Absolutním poraženým této volby je François Fillon. To právě on, po překvapivém triumfu v listopadových primárkách, měl s přehledem vyhrát 1. kolo a ve 2. bez problémů rozdrtit „ideální“ soupeřku: kandidátku krajní pravice, Marine Le Penovou. Vše ale proběhlo úplně jinak.
Za Fillonovo nepostupové třetí místo přitom nemůže jen samotná aféra se zaměstnáváním manželky (více zde). Přispěl i jeho přezíravý postoj k vnitrostranickým soupeřům či jeho pomalá a neobratná reakce na zmíněnou aféru. Fillon se zarputile bránil, že neudělal nic nelegálního, a nepochopil, že jde především o etický problém, pro něho obzvlášť zničující, neboť svou kampaň v primárkách postavil na zdůrazňování své absolutní bezúhonnosti a na kritice škraloupů svých soupeřů.
Dalším faktorem bylo i zopakování chyby Nicolase Sarkozyho z roku 2012: sázka na kampaň zacílenou na tvrdé jádro pravicových voličů, respektive na jejich pravé křídlo pohybující se na pomezí Republikánů a krajněpravicové Národní fronty (NF). V obou případech to vedlo ke ztrátě části umírněně pravicových a většiny středových voličů, přičemž narozdíl od vítězné Sarkozyho kampaně z roku 2007 tato ztráta nebyla kompenzována relevantním „zlanařením“ voličů NF.
Druhým výbuchem této volby je pouhých 6,4 % pro kandidáta Socialistické strany, kterým byl - rovněž po překvapivém výsledku primárek - představitel levého křídla strany, Benoît Hamon. Jedinou útěchou mu může být fakt, že „nepřekonal“ rekord z roku 1969, kdy socialistický kandidát Gaston Defferre získal pouhých 5,1 % hlasů. Ale ve srovnání s 25,9 % Ségolène Royalové z roku 2007 či s 28,63 % Françoise Hollanda z roku 2012, se jedná o porážku historických rozměrů.
Poprvé v dějinách 5. republiky tak proběhne 2. kolo prezidentské volby, ve kterém není zastoupena ani jedna ze dvou dominantních stran.
Nepříliš silný vítěz
Lukáš Macek Vystudoval politologii, vede dijonskou pobočku Pařížského institutu politických studií (Sciences Po) se zaměřením na evropské záležitosti a země střední a východní Evropy. V minulosti byl poradcem Josefa Zieleniece a Jana Švejnara. Ve volbách do Evropského parlamentu 2009 byl lídrem kandidátky SNK Evropských demokratů. |
Pak tu máme dva kandidáty, jejichž podporovatelé prožívají rozporuplné pocity - z výhry, která je trochu prohrou, a z prohry, která je velkou výhrou. Marine Le Penová uspěla, ale méně, než se čekalo: dostala se do 2. kola, v absolutním počtu hlasů dosáhla nejlepšího výsledku v dějinách NF. Ale nakonec to stačilo jen na 2. místo a na procenta je její výsledek horší, než skóre NF ve třech předchozích volbách od roku 2014.
Naopak kandidát radikální levice Jean-Luc Mélenchon prohrál, ale s nečekaně dobrým výsledkem, na jaký krajní levice nedosáhla od roku 1969, což mu dává silné trumfy do hry o další osud a povolební reorganizaci francouzské levice (profil Mélenchona zde)..
Jasným vítězem je Emmanuel Macron, a to tím spíše, že představa, že by mohl uspět, ještě před rokem působila jako cosi mezi vtipem a politickou sci-fi. Na druhou stranu má však i on důvody k opatrnosti a ke střídmosti: 2. kolo proti Marine Le Penové nemusí být zdaleka tak jednoduchou záležitostí, jak se mnohým zdá.
Macron zároveň musí brát v potaz to, že jeho skóre (necelých 24 %) jej řadí mezi spíše slabší vítěze 1. kola: Hollande v roce 2012 vyhrál s 28,63 %, Sarkozy v roce 2007 s 31,18 %, Mitterrand v roce 1988 dokonce s 34,11 %...
Navíc je zřejmé, že podstatná část jeho voličů se k němu dostala taktizováním či vylučovací metodou. Pro eventuální následný výkon prezidentské funkce v nelehké době to není zrovna nejlepší základ.
Poslední výstraha?
Pro francouzskou demokracii jsou výsledky 1. kola velkým varováním, ale i určitou nadějí. Varováním, neboť cca 44 procent voličů dalo svůj hlas politikům, kteří více či méně patří do kategorie extrémních, antisystémových stran a zpochybňují minimálně část základů poválečného politicko-hospodářského uspořádání Francie.
Co se vztahu k Evropské unii týče, téměř 49 % voličů podpořilo kandidáty, kteří se řadí do tábora více či méně radikálních euroskeptiků. Naději lze spatřovat v tom, že otřes je tentokrát natolik zásadní, že politická scéna nebude moci pokračovat ve stylu „business as usual“. Otázkou zůstává, v čí režii a v čí prospěch transformace francouzské politiky bude probíhat. Hodně napoví poměr sil, který za dva týdny vyjeví 2. kolo, a následně červnové parlamentní volby.
Pro všechny odpůrce liberální demokracie, volného trhu a evropské integrace to měl být, po Brexitu a zvolení Donalda Trumpa, další úder „establishmentu“, „systému“. Definitivní odpověď přinese až 2. kolo, ale nedělní výsledky naznačují, že Francie se zařadí spíše po boku Rakouska a Nizozemska, tedy zemí, kde se ohlášený triumf nacionalisticko-populistických sil nakonec nekonal. Ale výstraha je jasná a silná. A mohla by být poslední...
