Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Nejkrásnější léta jsem prožil za války v Plzni, říká neurochirurg Beneš

  19:06
Plzeňský rodák a zakladatel dynastie českých neurochirurgů Vladimír Beneš oslavil nedávno 97. narozeniny. „Lyžovat jsem přestal asi v devadesáti letech,“ říká v rozhovoru pro MF DNES uznávaný lékař, který od roku 1949 žije v Praze.

Neurochirurg Vladimír Beneš oslavil 97. narozeniny. (18. ledna 2018) | foto: Archiv , Martin Polívka,  MF DNES

Vyrůstal na chudé periferii Plzně, na Letné. Do základní školy v Lobzích chodil koncem 20. let minulého století ještě bos. Od roku 1949 žije v Praze, ale přesto se stále cítí jako Plzeňák. Říká, že se ten pocit nedá vymýtit z hlavy.

„Celý život jsem do Plzně jezdil, protože jsem tam měl rodiče, bratra a hlavně přátele, se kterými jsme hráli volejbal. V minulosti jsem vždycky říkal, že Plzeň je nehezké, šedivé město, ale okolí je krásné. Centrum bylo samé lešení, dřevěné stříšky, nápisy ‚Pozor, padá omítka!‘ Zato to okolí, řeky, lesy, nádhera... Ale teď se to mění v opak, Plzeň je hezká, náměstí krásné, všude nové fasády, třeba taková bídná Roudná, jak se změnila k lepšímu! Ale horší se to okolí, podél silnic jsou hnusné provozovny, krabice postavené za půl roku,“ říká o svém vztahu k rodnému městu Vladimír Beneš.

Teď už vás to do Plzně netáhne?
Stále máme chatu v Čižicích. A do Plzně dodnes jezdím, i když už zdaleka ne tak často. Kamarádi se pravidelně scházejí na Roudné. Z původní party, kterou tvořil klub VPK Radbuza z válečných dob, vzniklo později společenství kolem Stanislava Kudrleho. To byl muž, který se o Plzeň mimořádně zasloužil. Postavil všechny studentské koleje na Borech, v Křimicích, udělal v Oku nejmodernější kuchyni v Plzni. A to v době, kdy nebylo možné sehnat cihlu. Hodně mě namíchlo, když mu z fakulty nepřišel nikdo na pohřeb. Z naší původní party ale žiju už jen já.

Není divu, vždyť je vám 97 let. Jak se vlastně cítíte?
Jsem soběstačný, ale velmi špatně chodím, protože mám neuropatii provázenou hroznými bolestmi, na které nic nezabírá. Jinak bych měl zdravotně klidně na to jet k moři nebo na hory. Ještě v devadesáti letech jsem hrál tenis před televizními kamerami, i když to byla spíš legrace. V životě jsem dělal všechny možné sporty. Teď aspoň koukám na sport v televizi. To je pro mě symbol globalizace, když slyším úder míče na raketě mého miláčka Rogera Federera, který v tu chvíli hraje někde v Austrálii. Obecně globalizace znamená, že se neuvěřitelně zkrátil a zrychlil pohyb produktů, lidí, peněz a hlavně informací.

Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.

  • Narodil se 27. ledna 1921 v Plzni.
  • Obecnou školu vychodil v Plzni-Lobzích, absolvoval Reálné gymnázium u Chodského náměstí.
  • Po válce vystudoval medicínu v Praze a Plzni.
  • Většinu kariéry pracoval na neurochirurgickém oddělení, později klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze, v letech 1959-78 jako zástupce přednosty.
  • V roce 1978 se stal primářem odd. dětské neurochirurgie ve FN Motol, do důchodu odešel v roce 1992.
  • Jeho syn profesor Vladimír Beneš (nar. 1953) je přednostou Neurochirurgické kliniky ÚVN Praha.
  • Vnuk docent Vladimír Beneš (nar. 1979) je rovněž neurochirurg, pracuje v Liberci.
  • Svůj vztah k Plzni popisuje Vladimír Beneš nejstarší v knize vzpomínek Mozek nad mozkem.

Co to asi udělalo s lidským mozkem, kterým se celý život zabýváte?
Ten má obrovskou kapacitu. Nevadilo by to, kdyby uměli lidi z té laviny informací najít to správné, vybrat pravdu. Podívejte na prezidentské volby - tolik informací, tolik názorů. Dojdete k tomu, co říkám nerad: úroveň vzdělanosti není dostatečná. Najít v tom přívalu to správné je těžké a určitou úroveň vzdělanosti to vyžaduje.

Zpátky k Plzni - ve své knize pěkně vzpomínáte na léta dospívání za první republiky…
Já jsem v Plzni zažil nejkrásnější úsek svého života. Dětství na Letné, pak osm let reálného gymnázia na Klatovské třídě nad Chodským náměstím, kde je dnes pedagogická fakulta. Ten pocit je daný určitě tím, že byl člověk mladý. Musím úplně se studem a lítostí říct, že jsem nejkrásnější léta prožil za války. Měli jsme klub Radbuza v mizerné dřevěné klubovně u řeky proti papírně, bylo nás 100 až 150, plavci, vodáci a volejbalisté. Přišli jsme, když nám zrušili Sokol, a trávili tam veškerý volný čas.

