Když se brněnská medička Anna Horňáčková ve středu 30. září 1981 po kině rozloučila před kolejí se svým snoubencem Pavlem Švandou, nemohla tušit, že ho vidí naposledy. Zmizel v pátek 2. října.
O deset dnů později se dozvěděla od policie zdrcující zprávu. Její Pavel je mrtvý. Spáchal sebevraždu skokem do Macochy. Žádný dopis na rozloučenou nenechal. „Byl to naprostý šok. Nemohla jsem tomu uvěřit, i když je fakt, že jsme ho už několik dní sháněli a obávali se, co s ním je,“ vzpomíná dnes Anna Ondračková, dříve Horňáčková.
Okolnosti jeho smrti byly od počátku podivné. Už to, že by si sám sáhl na život. „Byl věřící, stabilní osobnost, měl plány do budoucna a byl velmi odpovědný k rodině, o čemž svědčí i to, že se vrátil ze srpnové návštěvy Itálie, i když tam mohl zůstat a bylo by o něj postaráno,“ míní.
Na Svobodné Evropě už tehdy mluvili o tom, že ve Švandově smrti má prsty Státní bezpečnost (StB).
Porevoluční policie případ odložila
„Při vyšetřování mi řekl jeden z policistů, abych se o tom nešířila, ale že případ byl postoupen tajné Státní bezpečnosti v rámci ochrany státu, protože Pavel byl předtím v zahraničí. Připadalo mi to, jako by mě policista chtěl spíš otcovsky varovat, abych do toho nešťourala,“ vzpomíná Anna Ondračková.
Teorie o sebevraždě policii vydržela až do listopadu 1989. V roce 1990 se k události na žádost rodiny a Švandových přátel vrátila, ale po čtyřech letech případ odložila pro nedostatek důkazů.
A tak jediným zadostiučiněním pro jeho blízké je to, že student Pavel Švanda bude mít po více než 35 letech od události bronzovou pamětní desku u hlavního schodiště Fakulty architektury VUT v Brně. Zasloužil se o ni architekt Roman Antl, jenž na škole studoval ve druhé polovině 80. let.
„Narazil jsem na ten příběh náhodou na internetu, nic jsem o něm nevěděl já ani mí spolužáci, přestože jsme na škole studovali pár let po něm. Bylo to tabu. Uvědomil jsem si, že by se na něj nemělo zapomenout,“ říká Antl.
Slavnostní akt začne 17. listopadu v 10 hodin v budově fakulty na Poříčí, přítomna bude Švandova rodina a lidé, kteří se snažili jeho příběh rozkrýt. V době totality to ale bylo zhola nemožné.
Nežádoucí katolický strýc
Dvaadvacetiletý student brněnské architektury Pavel Švanda Státní bezpečnost musel zajímat. Pohyboval se v katolickém disentu, stýkal se s křesťanskými aktivisty kolem Charty 77 v Brně a hlavně s rodinou Josefa Adámka, přímo napojeného na dominikánský řád.
Měl kontakty v Praze mezi římskokatolickým klérem i přátele mezi pražskými chartisty, třeba pronásledovaného filozofa Zdeňka Pince. Sám šířil zakázanou literaturu, psal články, eseje a stati a nebál se ani velmi kontroverzních témat. Kritizoval pro elitářství i samotné chartisty.
Švandovým prastrýcem byl navíc boskovický rodák, kněz Tomáš Špidlík, profesor Gregoriánské univerzity v Římě a spolupracovník Rádia Vatikán, kterého Švanda krátce před svojí smrtí v Itálii navštívil.
„Bylo zvláštní, že mu dali výjezdní doložku, přestože jeho spolužáci, se kterými o ni žádal, ji nedostali. Připadá mi to jako past, aby ho pak StB mohla vydírat,“ říká jmenovec tragicky zemřelého mladíka, brněnský disident, novinář a spisovatel Pavel Švanda.
Po tragédii v říjnu 1981 nejprve Svobodná Evropa odvysílala, že mrtvým z Macochy byl on.
„Už tehdy mě ten případ velmi zaujal. Když jsem se pak v roce 1991 vrátil k novinařině, snažil jsem se zrekonstruovat poslední stopy v jeho životě a došel k tomu, že šel na výslech na StB na tehdejší Lenince, dnes Kounicově ulici. Ať už to bylo tak, že ho zavraždili, nebo ho dohnali k sebevraždě, jedno je jisté. Může za to StB,“ tvrdí s odstupem času Švanda.
Že má problémy s StB, se nesvěřil. Byla to chyba
Posledním přítelem z disentu, jenž studenta Švandu viděl živého, byl Josef Adámek. Ten ho potkal den před zmizením. Pavel se mu zdál uspěchaný, ale i usměvavý. Domluvili si schůzku na následující týden.
„Adámkovi pro nás byli jako rodina. Při posledním setkání se však ani strýci Adámkovi nesvěřil, že má problémy s StB. Byla to chyba, protože tehdy platilo heslo, že by o tom mělo vědět co nejvíc lidí. Chápu ale, že nás chtěl chránit,“ vzpomíná Ondračková.
Ta po události zajela na místo tragédie. „Punkevní dělník, který vynášel tělo, mi řekl, že leželo dál, než obvykle končí sebevrazi, a že totožnost znali hned, protože sušili jeho občanku,“ doplňuje Ondračková.
„Přitom policie mi tvrdila, že zpočátku nevěděli, o koho jde, a jeho totožnost musel potvrdit až náš společný kamarád Vláďa (architekt Vladimír Křížek – pozn. red.). Mně slíbili fotky, ale viděla jsem je až při druhém vyšetřování,“ popisuje Ondračková.
Sebevražda? Nesmysl
Soudní pitva Švandova těla vyloučila cizí zavinění i přítomnost drog či alkoholu. Zjistila, že vedle poranění, která vznikla pádem do Macochy, měl na zápěstí řezné rány. Podle protokolu si zkoušel podřezat žíly, ale nenašel je.
„Je to nesmysl. Pavel byl velmi inteligentní a znalý člověk a věděl, kde má žíly, pokud by to chtěl udělat,“ tvrdí další Švandův spolužák, Ivo Ondračka, manžel Anny Ondračkové, který na webu připomíná Švandův odkaz.
Podle svědectví lidí z jeho okolí se s ním ale přece jen něco dělo. Den před zmizením například řešil se svým spolužákem, zda má nebo nemá člověk právo informovat své blízké o tom, že má problémy s StB.
V den, kdy zmizel, nechal Anně na kolejích vzkaz. Domlouval schůzku na další týden. „Byl napsaný na Pavla neobvykle ledabyle nebo ve velkém spěchu či rozrušení,“ popsal Ondračka.
Lež se nahradila lží, mrzí Švandovu snoubenku
Po přednášce kolem 11. hodiny řekl kamarádovi, že jede do Boskovic za babičkou, nechal si orazítkovat obědy na příští týden a podepsat se na přednášce, nastoupil do tramvaje a odjel. Od té doby již ho nikdo z blízkých ani spolužáků neviděl živého.
I když kriminalisté při vyšetřování v 90. letech připustili, že jeho smrt mohla s StB souviset, žádné důkazy proti konkrétním lidem nenašla a trestní stíhání nezahájila.
„Myslím ale, že už tehdy padlo rozhodnutí, že to řešit nebudou. Nejsem pro to, aby za jeho smrt padaly hlavy, ale mohl to někdo alespoň pravdivě pojmenovat. Je problém, když se lež nahradí lží,“ dodala Ondračková.
