Václav Havel uváděl mezi podněty ke vzniku Charty 77 známky společenského probouzení v polovině sedmdesátých let. „Mnozí lidé se začínali vzpamatovávat z předchozího historického šoku. Mnozí se začali konečně zbavovat svých reliktních iluzí a myslet vskutku svobodně. Mnozí už byli takříkajíc ‚unaveni ze své únavy‘ a začínali si uvědomovat, že nelze pořád jen čekat na to, až někdo jiný zlepší poměry,“ napsal u příležitosti desátého výročí.
Historici, ale i sami signatáři Charty 77 zmiňují další dva konkrétní impulsy. Prvním bylo uvěznění členů a spolupracovníků rockové skupiny The Plastic People of the Universe. Na Havlův popud podepsali petici proti jejich pronásledování Jaroslav Seifert, Václav Černý, Jan Patočka, Karel Kosík, Ludvík Vaculík a Pavel Kohout. „Ačkoli si všichni dohromady nevěděli s jejich muzikou ani poetikou rady,“ podotkl k tomu před časem spisovatel Kohout (jeho vzpomínky na Chartu 77 čtěte zde).
Druhým podnětem bylo to, že se ČSSR přihlásila k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V roce 1975 se v Helsinkách zavázala je dodržovat a 13. října 1976 vyšly ve Sbírce zákonů. Na tyto dokumenty text Charty 77 přímo odkazoval.
Havel vzpomínal, že u soudu s Plastiky cítili s filozofem Jiřím Němcem obětavost a solidaritu těch, kteří přišli členy skupiny podpořit. Podobně to vnímal i Kohout. Přes prostředníka Vendelína Komedu následně oslovili bývalého politika Zdeňka Mlynáře a všichni se sešli 10. prosince 1976 v bytě polistopadového pražského primátora Jaroslava Kořána. Následovaly další dvě schůzky, kterých se účastnili i Petr Uhl, Jiří Hájek a Ludvík Vaculík.
Pod dohledem StB
Režim v té době ještě zůstával klidný. StB sice právě kolem 10. prosince zjistila, že se něco připravuje, zatím tomu ale zřejmě nepřikládala příliš velkou pozornost. Svědčí o tom, že od listopadu 1976 chtěla sledovat herce Pavla Landovského. Jako důvod uvedla „zjištění styků jmenovaného, návštěvy restaurací a vináren, zjištění dopravních přestupků, hlavně pokud půjde o jízdu v podnapilém stavu“. Akci Boháček ale Státní bezpečnost ukončila 22. prosince 1976, aniž by se sledování uskutečnilo.
Teprve po vzniku Charty 1. ledna 1977 akci znovu oprášila. V návrhu ze 4. ledna StB už jako cíle uvádí „podchytit pohyb, styky a činnost Landovského“. Navíc počítá i s jeho zadržením.
Prohlášení Charty 77 |
StB zjistila, že 6. ledna mají být převáženy jakési texty. Od 6:30 proto čekala na pražském Smíchově před domem v Mělnické ulici, kde Landovský bydlel. Dočkala se ho až po deváté. Herec nastartoval svůj saab, oškrábal přední sklo a vyrazil do ulice U Dejvického rybníčku, kde tehdy bydlel Havel.
„V 9:45 opustil Boháček výše uvedené bydliště a nasedl do svého vozu. V ruce nesl modrou sportovní tašku, kterou uložil do vozu ABP 86-98 bílý SAAB. Tím zacouval do ulice U Dejvického rybníčku. V tuto dobu zde nebyl objekt pod kontrolou. Asi po pěti minutách vyjel Boháček se svým vozem, ve kterém seděli Vaculík a Havel,“ stojí ve zprávě ze sledování, kterou má iDNES.cz k dispozici.
Záběry StB ze zatýkání chartistů ze 14. května 1988:
Následně se disidenti zastavili ve Střešovické ulici, kde bydlel spisovatel Zdeněk Urbánek. Zatímco Havel a Vaculík k němu odnesli dvě modré sportovní tašky, Landovský odjel na Hradčanském náměstí, kde bydlel Kohout. Strávil u něj jen několik minut, při cestě zpět přibrzdil u jedné z telefonních budek, ze které si zavolal, a poté se vrátil k Urbánkovi.
Když Landovský, Havel, Vaculík odjížděli před polednem v saabu směrem k ulici V Průhledu, pronásledovali je agenti Těšný v modré simce, Mareš v zeleném žigulíku, Fráz v Renaultu 16 a Závodský v zeleném fiatu. Landovský si jich ale všiml a v ulici V Pískách se mu podařilo estébákům na chvíli zmizet.
Landovský vzpomínal, že si „fízlů“ všiml ještě před tím, než přišel k Urbánkovi. Pamatoval si prý Alfu Romeo, později zahlédl volhy. U Urbánka se s tím svěřil přítomným. „Vaculík zahuhlal: Ty taky v každý volze vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď!“ popsal herec.
