Počínaje 12. září by v Sýrii mělo platit příměří mezi silami, bojujícími na straně prezidenta Asada a tzv. neislamistickou opozicí, ať už to v podmínkách této blízkovýchodní země znamená cokoli. Tak se alespoň domluvili ministři zahraničních věcí USA a Ruska.
Vzhledem k negativním zkušenostem z posledního pokusu o zastavení bojů se strany shodly na režimu jakéhosi periodického potvrzování příměří. Pokud budou v prvních 48 hodinách boje skutečně zastaveny, bude příměří platit dalších 48 hodin. A pokud bude vše v pořádku, klid zbraní by měl platit už neomezeně.
Bojující strany také uvolní silnici do Aleppa, aby mohla být do těžce zkoušeného města dopravována humanitární pomoc. Washington a Moskva společně rozhodnou, která z bojujících stran je „umírněná“ opozice a kdo je islamistický džihádista.
Na tuto skupinu, do níž patří určitě Islámský stát a an-Nusrá (nyní Džabhat Fatah aš-Šám), se příměří vztahovat nebude. Naopak, jejich bojovníci budou i nadále legitimním cílem pozemních útoků i leteckého bombardování všech ostatních stran konfliktu.
Zájmy Teheránu
Dohodu o příměří podpořila nejen Asadova vláda, ale i Írán a Turecko, další dvě klíčové země, zapojené do konfliktu. Poslední zprávy ze Sýrie potvrzují, že se intenzita bojů zásadně zmírnila a na většině bojišť střelba umlkla úplně. Ovšem jak dlouho klid zbraní potrvá, se neodváží předvídat asi nikdo, protože situace v Sýrii je komplikována řadou faktorů.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Prvním z nich je stále nerozřešený rozpor v zájmech hlavních válčících stran. Asad bojuje o své politické (a pravděpodobně i fyzické) přežití. Lze si jen těžko představit, že bude souhlasit s odchodem z čela země, pokud on osobně, respektive jeho okolí bude mít i jen malou šanci na to, že se ve svých pozicích udrží.
Nejvýznamnějším Asadovým spojencem je Teherán. Dlouhodobým zájmem náboženských vůdců Íránu je podpora všech ne-sunnitských muslimských skupin a denominací, včetně Alávitů, k nimž se hlásí asadovský klan. Až dosud byl Teherán v podpoře Damašku opravdu velkorysý, když nejen dovolil „svým“ skupinám, jako je Hizballáh v Libanonu a nebo Asa’ib Ahl al-Haq v Iráku, aby podporovaly Asada, ale také vyslal přímo na bojiště jednotky Islámských revolučních gard, které v létě 2015 zachránily vládnoucí režim od úplné porážky. Přesto je zřejmé, že tato podpora má své limity a pokud by Írán musel volit mezi přežitím Asada a „vlastních“ ši’ítských skupin a milicí, obětuje Alávity.
Zájmy Saúdů
Zájmy Rijádu jsou v mnohém zrcadlovým odrazem preferencí Teheránu. Legitimita saúdské královské rodiny se mimo jiné opírá o podporu konzervativních sunnitských wahábistických kleriků, což ji nutí vystupovat proti ši’ítským ajatolláhům. I proto stojí Rijád od počátku konfliktu proti Asadovi.
Postupně vybudoval koalici přibližně 20 zemí, z nichž některé (jako je Egypt, Pákistán, Malajsie, Maroko, Súdán nebo Jordánsko) byly ochotny vyslat své jednotky na základnu Hafr al Batín nedaleko iráckých hranic, kde se formují síly pro případný zásah v Sýrii. Tato „saúdská“ koalice se hlásí k „velké“ koalici, vedené Spojenými státy. Zároveň je ale zřejmé, že může sledovat své vlastní cíle, odlišné od těch západních.
Jasně protiíránské zájmy má v Sýrii i nejméně nápadný účastník konfliktu - Izrael. Tato země především s obavami sleduje všechny náznaky posílení přítomnosti Teheránu v oblasti a snaží se zabránit přesunu vyspělých zbrojních technologií do rukou teroristů a skupin, jako je Hizballáh. V takovém případě neváhá a sáhne k leteckým nebo dělostřeleckým úderům.
Západ přešlapuje na místě
Také Ankara má v Sýrii zájmy, které se shodují se západními prioritami jenom částečně. Turecko se postupně dostalo do konfliktu hned s několika skupinami (s kurdskými partyzány v samotném Turecku, kurdskými jednotkami v Sýrii či Iráku, s Asadovými vojáky podporovanými Moskvou a Teheránem a v neposlední řadě se silami Islámského státu) a v této situaci si jako svůj hlavní cíl vybralo Kurdy. To je v rozporu se zájmy koalice, vedené Spojenými státy, která až dosud sázela na kurdské milice, jako na nejvíc bojeschopnou součást sil, bojujících s Asadem.
Také postoje Západu vzbuzují řadu otázek. Zděšení nad barbarskými masakry, kterými chtěl Asad potlačit občanské protesty, vyvolalo silnou nechuť k vládnoucímu režimu, jehož legitimitu většina mezinárodního společenství odmítla nadále uznávat. Po tomto sympatickém rozhodnutí ale nenásledoval žádný další smysluplný krok. Čím dál víc je zjevné, že Západ nemá realistický plán, jak v Sýrii dosáhnout změny k lepšímu a naopak má obrovskou nechuť jakkoli riskovat citelné ztráty na bojišti.
Rusko si v Sýrii hraje na velmoc
Výsledkem je stav, kdy se zdá, že největších úspěchů v Sýrii dosahuje Teherán a především Moskva, která do konfliktu významně vstoupila před rokem. Kreml tehdy do Sýrie vyslal část svých leteckých sil a v zemi si udržuje kontingent cca 1 000 vojáků. Zdá se, že Putin nikam nespěchá a v zásadě se soustřeďuje jen na blokování aktivit Západu.
Může si to dovolit mimo jiné proto, že cíle jeho angažmá vlastně nemají se Sýrií mnoho společného. Další a další peníze z tenčícího se rozpočtu Kreml v Sýrii utrácí ani ne tak proto, aby něčeho pozitivního dosáhl, ale proto, aby mohl před vlastním obyvatelstvem vytvářet zdání, že se vrací do role světové velmoci. A zároveň aby prolomil diplomatickou izolaci, do které se Moskva dostala po své agresi proti Ukrajině.
Přehled zájmů zahraničních aktérů nevěští syrskému příměří nic dobrého a o nic lepší ani není pohled na vnitřní syrské síly. Přesto, že celá země neuvěřitelně trpí, za roky války už bylo zabito na 400 000 civilistů a ekonomika země je rozvrácená, převaha se zatím nepřiklonila ani na jednu stranu.
Za dobu bojů navíc vyrostla řada uskupení, která se naučila z hrůzy války profitovat. Čím dál více je jasné, že budoucí mír v Sýrii nemůže být jenom dílem samotných Syřanů. Že je nutné v jejich vlastním zájmu sáhnout k mezinárodní operaci, která by mír v zemi skutečně vynutila. Tím se ale obloukem vracíme ke skutečnosti, že zájmy mezinárodního společenství jsou poněkud roztříštěné a bez silného angažmá Západu se pravděpodobně nepodaří takovou akci dohodnout a realizovat.
