Minulou sobotu se objevily zprávy, že Islam Abduganyevič Karimov utrpěl mozkovou mrtvici a od té doby média po celém světě spekulují, jestli je vůbec naživu. Vláda v Taškentu v pátek přiznala, že 78letý autokrat leží na jednotce intenzivní péče a jeho stav se za posledních 24 hodin velmi zhoršil. Nejlidnatější postsovětská země ve střední Asii se tak chystá na první předání moci od získání nezávislosti.
Islam Karimov se narodil 30. ledna 1938, vystudoval technický institut, v necelých třiceti letech nastoupil do uzbecké Státní plánovací komise a v roce 1983 se propracoval na post ministra financí.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Po dalších třech letech přešel na pozici šéfa oblastního výboru místní komunistické strany a tím převedl svou kariéru na stranickou linii. Faktickým vládcem Uzbekistánu se Islam Abduganyevič stal ještě dříve, než země získala samostatnost, když byl v červnu 1989 jmenován 1. tajemníkem Ústředního výboru komunistické strany Uzbekistánu.
Vláda klanů
V březnu 1990 byl zvolen prezidentem tehdy ještě sovětského Uzbekistánu a hlavou tohoto středoasijského státu zůstal, díky různému prodlužování mandátu a zmanipulovaným volbám, až dosud. Současný Uzbekistán, jeho politický i ekonomický systém, je z proto velké míry Karimovovým dílem.
Politický systém ze všeho nejvíc připomíná absolutistickou monarchii. Neumožňuje jakékoli legální fungování politické opozice, o moc v zemi soutěží různé skupiny a klany, často formované na základě příslušnosti k některému z regionů. Věrnost klanu a patronovi je důležitější než loajalita vůči státu nebo dodržování zákonů a formálních pravidel.
Ekonomický systém je charakterizován vysokou mírou korupce a zásahy státu, což významně ztěžuje normální rozvoj hospodářství. Přesto, že Uzbekistán disponuje velkými zásobami ropy, plynu, uhlí a dalších surovin, jako je zlato, nebo wolfram, jeho obyvatelé žijí v relativní chudobě (s HDP cca 6 000 dolary na hlavu je Uzbekistán někde mezi 124. – 132. místem na světě). Struktura ekonomiky země je zaostalá, 44 % obyvatel pracuje v zemědělství, které se podílí na HDP pouhými 17 %.
Dcera v nemilosti
Podobně jako v případě jiných diktátorů, blízká perspektiva biologické smrti vládce nevyhnutelně spouští boj uzbeckých elit o následnictví. Ještě před několika lety byla za následníka považována prezidentova starší dcera Gulnara Karimova, která byla tiskem vychvalována jako nadaná podporovatelka umění a úspěšná podnikatelka.
Ovšem poté, co na sociálních sítích až příliš plasticky popsala byzantinské praktiky mocenského boje uvnitř vládnoucí rodiny a obvinila svou matku a sestru z čarodějnictví, pan otec na ni uvalil domácí vězení. Ještě hůře dopadl její přítel a desítky dalších podporovatelů, kteří byli umístěni do vězení skutečného. Další ranou pro tuto možnou dědičku trůnu byla aféra Panamapapers, která upozornila na obrovské majetky, které má Gulnara Islamovna v zahraničí, byť zapsané na cizí jména.
Neklidné Ferganské údolí
Komentátoři se shodují na tom, že nástupce Islama Karimova pravděpodobně vzejde z trojlístku Rustam Rasulovič Inojatov (šéf uzbecké Služby národní bezpečnosti a také vůdce tzv. Taškentského klanu), Šavkat Miromonovič Mirzijojev (současný předseda vlády a člen Samarkandského klanu) a konečně Rustam Sodikovič Azimov, který je místopředsedou vlády, ministrem financí (a členem Taškentského klanu).
Období výměny vládce bývá pro autoritativní a diktátorské režimy téměř vždy obdobím nestability, protože zpochybňuje existující vazby osobní závislosti a loajality. Vede nutně k přerozdělování sfér vlivu a tím zvyšuje pravděpodobnost konfliktu uvnitř vládnoucí elity. Případná vnitřní krize Taškentu by navíc mohla zasáhnout i další země Střední Asie – ať už proto, že by se probudil latentní konflikt ve Ferganském údolí, nebo tím, že by se v Uzbekistánu otevřel prostor pro radikální islamisty.
O schopnosti Islámského státu, al-Káidy, nebo třeba Talibanu rozložit zdánlivě pevné státní útvary se již mezinárodní společenství přesvědčilo. Stejně tak bychom neměli zapomínat, že Ferganské údolí, strategicky významné a úrodné území nedaleko čínských hranic, má za sebou pohnutou historii vzájemných bojů etnicky různorodého obyvatelstva. Jeho rozdělení mezi Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán bylo výsledkem historických sil a vlivů, které již neexistují. Vnitřní krize jednoho z regionálních hráčů může proto mít nepředvídatelné důsledky.
Moskvu už předběhl Peking
Odcházení Islama Karimova je z uvedených důvodů výzvou jak pro uzbecké elity, tak pro mezinárodní společenství. Ovšem hlavní problém představuje především pro Rusko.
Moskva, bez ohledu na svou relativní slabost, se stále tváří jako hegemon Střední Asie. Kreml zatím mohl těžit z tradiční „sovětské“ orientace místních stárnoucích, ale stále ještě vládnoucích elit. Lidé jako Karimov nebo kazašský prezident Nursultan Nazarbajev vyrůstali v sovětských časech, o jejich kariéře se rozhodovalo v Moskvě, v tomto městě obvykle studovali a jsou přirozeně ruskojazyční. I když se s radostí chopili suverenity, která jim umožnila přerozdělit národní bohatství, stále viděli v Kremlu klíčového hráče Střední Asie.
Generace jejich dětí a následovníků je úplně jiná. Ať už se vzdělávali v USA, Velké Británii nebo Číně, rozhodně to nebylo v Moskvě. Jejich lingua franca je angličtina, a i když to obvykle nejsou příznivci liberální demokracie, nechápou, proč by měli Kremlu dávat víc, než si zaslouží, nebo vybojuje. Rusko se v těchto nových podmínkách může ukázat jako slabý hráč jak v oblasti ekonomiky, tak i bezpečnosti.
V objemu vzájemného obchodu i ve výši investic ve Střední Asii Moskvu už dávno překonal Peking a v důsledku krize vlastní ekonomiky na tom nemůže Kreml nic změnit, ani kdyby chtěl. Ještě akutnější problém může mít Rusko v oblasti bezpečnosti.
Střední Asie je obecně považována za měkký podbřišek Ruska. Za území, ze kterého se infekce extremismu může velmi rychle rozšířit i do samotného Ruska. Pokud by v oblasti vypukly ozbrojené střety, ať už za účasti islamistů, nebo bez nich, Moskva patrně nebude schopna účinně intervenovat – mimo jiné proto, že své vojenské síly soustředí proti Ukrajině a obecně na západních hranicích, kde se tváří, že vyvažuje neexistující hrozbu ze strany NATO.
Kreml je proto, v důsledku vlastní slabosti a chybné zahraniční politiky ohrožen odcházením Islama Karimova více, než by si přál.