Signatáři Charty |
Když však vyjeli od domu, nebylo o sledování pochyb. Zvláště poté, co Landovský přidal plyn. „Protože jsem měl toho saaba nadupanýho, s Ondrou Očenášem jsme v něm jeli poslední tři rallye Palety vlasti, tak jsem to osolil,“ líčil herec. Policie je však stále sledovala a podle Landovského jim pomohlo až to, že se její vozy „scukly“.
O tom se však ve spisu StB nic nepíše. „Pro riskantní jízdu Boháčka nebyl jeho další směr jízdy vozu zachycen. Po krátké chvíli byl vůz Boháčka zachycen v ulici Gymnasijní, kde byl objekt spolu s Vaculíkem a Havlem realizován,“ stojí ve zprávě o závěru sledování. StB všechny tři muže zadržela, ještě ten den byl zatčen i Urbánek.
V autě policie našla mimo textů Charty 77 určených Federálnímu shromáždění i většinu z 243 obálek s adresami prvních signatářů Charty, z nichž většinu oslovili Havel, Kohout, Mlynář a další během vánočních návštěv. Pouze asi 40 obálek Havel stihl hodit do schránky, když se Landovský ztratil StB z dohledu.
Znění Charty hned večer v den jejich zadržení zveřejnil francouzský deník Le Monde, poté následovaly články v dalších předních světových denících.
Nepovolené domovní prohlídky, zabavené psací stroje
Ve stejný den začalo trestní stíhání. Nadporučík Jiří Soudný za Správy Sboru národní bezpečnosti hlavního města Prahy a Středočeského kraje obvinil nezjištěnou skupinu osob z trestného činu podvracení republiky. „Skupina zhotovila a rozšiřuje písemnost s názvem ‚Prohlášení Charty 77‘, jejíž obsah napadá socialistické společenské a státní zřízení republiky. Písemnost vyjadřuje též program nepřátelských živlů,“ uvedl.
Z počátku se police zaměřila na výslechy a domovní prohlídky. Ty se konaly hned po zadržení u Vaculíka, Havla a Urbánka. Všichni tři si marně stěžovali na to, že je policie provedla bez povolení. V dalších dnech následovaly prohlídky u desítek dalších signatářů.
Policie měla podle příkazů zabavovat dokumenty související s Chartou, často ale brala i volné listy papíru, průklepáky a vše, co mohlo být použito k rozmnožování písemností. Ve spárech StB někdy skončily i naprosto nesouvisející věci. Policisté z bytu Tomana Broda 13. ledna odnesli i dětskou tiskárničku či časopisy Dikobraz ročník 1968 a 1969. Michal Dymáček z Brna a Václav Havel přišli o LP desky včetně nahrávek Beatles.
Zemřel Miloš Hájek, jeden z mluvčích Charty 77 a spravedlivý mezi národy |
Zabaveno bylo mnoho rukopisů - včetně Hrabalových Postřižin či Šiktancova Českého orloje - i cizojazyčných textů. Vaculík si stěžoval, že mu policie vzala také Sbírku zákonů. Prý ji zajímalo, co si tam zatrhl.
„To je úplně nezakryté pohrdání zákonem. Výsměch právu a nafoukanost velkého pána, který nikomu nepodléhá... Nakonec poznamenávám, aby si příště každý, kdo mi přijde něco násilím brát, přinesl alespoň svůj měch, a nepůjčoval si na to ode mne ještě kufry,“ psal Vaculík ve stížnosti.
Podobné stížnosti formulovali i ostatní. Někdo se ve spolupráci s právníky dovolával socialistických zákonů, jiní si tak jako Vaculík nebrali servítky. Většinu stížností spojuje požadavek vrácení psacího stroje. Ten byl v roce 1977 pro většinu signatářů jedním z hlavních prostředků k obživě. Něčím podobným jako dnes pro mnoho lidí počítač.
„Závěrem žádám naléhavě, by mně byl můj majetek, a zvláště můj psací stroj vrácen, a tím restituována tato minimální, hmotná možnost mé kulturní a vědecké práce,“ napsal mimo jiné profesor Václav Černý.
Oběti represí a výslechů
Pokud se v souvislosti s Chartou 77 mluví o obětech, je obvykle zmiňován profesor Jan Patočka, jeden z trojice prvních mluvčích Charty. „Hned na počátku vtiskl Chartě mravní rozměr, který by jí stěží mohl lépe vtisknout někdo jiný,“ popsal jeho úlohu Havel.
Devětašedesátiletý Patočka zemřel po výsleších StB. Podle spisu si pro něj policisté poprvé přišli ráno 10. ledna, ale nezastihli ho doma. Zadržen byl v 8:50 na Hradčanském náměstí před domem, kde bydlel Kohout. Výslech začal o dvacet minut později.