Za války jste nemohl na vysokou školu, protože je Němci zavřeli. Co jste dělal?
Po maturitě jsem prodával knížky po celých Čechách, ale nic jsem nevydělal. Pak jsem dostal místo v novinách, v redakci Nové doby. Šéfredaktor mě nakonec vyhodil kvůli nějaké básničce, ale byla to zástěrka, on se prostě bál, že tam ve svém věku provedu nějakou blbost proti Němcům.

Pak jste se dostal na Bory do městské nemocnice jako zřízenec. Rozhodlo to o vaší budoucí profesi?
Ano, jde říci, že rozhodlo. Velice se mi tam líbilo, prošel jsem postupně všechna oddělení. Problém byl, že mi pak nabídli možnost studovat medicínu na německé škole. Já to odmítl a německý ředitel mě potrestal, dal mě k dispozici. Měl jsem jít na práce do Norska, ale matka mě zachránila, zařídila mi místo na pracáku. To ovšem bylo možná horší, měl jsem na práce posílat svoje vrstevníky. Byl jsem pořád jednou nohou v kriminále, protože jsem pochopil, jak to tam funguje a lidem jsem radil, jak se nasazení vyhýbat.

Medicínu jste šel studovat hned po válce?
Ano, jakmile znovu otevřeli vysoké školy, hned jsem se hlásil. Tenkrát byl po absolventech hlad, vždyť několik ročníků úplně vypadlo. Takže mě vzali asi na čtyři nebo pět škol, ale rozhodl jsem se pro medicínu a první ročníky jsem absolvoval v Praze. Když bylo možné přejít na zbytek studia do Plzně na nově otevřenou fakultu, vrátil jsem se domů. Bylo to finančně výhodné pro rodiče a nakonec i pro mě, protože mě učili a zkoušeli šéfové z nemocnice, kde jsem za války pracoval a se všemi se znal.

A jak jste se nakonec dostal do Prahy?
Potkal jsem Zdeňka Kunce, klíčovou osobu svojí kariéry. Ten byl tou dobou primářem ve vojenské nemocnici v Plzni, tehdy velmi špatné. Chodil operovat i do fakultní nemocnice, operoval vůbec první výhřezy plotének v Plzni. U Mulačů dělal občas plastickou chirurgii a já mu dělal narkózy, jindy jsem mu asistoval u operací ve vojenské nemocnici. Byl to geniální chirurg, uměl úplně všechno a já už tehdy věděl, že chci dělat u něj. Hned po únoru 1948 odešel do vojenské nemocnice v pražských Střešovicích a já šel brzy za ním. Nastoupil jsem 1. září 1949.

A strávil tam téměř třicet let. Mimo jiné jste se tu potkal s dalším Plzeňákem, známým neurochirurgem a pozdějším plzeňským primátorem Zdeňkem Mračkem. Jak na něj vzpomínáte?
Mraček byl na naší klinice v letech 1964 až 1966. Byl silně antikomunisticky zaměřený a byl kvůli tomu dost pronásledovaný. Nebylo snadné ho do ústřední vojenské nemocnice dostat. Když se pak v Plzni uvolnilo místo na neurochirurgii, chtěl Kunc, abych se tam přihlásil. Ale mě už se jednak z Prahy nechtělo a jednak jsem věděl, že Mraček tam patří víc a že si to i víc zaslouží za ty ústrky. Vytrpěl dost, je to fakt hrdina. Moje členství v komunistické straně mi mockrát vyčetl. Ale když jsem křtil knížku svých vzpomínek Mozek nad mozkem, tak přijel.

Vy jste to členství ve straně ukončil v roce 1968.
Já jsem byl z chudých poměrů a v poválečné atmosféře jsem věřil, že komunismus napraví tehdejší nespravedlnosti. Ale vlastně hned začala protikomunistická léčba, už tím, když nás v roce 1949 vystěhovali z našeho domu v Plzni na ulici. Okupaci v roce 1968 jsem zažil v Basileji ve Švýcarsku, kde jsem v té době pracoval. Žena byla tak odvážná, že vzala kluka, oba diplomy a přijela tam za mnou. Ale já pak dostal informaci, že Kunc to těžce nese a má obavy, aby kvůli mojí emigraci nepřišel o kliniku. Takže jsme se vrátili. Koncem roku 1968 jsem ale vystoupil ze strany a do nějakého dotazníku napsal, že nesouhlasím se vstupem sovětských vojsk. Byl jsem voják a pro důstojníka to byla profesní sebevražda. Nominálně jsem zůstával zástupcem přednosty, ale ve skutečnosti už tu práci dělal jiný kolega. Byl jsem tam trpěn až do 57 let, kdy jsem měl oficiálně věk pro důchod. Tak mě do něj poslali, byl to rok 1978.

