Příprava pilotů stroje U2 Dragonlady od firmy Lockheed Martin připomíná poslední minuty astronautů před letem do vesmíru. Piloti se soukají do skafandrů a na hlavu si nasazují velké helmy. Celý oděv musí regulovat teplotu a tlak. Stroj totiž dokáže vystoupat až do stratosféry.
Americká armáda tyto stroje používá v Iráku a Sýrii při pozorování území, které ovládá Islámský stát. Letouny U2 jsou opředeny celou řadou tajemství, Pentagon i přesto povolil reportérům CNN navštívit jednu ze základen na Blízkém východě, odkud tyto stroje startují. Přísné utajení dokládá i fakt, že piloty mohou novináři identifikovat pouze podle jejich hodnosti a křestního jména.
Jedním z těch, kteří mají tu čest pilotovat tento stratosférický letoun, je kapitán Steven. Každá mise podle něj trvá asi deset hodin. „Musíte dělat věci, abyste se zabavili. Rádiová komunikace je neustále v provozu, takže mluvím s klukama na zemi. To mě udržuje v pozornosti,“ vysvětluje. Pro získávání informací o pozici islamistů jsou však tyto mise klíčové.
„S pomocí U2 jsme schopni letět nad jejich územím a vystopovat je (islamisty),“ popisuje dalších z pilotů major Matt. „Pak tyto informace předáme bojovým letadlům a bombardérům. Když jdou do akce, mají ty nejlepší možné informace, kde se nachází nepřítel,“ dodává.
Stratosférická legenda
Letoun U2 Dragonlady se stal legendou už krátce po svém uvedením do provozu v roce 1955. Kvůli utajení stroj oficiálně neexistoval, neprovozovala ho proto armáda ani letectvo. U2 užívala CIA jako civilní „meteorologický“ letoun. Principiálně jde o obří proudový větroň pro lety ve stratosféře. Z výšky až 27 kilometrů dokáže vyfotografovat objekt větší než 90 centimetrů.
Pilotování stroje se nedá srovnat s žádným jiným letounem. Z pilotní kabiny velkého lehkého špionážního stroje je špatný výhled na ranvej. Velká křídla poskytují obří vztlak, díky kterému se může v protivětru do vzduchu vznést i stojící letoun.
Navíc při startu používá U2 na koncích svých dlouhých křídel odhazovací podvozky. Manuál proto piloty školí také pro případ, že se podvozky po startu neuvolní. Je také potřeba vyhýbat se osídleným oblastem, aby podvozky, které se mohou za chvíli uvolnit, nenapáchaly škody na zemi.
Jestliže je start U2 obtížný, přistání je ještě horší. U2 má kvůli své konstrukci tak velký vztlak, že stoj jen s obtížemi dosedá na přistávací dráhu. Další problém je bílošedý dým, který se může objevit v pilotní kabině. Manuál piloty poučuje, že to není důvod k panice. Jde o spálený hydraulický olej (více o letounu se dočtete zde).
Stroj se v průběhu let několikrát zapsal do dějin. Historie si ho pamatuje například kvůli sestřelení po přeletu nad Sovětským svazem v roce 1960 a zajetí pilota Gary Powerse. Stál také za objevením sovětských raket na Kubě.
Nad Sýrií a Irákem ve službách armády USA pochopitelně nelétají pouze tyto stratosférické kluzáky. Hlavní roli si v posledních letech uzmuly bezpilotní letouny, například rozložité stroje Global Hawk. „Registrujeme konstantní postup. Podle údajů ze země vím, že naše nasazení má na vývoj bitvy kritický dopad,“ pochválil práci výzvědných letounů plukovník Paul Birch.
Další mise pro Dragonlady
I přes nekončící snahy americké a irácké armády se však Islámský stát nevzdává, což znamená další práci pro piloty U2. Když se kapitán Steven vrací ze své desetihodinové mise, je spokojený s informacemi, které z okraje stratosféry nasbíral. Připomněl, že podíl na boji proti teroristům mají všichni členové týmu, nejen piloti. „Díky našim mechanikům jsme ve vzduchu skoro pořád a můžeme poskytovat podporu těm, kteří ji potřebují nejvíc,“ vysvětluje.
Americké letectvo aktuálně nejvíce přispívá k dobytí iráckého Mosulu. Armáda zahájila ofenzivu s cílem dobýt druhé největší irácké město a zdejší baštu islamistů 17. října. V postupu do centra byly dosud nejúspěšnější speciální jednotky, které operují východně od řeky Tigris. Další síly postupují k Mosulu z jiných směrů a ze vzduchu operaci pomáhají letouny mezinárodní koalice v čele se Spojenými státy.
Ofenziva u Mosulu je největší iráckou vojenskou operací od invaze vedené Američany v roce 2003. Podílejí se na ní desítky tisíc iráckých vojáků, policistů, členů kurdských sil, sunnitských kmenových bojovníků a příslušníků šíitských milic.
