Filmaři pronikli mezi norské islamisty. Je děsivé, jak jsou milí, říkají

Podařilo se mu natočit záběry, které nezíská jen tak někdo. Norský režisér Adel Khan Farooq se dostal přímo k islamistickému náboráři v Oslu, který otevřeně hovořil na kameru. Vznikl tak dokument, o kterém Farooq spolu s dalším tvůrcem režisérem Ulrikem Rolfsenem promluvili pro iDNES.cz.

Co vás vedlo k natočení dokumentu Nábor pro džihád o islamistickém náboráři Ubaydullahu Hussainovi?
Adel Khan Farooq (A. K. F.): Zajímá mě extremismus obecně jako téma a také příčiny, proč k němu sklouzávají lidé, kteří nejsou úplně součástí společnosti. V případě Ubaydullaha jsme chtěli zjistit, jestli třeba nastal nějaký moment v jeho dětství, který by ho změnil. Já jsem muslim stejně jako on, ale vůbec jsem nesdílel jeho hodnoty a ideologii. Proto nám pochopení toho, proč se stal tak extremistickým, mohlo pomoct k pochopení jeho činů.

Nábor pro džihád

Adel Khan Farooq je norský novinář a režisér pákistánského původu. Spolu s Ulrikem Imtiazem Rolfsenem natočil film Nábor pro džihád, který v Česku představili na festivalu Jeden svět. 

Dokument mapuje každodenní život islamistického náboráře v Oslu Ubaydullaha Hussaina, vůdce skupiny Proroci ummy. Farooq tak byl například svědkem náboru dvou mladých Norů, kteří konvertovali k islámu, a jejich cesty do Sýrie, kde chtěli bojovat za Islámský stát.

Podařilo se vám tedy zjistit, kdy nastal ten zlom, že se z chlapce vychovávaného v Norsku stal islamistický náborář?
A. K. F.: Vlastně tak docela ne. Řekl, že zažil „procitnutí“ během 11. září (teroristické útoky v USA v roce 2001 – pozn. red.), kdy podle svých slov pochopil, že se vede válka proti muslimům. Už tehdy byl v kontaktu s radikálním islamistickým vůdcem žijícím v Británii, a myslím, že to byl bod v jeho životě, kdy chtěl zjistit, kým doopravdy je a kam patří. Neřekl nám to přímo, ale podle nás existuje spojitost mezi jeho nezačleněním do komunity během dětství a následným nalezením srdečnosti a lásky ve skupině, která sice poskytuje dosud nepoznanou péči, ale zároveň má nebezpečnou ideologii.

Ve filmu jste zachytili, jak Ubaydullah zradikalizoval dva mladé Nory, kteří nepocházeli z imigrantského prostředí. Co takové lidi k radikálnímu islámu láká?
 A. K. F.: Nevím, co právě k radikálnímu islámu, ale Ubaydullah podle mého názoru cílil na zranitelné, citlivé duše. Jedince, kteří mohli mít těžké dětství a kteří nyní nevědí, co se sebou dál dělat. Lidi, kteří chtějí objevit sami sebe a také to, jestli svět nabízí něco víc. 

Věřím, že oba chlapce mohla snadno naverbovat jiná skupina, třeba pravicových extremistů, protože ty člověku rovněž nabízí vřelé přijetí a pocit, že někam patří. Vyvolají pocit, že člověku konečně někdo naslouchá, podporuje ho a zkrátka je mu nablízku. Tímto způsobem Ubaydullah „natáhl ruku“ k těm, kteří byli zrovna ve fázi sebepoznávání.

Asi se shodneme, že podobné islamistické skupiny vnímá většina lidí negativně. Jací jsou ti lidé doopravdy?
A. K. F.: Co mě při natáčení opravdu zasáhlo a co je vlastně dost nebezpečné, jak otevření, vřelí a starostliví jsou. Nebyla tam vidět žádná nenávist, navzájem si pomáhali a podporovali se. Je to trochu děsivé, protože právě kvůli tomu si zranitelní lidé neuvědomí žádné nebezpečí. Když jsou tam nováčci, nedívají se na skupinu jako na islamisty, radikály, ale jako na bratrstvo, které se o ně dokáže postarat.

Jak se vám vůbec podařilo se mezi ně dostat, a to přímo k jejich vůdci Ubaydullahovi?
A. K. F.: Pomohlo mi, že jsem také muslim, navíc jsme toho měli hodně společného. Oba máme pákistánské rodiče, mluvíme stejným jazykem, takže jsme se kromě norštiny mohli bavit i urdsky. 

Myslím, že díky tomu jsem získal jeho důvěru a přístup, který ostatní novináři jiných etnických příslušností nedostali, ačkoli jak jsem řekl, nesdílel jsem Ubaydullahovy postoje a názory. Věděl jsem ale, že sám dokument nemůžu natočit, spojil jsem se proto s Ulrikem. Ulrik muslim sice není, svým způsobem ale tahle kombinace nás dvou Ubaydullahovi vyhovovala. Byl proti tomu, když někdo víru opustil, ovšem fakt, že Ulrik nikdy muslimem nebyl, v něm nejspíš vzbuzoval jistou důvěru.