Píšete ale o tom, že jste na odchodu ze Střešovic paradoxně vydělal.
Naštěstí mě vzala ředitelka Věra Kazimourová do Motola a já jsem tam založil dětskou neurochirurgii. Měl jsem mnohem víc času, více jsem psal, pronikl do mezinárodních institucí a došlo k tomu, že jsem nakonec jezdil jako jediný do ciziny. To byl začátek mé nové kariéry. Jako civilista jsem totiž mohl na kdejaký sjezd, kdežto moji dřívější kolegové jako vojáci nesměli. Nakonec mě i díky tomu, za zásluhy o dětskou neurochirurgii, jmenovali prezidentem nastávajícího Kongresu světové společnosti dětské neurochirurgie, který se konal v roce 1992 v Praze. Pak už jsem šel do důchodu.

Že jste šel do důchodu déle než jiní, to se u lékařů stává. Ale vy jste pořád i sportoval…
Začali jsme jezdit s malou cestovkou do Savojských Alp, tam to bylo krásné. Manželka lyžování miluje. Když nám bylo pětaosmdesát, měli jsme tam už všechno zadarmo. Ale pak pro nás začalo být sedmnáct hodin cesty v autobusu nesnesitelných. A tak nám zůstal šumavský Špičák, kam jsme jezdili od mládí. Každé prázdniny jsme bývali na Šumavě. Protože jsem byl voják, jezdili jsme do hotelu Rixi, který po válce patřil armádě.

Kdyby mi v pětaosmdesáti pořád ještě zbýval Špičák, budu nadšený. Kdy jste tedy lyžoval naposledy?
To mi bylo asi devadesát let. Děti nám daly helmy, nikdy předtím jsme s tím nelyžovali. A já se vracel lesem od dojezdu Šancí k Rixi, když v tom sjel ze stromu kus ledu a já dostal takovou ránu, že v helmě zůstal škrábanec. Možná mi zachránila život, přitom to ani nebylo na lyžích. Ale když jsme odjížděli, už jsem nechal v lyžárně hotelu lyže i boty. Pak jsme byli v létě v Řecku a já jsem tam podobně symbolicky ukončil plaveckou kariéru, zahrabal jsem plavky a ručník do písku.

  • Nejčtenější

Děsivý nález v řece Radbuze. Plzeňští policisté z ní vylovili lidskou hlavu

3. května 2024  22:29,  aktualizováno  22:55

Policisté v pátek večer uzavřeli část Anglického nábřeží v centru Plzně, kde se nalezla lidská...

Konvoj svobody přilákal tisíce lidí, policie zjistila, kdo mával nacistickou vlajkou

5. května 2024  15:04,  aktualizováno  18:49

Plzní projel tradiční Convoy of Liberty, přehlídka historické vojenské techniky jako vrchol oslav...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Štíhlá jako laň, silná jako býk. Místo olympiády Matoušková kraluje horalkám

1. května 2024  17:30

Se svojí štíhlou postavou se mezi lamželezy vymyká. A přece je laň Veronika Matoušková nejsilnější...

Koloběžkáře soudí, že zardousil motorkáře. Byl plný nenávisti, hájí se

30. dubna 2024  10:53

Na lavici obžalovaných dnes usedl Jan Navrátil, kterého státní zástupkyně viní z toho, že zardousil...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Patřila zavražděnému bezdomovci? Nález lidské hlavy v řece budí otázky

4. května 2024  15:34

Premium Mladá slovenská turistka se v pátek procházela v centru Plzně podél řeky Radbuzy, když si u břehu v...

Oslava? Patřila mé ženě a dítěti, vysvětlil Cadu. Po gólu se mu ulevilo

5. května 2024  19:06

V duelu prvního kola skupiny o titul s fotbalisty Mladé Boleslav byl nejlepším hráčem na trávníku....

Konvoj svobody přilákal tisíce lidí, policie zjistila, kdo mával nacistickou vlajkou

5. května 2024  15:04,  aktualizováno  18:49

Plzní projel tradiční Convoy of Liberty, přehlídka historické vojenské techniky jako vrchol oslav...

Plzeň - Ml. Boleslav 3:0, Šulc v roli nahrávače už v úvodu zařídil výhru

5. května 2024  14:30,  aktualizováno  18:13

V rozmezí 10. a 12. minuty si Pavel Šulc dvakrát naběhl z pravého křídla, dal míč pod sebe a pak se...

Ojedinělá výstava v Plzni ukazuje luxusní design i dřevo staré tisíce let

5. května 2024  8:56

Vůbec poprvé je v Česku vystavena největší celoleštěná plastika z českého křišťálu na světě –...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...

Je to šílený, hodnotily firmy práci řemeslníků, kteří opravili střechu

Po zimě se často ukážou mnohé „vady na kráse“ domu, střechy nevyjímaje. Někdy nezbývá nic jiného než kompletní výměna....