie, Norska, Finska, Švédska, Venezuely, i Vietnamci k nám pociťují sympatie.“
Z 18 mladých, kteří dorazili pěšky z Plzně na bulharskou hranici, neprošel nikdo.
„Byla to už záležitost přípravy invaze do Československa. Lidi, kteří přijížděli z Bulharska, říkali, že je tam rozprostřená bulharská armáda. Jsem přesvědčený, že vyčkávala na pokyn pro invazi k nám. Kdybychom tam procházeli pěšky, asi bychom viděli víc než ti, co jeli po silnici,“ míní Smiřický, který vystudoval češtinu, dějepis a speciální pedagogiku.
Stal se učitelem a díky Vlastivědnému spolku Žerotín, který založil v rodné obci, je i amatérským historikem.
Účastníci dálkového pochodu se nakonec vrátili do Bělehradu, kde jim tamní svaz mládeže koupil lístky na rychlík do republiky.
„Když jsem dojel domů, padl jsem – jak se říká – za vlast a asi deset dnů spal. Na události z bulharských hranic jsem už vzpomínal jen jako na neskutečný zlý sen,“ dodává Smiřický.
Stejně neskutečné a absurdní bylo probuzení do reality rána 21. srpna 1968. S ostatními kamarády se Smiřický viděl už jen jednou, když se rok poté konala v Plzni výstava fotografií z pochodu.
Po studiu nastoupil jako učitel v Bystřici pod Hostýnem a o účastnících neměl žádné zprávy. Dnes by je rád měl, ale není jak tehdejší dálkoplazy kontaktovat. Zná stále ještě jen jejich přezdívky.