Mezi islámskými radikály jste strávil hodně času a dozvídal se stále víc o tom, co dělají. Nebál jste se, že se v určitou chvíli vaše natáčení stane problémem, nebo dokonce nebezpečím pro vás?
A. K. F.: Myslím, že jsem si zcela neuvědomoval hloubku toho, co vytváříme, nebo důsledky. V jednu chvíli to bylo naprosto zdrcující, když došlo k útokům na Charlie Hebdo (teroristický útok na redakci satirického týdeníku v Paříži v roce 2015 - pozn. red.). To byl zlom, protože to byl útok na novináře obecně, tedy i na nás. Hodně jsme pak přemýšleli, jestli by Ubaydullah oslavoval i útok, při kterém by se třeba něco stalo nám. Přinutilo nás to se ptát, jestli máme vůbec ten film zapotřebí natočit. Co tím získáme? 

Nicméně jsem se nikdy necítil ohrožený, při našich diskuzích s Ubaydullahem jsme žádnou nenávist neprobírali, naopak jsme se bavili o normálních věcech, třeba o fotbale. Samozřejmě nastaly i momenty, kdy jsem nevěděl, co se stane, například při odletu jednoho z mladíků do Sýrie. Tehdy ve filmu Ubaydullah říká, že o tom ví jenom čtyři lidi a pokud se to dostane ven, vyzradil to jeden z nás. A kdo z těch čtyř byl nejméně důvěryhodný? Samozřejmě já. Chtěl jsem však být při tom, abych zjistil, jaký je vztah toho chlapce s Ubaydullahem a co vede osmnáctiletého Nora k odjezdu do země zmítané válkou.

Bezesporu nastaly chvíle, kdy jste s Ubaydullahovým jednáním nesouhlasil. Měl jste někdy nutkání zasáhnout?
A. K. F.: Samozřejmě jsem se mnohokrát v duchu ptal, proč to dělá. Je nutné být tak extrémní? Jak může jako norský občan využívat výhody demokratického státu a svobody k tomu, aby kolem sebe rozhazoval svoji ideologii? A určitě jsem se cítil pohoršeně, například když oslavoval teroristické útoky, protože tím vlastně vyzdvihoval vrahy. 

Ale nikdy jsem ho nechtěl konfrontovat tak, jak to dělali ostatní novináři. Přímo se ho ptali: Podporujete Islámský stát? Podporujete popravy? Takhle jsem pracovat nechtěl, spíš jsem chtěl být jakousi mouchou na zdi, abych ho lidem mohl ukázat v tom správném světle. Mám za to, že v případě přímé konfrontace bychom ho spíš ztratili.

Přesto jsme ho nakonec konfrontovat museli, po útocích na klub Bataclan (teroristický útok na hudební klub v Paříži v roce 2015 - pozn. red.). Byly tam otázky, u kterých jsme cítili, že na ně diváci budou chtít znát odpovědi. Ulrikovi se podařilo s ním udělat poslední rozhovor, který to svým způsobem uzavřel.

Soudní proces

Když se Farooq a Rolfsen po letech chystali film dokončit, vstoupila do dění policie, která dosud nepublikovaný materiál zabavila a chtěla ho použít při vyšetřování Proroků ummy.

Případ se dostal k soudu, kde filmaři nakonec úspěšně bojovali za nezávislost novinářské práce.

Nakonec z toho nebyl jen dokument o islamistech, ale také o svobodě tisku. Jak důležité bylo bojovat za ni, nejen z hlediska dokončení filmu, ale obecně?
Ulrik Rolfsen (U. R.): Já jsem byl tím zodpovědným za produkci filmu, střih apod. Poté, co policie zabavila náš materiál, jsem si uvědomil, jak důležitý by tento případ mohl být pro celou mediální sféru v Norsku. 

Pokud by totiž policie dostala povolení k takovému jednání, znamenalo by to precedens k dalším případům a žádné zdroje by už nikdy nechtěly vypovídat médiím z obav o svoji identitu. Bylo složité bránit naše práva a stát si za svým, protože lidé samozřejmě tvrdí „jde o terorismus, dejte policii všechno, co máte.“ 

Avšak policie a my máme rozdílné role, oni vyšetřují a udržují bezpečnost a úkol nás filmařů je osvětlovat temná zákoutí naší společnosti. A je těžké přesvědčit společnost, která si pod „ochranou zdrojů“ představuje ochranu kriminálníků. Jenže ono to tak není. Doopravdy je to o ochraně informace, kterou zdroj poskytuje, aby se ji společnost mohla dozvědět.

Jak postupuje norská policie proti džihádistickým náborářům, je dostatečně efektivní?
A. K. F.: V tomhle případě Ubaydullaha už delší dobu sledovali a odposlouchávali, takže věděli, co se děje. Podobné skupiny bývají pod dozorem takřka na každém kroku.

Když se vrátíme zpátky na začátek, jak velký problém tvoří islamisté v Norsku? Najdou se podobní vůdci jako Ubaydullah?
A. K. F.: Mnoho z nich je stíháno, hodně jich zemřelo v Sýrii. Já však vidím větší problém v mnoha extrémně pravicově zaměřených skupinách nejen v Norsku, ale i v západní Evropě. Nedostává se jim tolik pozornosti, protože novináři častěji referují o radikálních islamistech. Ovšem tyto pravicové skupiny jsou větší, mocnější a hlavně tišší. Není o nich tolik slyšet, ovšem nesmíme zapomenout, že jediný člověk, který v Norsku provedl teroristický útok, byl běloch, křesťan, který byl proti muslimům a imigrantům. Podle mě se na toto často zapomíná, když dojde k nějakým útokům provedených muslimy.

Trailer k dokumentu Nábor pro džihád:

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv