Česky neuměla. Na dlouhé přemýšlení však nebyl čas. Bylo třeba děti přihlásit do školy, sehnat lékaře, nakoupit to, co v domácnosti chybělo, a hlavně každý den nakrmit tři hladové krky.
Zorientovala se rychle. Našla si práci ve Skalné, odkud sice z odpoledních směn složitě dojížděla, ale přece jen byl výdělek vyšší, než kdyby pracovala v Chebu. Její dcera Anna, studentka vysoké školy, musela na studia prozatím zapomenout. V prvních měsících pomáhala živit rodinu i ona.
„Škoda, že tu pro nás nejsou kurzy češtiny. Ty bychom opravdu potřebovali,“ říká Olena.
Pracovala u stroje, a když si chtěla vydělat, musela se ohánět. Na mluvení se spolupracovníky nebyl čas. Přesto je Olena šťastná, že se odhodlala udělat rozhodný krok a odjela do země svých předků.
To jsou zvuky války, pouští nahrávku z mobilu
„Jsem ráda, že jsem tady. Poslechněte si, to jsou zvuky války,“ pouští zvuk z mobilního telefonu. V dálce štěká kulomet, pak je slyšet palba z těžkých zbraní. Do zvuků výstřelů poštěkává pes.
„Ten je náš. Bojí se. Boje už jsou blízko. Musela jsem děti odtud odvézt. To nebyl život,“ vypráví žena, která měla doma na starosti rozsáhlé hospodářství.
Umí také spříst srst domácích zvířat a z vlny pak uplete, co je třeba. Kromě toho na Ukrajině pracovala jako učitelka hudby. Na tohle své zaměstnání se jí podařilo od září navázat.
Ještě před letními prázdninami se vypravila do Aše, kde právě tamní umělecká škola hledala učitelku hry na klavír. A byla přijata. Dnes už má osmnáct žáků, kterým vždy odpoledne vštěpuje prstoklad na klávesách.
„Možná jich budu mít devatenáct, objevil se další zájemce, který by se rád učil hrát. Je toho hodně. Nestíhám,“ vypráví křehká brunetka se šťastným úsměvem.
Je zapotřebí mluvit a mluvit
Také osmnáctiletá Anna je prozatím spokojená. Protože česky ještě neumí tak, aby mohla pomýšlet na vysokou školu, začala od září studovat v Chebu. Hlavně kvůli tomu, aby nevyšla ze cviku a mohla si procvičovat svou oblíbenou matematiku a informatiku.
„Její učitelka matematiky a fyziky pochází z Ukrajiny, takže jí Anna dobře rozumí. Celý rok chce také pilovat češtinu a pak plánuje složit zkoušku, aby se mohla hlásit na univerzitu,“ líčí žena.
Stejná povinnost čeká i Olenu. Pokud bude chtít dál učit, musí se naučit česky. Z jazyka, kterým její rodina kdysi mluvila, už toho moc neumí. Přesto se snaží s lidmi kolem sebe hodně hovořit.
„To je cesta, jak se jazyk rychle naučit. Musím mluvit a mluvit. Ale dcera Anna je od přírody hodně uzavřená. Potřebovala by kurz. Tady však taková možnost není a na to, aby jezdila do Prahy, nemá čas ani peníze,“ stýská si Olena.
Má ale radost z toho, že její dva synové si už v Chebu zvykli. Ten starší navštěvuje třetí třídu a ten mladší nastoupil do první.
„Je jasné, že se nám někdy zasteskne. Ale teď jsme doma tady. V Chebu se nám líbí,“ dodává.