„Chartu datovanou dnem 1. 1. 1977 znám, jsem jejím mluvčím a jako signatář jsem ji podepsal. Více v tomto směru nehodlám sdělit,“ zněla první Patočkova odpověď. StB zajímalo, kdo byl iniciátorem dokumentu, kdo se podílel na jeho vypracování, kopírování a roznášení. Filozof k tomu opakovaně odmítal cokoli říci. Uváděl jen, že to podle něj není trestný čin. Přesto výslech skončil až ve 20:15 s tím, že druhý den v 7:30 Patočka opět přijde.
Následujícího dne byl vyslýchán osm hodin, další den sedm hodin, 13. ledna jej estébáci propustili už po necelých pěti hodinách, protože si stěžoval na nevolnost. Hned další den však opět vypovídal pět a půl hodiny. Poslední výslech zaznamenaný ve spise je ze 17. ledna. Trval tři hodiny, Patočku v jeho průběhu opět postihly nevolnosti, proto dostal lék.
Bez kartáčku na zuby jsem ani nevycházela z domu, vzpomíná chartistka |
Poté StB Patočku kontaktovala až o několik týdnů později. „Výslech ze 3. března nebyl klasickým výslechem, proto dva příslušníci StB Dvořák a Pešek, kteří ho vedli, nebyli odsouzeni. Tvrdili totiž, že šlo o rozhovor, o který požádal sám Jan Patočka,“ uvedl v České televizi historik Pavel Blažek. Není zcela jasné, jak dlouho trval a co přesně se při něm dělo. StB po něm odvezla Patočku k dceři, kde se mu v noci udělalo špatně a byl převezen do nemocnice, kde 13. března zemřel.
Většinou se represe soustředily na znepříjemnění života signatářů Charty. Ti byli často propuštěni z práce, jejich děti nesměly studovat, častá byla snaha připravit je o řidičský průkaz.
Například sociolog Rudolf Battěk píše ve stížnosti na postup policie, že byl den po domovní prohlídce pozván, aby s téměř novým vozem přijel na STK. Tam mu policie kvůli údajné závadě pravého reflektoru sebrala techničák. Ani po seřízení v autoservisu mu průkaz nechtěla vrátit, naopak mu ještě vzala řidičák. „Vy stejně moc dobře víte, proč je vám řidičský průkaz odebírán,“ křičel na něj údajně estébák jménem Štedr, když se Battěk ohradil.
Battěk a jeho žena policii domovní prohlídku podle spisu příliš neusnadnili. Donutili příslušníky, aby se zuli, odmítli podepsat protokol a na závěr si ještě dovolili nabídnout jim „zahraniční koňak“. „Tato nabídka byla kategoricky přítomným vyšetřovatelem odmítnuta, s tím, že jsem abstinent,“ zapsal vyšetřovatel StB, major Ladislav Zeman.
Ztroskotanci a samozvanci
Vedení KSČ reagovalo na Chartu nejprve 12. ledna nechvalně známým textem v Rudém právu. Označuje ji za pamflet, který napsala „skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál“. (úryvky článku si přečtěte zde)
Podle Rudého práva se jednalo o „protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu“.
Reakce KSČ a anticharta:
Na 28. ledna pak byli do Národního divadla svoláni umělci a podle Rudého práva manifestovali jednotu s politikou komunistické strany. Text provolání, který přednesla herečka Jiřina Švorcová, podepsalo přes sedm tisíc - slovy Rudého práva - „tvůrčích pracovníků“.
StB se snažila zjistit autory a organizátory akce. Nechala si dělat znalecké posudky na zabavené psací stroje, hledala daktyloskopické stopy na zajištěném materiálu z vozu Landovského i z domovních prohlídek, které ještě pokračovaly v roce 1978. Postupně vyslechla 257 lidí.
Nakonec však věc 11. listopadu 1980 odložila. „Bylo zjištěno a potvrzeno, že shora uvedené trestné činy byly spáchány, ale nepodařilo se zadokumentovat takové skutečnosti, které by opravňovaly vést trestní stíhání proti konkrétním osobám,“ napsal vyšetřovatel StB Josef Blaho.
„Charta 77 nezískala mezi občany další stoupence. Vliv uvedené činnosti na veřejnost nenabyl valného významu a postupem času zanikl, i když v lednu 1977 šlo o činnost, která vykazovala nemalý stupeň nebezpečnosti pro společnost, v současné době vzhledem k politické činnosti v ČSSR je nepatrná,“ dodal.
Činnost Charty 77 však pokračovala až do roku 1989 a její vliv byl znatelný. Přiznávala to ostatně i samotná KSČ. „Hlavní nástroj protisocialistického úsilí je Charta 77, která veřejně vystoupila před jedenácti lety. Ačkoli jde o nevelkou skupinu lidí, je v posledních letech velmi aktivní,“ stojí ve vnitrostranickém tisku z května 1988, který ve sborníku dokumentů Charta 77 zveřejnil historik Vilém Prečan.
