Změněná bezpečnostní situace v souvislosti s ruskou anexí Krymu či bojem proti takzvanému Islámskému státu byla jedním z argumentů, proč zvýšit výdaje na obranu. Podařilo se rozptýlit obavy ostatních spojenců, že na svou obranu nedáváme dost?
Budu trochu provokovat. Troufám si tvrdit, že jestli je možné najít něco alespoň trochu pozitivního na dnešním negativním vývoji bezpečnostního prostředí, tak je to zvýšený zájem veřejnosti a politiků o obranu České republiky. Zároveň ale víme, že to nemusí trvat věčně. Islámský stát je na ústupu a Ukrajina - alespoň mediálně se zdá - usnula. A přitom nezastírejme, že obě tato témata do značné míry umožnila zvýšení rozpočtu na obranu.
Nemůžeme naši bezpečnost posilovat jen pod vlivem aktuálních hrozeb, zajištění bezpečnosti naší země a jejích občanů je nicméně běh na dlouhou trať a vyžaduje dlouhodobé investice a pozornost. Ignorování tohoto faktu je hazardem s naším vlastním osudem.
Vždyť ale i z vaší koaliční vlády zaznívá, že se podařilo zastavit propad výdajů na zajištění bezpečnosti. Navenek by se tedy mohlo zdát, že se situace v armádě zlepšila.
V poslední době jsem upřímně rád, že z ministerstva obrany k nám občas proniknou povzbudivé informace. Třeba na letošních Dnech NATO v Ostravě jsem zaznamenal prohlášení o záměru armády nakoupit 16 tisíc pistolí nebo 8 500 útočných pušek. Musím říct, že vyjádření, ve kterých stále častěji zní slova jako „máme dostat, plánujeme, chceme pořídit“ jsou velkým pokrokem proti letům hospodářské krize, kdy se v armádě uvažovalo spíše v intencích „musíme zrušit, omezit či nerealizovat“.
Aktuální obranný rozpočet je fakticky vyšší?
Ano, je určitě dobře, že se podařilo zastavit prudký propad financování armády, ke kterému docházelo za předchozích vlád. Jsem také rád, že se koaliční vláda pod vedením premiéra Bohuslava Sobotky dohodla průběžně navyšovat rozpočet resortu obrany s cílem dosáhnout 1,4 procenta HDP v roce 2020. Jako odborný mluvčí pro obranu za ČSSD, jsem byl těmto jednáním přítomen, a musím říci, že to nebylo vždy jednoduché vyjednávání, ale to podstatné je, že máme dohodu předsedů koaličních stran o potřebě navyšovat financování armády.
Svým způsobem se jedná o poměrně bezprecedentní situaci pro ministra obrany Martina Stropnického, jehož předchůdcům se takovéto podpory zdaleka nedostávalo. Nicméně se domnívám, že by současné vedení ministerstva obrany mělo více využívat takto příznivých podmínek. Bohužel při pohledu na prostá čísla je realita méně povzbudivá. Zaráží mě třeba, že v roce 2011, kdy nám kvůli hospodářské krizi a Kalouskovým škrtům nebylo nejlépe, resort obrany na investice vydával 10,33 miliardy korun.
A to nemluvím o dobách, kdy například v roce 2004 investice činily dokonce více než 13 miliard korun. Pro srovnání v posledních třech letech – a na to se raději posaďme – se přes obrovský zájem veřejnosti a nepříznivé bezpečnostní prostředí na investice alokovalo průměrně pouze 5 miliard korun. Osobně to nemůžu pochopit.
Myslíte, že je tedy další navyšování investic do modernizace armády takříkajíc průchozí a veřejnosti odůvodnitelné?
Využijme zájmu veřejnosti o bezpečnost a obranu. Ten je bezprecedentní. Vždyť třeba právě díky zájmu občanů se daří navyšovat počet vojáků.
Česko dává přitom ročně zhruba polovinu toho, k čemu se se vstupem do NATO zavázala. Kritici razantního navýšení obranného rozpočtu na Aliancí požadovaná 2 procenta HDP tvrdí, že by zkrátka armáda neuměla takové zdroje účelně utratit.
Je sice hezké, že se minulý rok podařilo utratit většinu rozpočtu na obranu – ale už méně pozitivní je zjištění, že se tak stalo formou rozpuštění peněz do příspěvkových organizací ministerstva obrany a předplacení pronájmu Gripenů. Je na místě se zeptat, co se za úřadování současného ministra Stropnického nakoupilo? O nových vrtulnících se mluví od nástupu naší koaliční vlády a koncepce rozvoje vrtulníkového letectva, která obsahovala relevantní analýzu, byla schválena vládou dokonce už v lednu 2013.
Před rokem 17. září ministr financí Andrej Babiš ve Sněmovně při rozpočtové debatě řekl, že armáda potřebuje mimo jiné nové vrtulníky, a proto ministerstvo obrany dostane každý rok čtyři miliardy navíc. Vrtulníky jsou v nedohlednu a tak je namístě otázka, za co byly utraceny ty přidané peníze?
Nejde ale jen o vrtulníky. Mluví se o obrněncích, transportních letounech a další technice.
Ministr Stropnický přednedávnem označil jako svou prioritu rozvoj pozemního vojska – a nelze s ním než plně souhlasit. Stav techniky u některých útvarů je totiž naprosto tristní. Ale jak si pak vykládat, že termín náhrady zastaralých sovětských transportérů BVP se nejdříve v Koncepci výstavby a rozvoje AČR (KVAČR) posunula před rok 2020, aby se opět vrátil k horizontu za rok 2020 s odůvodněním, že není dostatek financí. O zabezpečení výstroje pro vojáky se mluví ještě déle a i tak dostává voják při návštěvě výstrojního skladu obligátní odpověď „nemáme“ u tak banálních položek, jako jsou ponožky nebo kalhoty.
Pravdou zůstává, že některé procesy na ministerstvu obrany nejsou nejlépe nastaveny a občas současnému vedení chybí odvaha výzbroj prostě nakoupit. Nejsem nicméně zastánce zbytečného politického osočování v otázce zajištění bezpečnosti. Jsme přece všichni na jedné lodi. Občané chtějí, aby byla zabezpečena obrana země, politikům jde o zajištění zdrojů pro resort obrany a armádě pak o co nejlepší plnění tohoto úkolu.
Pokud ale chceme udržet politickou podporu financování obrany, potřebujeme vidět výsledky. A pokud se jako dosud nic nenakoupí, bude nesmírně jednoduché kritizovat navyšování výdajů na obranu jako zbytečné. Kdo bude pak pohnán k zodpovědnosti, je nasnadě.
Ministerstvo obrany a potažmo armáda ale namítají, že potřebují mít k zásadním změnám nějakou dlouhodobější finanční jistotu. Jak toho chcete docílit?
Před dvěma lety u příležitosti 15. výročí našeho vstupu do NATO podepsali představitelé většiny politických stran zastoupených ve Sněmovně deklaraci, která shrnovala hlavní principy nutné k zajištění bezpečnosti republiky. Na ní navázala koaliční dohoda o obraně se závazkem navýšit výdaje na obranu z tehdejšího jednoho procenta na 1,4 procenta HDP do roku 2020.
Rád bych proto z pozice předsedy Sněmovny navázal na tyto iniciativy a ve spolupráci s ministerstvem obrany vedl diskuzi s politickými stranami zastoupených ve sněmovně o hledání shody nad klíčovými vyzbrojovacími projekty, které čekají armádu v příštích deseti letech. Nechci suplovat roli ministerstva obrany, které musí určit klíčové projekty a dát realistické finanční a časové odhady jejich naplnění – Sněmovna ale může dodat onu tolik potřebnou politickou podporu překonávající bariéry opozice a koalice.
Zvláště když nejde pouze o modernizaci, ale o umazání obřího dluhu z minulosti odhadovaného na 100 miliard korun, který se na vybavení armády nahromadil v posledních více než deseti letech. Modernizace a umazávání dluhu potřebují konsensus a kontinuitu, protože nezmizí během několika let, a rozhodně ne během funkčního období jedné vlády.
Myslíte, že bude k takové shodě napříč politickým spektrem vůle?
Jsem přesvědčen, že pokud by se podařilo najít takovouto shodu ve Sněmovně, může to dodat příštím vládám, ať už bude jejich složení jakékoliv, tolik potřebnou odvahu pokračovat v modernizaci našich ozbrojených sil, neboť by se mohly opřít o širokou politickou podporu.
Jedna věc je podpořit navyšování výdajů na obranu, nicméně se domnívám, že bude snazší hledat širokou politickou shodu, pokud za relativně abstraktní čísla vyjadřující tempo růstu rozpočtu armády v příštích letech dosadíme konkrétní klíčové vyzbrojovací projekty.
Samozřejmě ta představa, jaký zbrojní systém by se měl pořídit v příštích deseti letech, již existuje na ministerstvu obrany, ale rád bych do tohoto procesu více vtáhl politickou reprezentaci, aby se politici přihlásili k potřebě modernizace našich ozbrojených sil a dlouhodobé odpovědnosti za posilování bezpečnosti ČR a jejích občanů. Proto věřím, že hledání takové shody možné je.
