Pučistům reprezentujícím frakci turecké armády se nepodařilo dostatečně rychle zajistit klíčová média a instituce, dát převratu jasnou tvář a srozumitelnou ideu a v neposlední řadě také dostatečně rychle odstranit prezidenta Erdoğana a znemožnit mu zmobilizovat jeho příznivce.
Podle prvních reakcí se tak stalo díky neschopnosti pučistů a zbrklému provedení celé akce, podrobnější zprávy ale hovoří o také o roli prosté náhody, kdy turecké vládní špičky na poslední chvíli a bez vlastního vědomí unikly povstaleckým jednotkám.
Jan DanielVýzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se teorií globálního bezpečnostního vládnutí a zajišťování bezpečnosti na národní a lokální úrovni, soustředí se na oblast Blízkého východu a severní Afriky (Libanon, Sýrie, Alžírsko, Sahel). |
Stejně tak již známe první hrozivé náznaky toho, co bude v reakci následovat. Během několika dnů Erdoğanův režim odstartoval masivní čistky proti údajným stoupencům ve Spojených státech sídlícího klerika Gülena, svého bývalého spojence, se kterým se po vleklých sporech v roce 2013 otevřeně rozešel. Právě jeho ale označuje za strůjce puče.
Čistky se dotkly nejen samotné armády, ale také policie, soudnictví, zaměstnanců státní správy, školství, náboženských institucí, vedení univerzit a státních i soukromých médií. Nepovedený puč tak nejspíše povede k dalšímu oslabování pozice armády a opozičních stran a upevnění moci AKP a jejích vlivových sítí prostřednictvím silového potlačení veškeré (domnělé) opozice.
Turecká armáda již ovšem postupně ztrácela svou výlučnou pozici v politickém životě země dříve a nic tento trend nereprezentuje lépe, než právě současný neúspěšný pokus o převrat.
Upadající role armády
Když vojenské špičky přinutily pouze prostřednictvím nátlaku během takzvaného „post-moderního puče“ v roce 1997 k rezignaci Erdoğanova předchůdce a politického mentora Necmettina Erbakana, zdálo se, že politickou pozici armády nemůže nic ohrozit.
Naopak, její zasahování do politiky se podle tureckého politologa Buraka Kadercana během předcházejících desetiletí stalo bezmála jednou z institucionalizovaných součástí politického systému. Turecká armáda, vycházející z jasné kemalistické ideologie a podléhající centralizovanému vedení, se tak stala do jisté míry předvídatelným aktérem.
Konzervativní islamistická hnutí, včetně v tomto období klíčových gülenistů, jež se do jisté míry přizpůsobila armádou nastavenému systému, oproti tomu prokázala na přelomu 90. a nultých let mnohem větší úroveň flexibility. Jejich politická strategie vyústila nejdříve v drtivé vítězství AKP ve volbách v roce 2002 a následně také ve vysoce kontroverzní soudní procesy vedené proti armádním špičkám, jež byly v roce 2003 obviněny z plánování puče a v roce 2008 v rámci aféry Ergenekon z udržování utajené vlivové sítě.
Oba tyto soudní procesy výrazně podporované jak AKP, tak gülenisty, rozvrátily jednotné armádní velení a následně na řadu klíčových postů dosadily figury loajální k AKP či gülenistům. Armáda jako taková si tak nadále podržela sekularistickou ideologii, ale její schopnost zasáhnout do politiky plnou silou jako jednotný aktér byla výrazně omezena a zároveň ztratila dřívější důvěru veřejnosti.
Právě to se koneckonců projevilo během pátečního pokusu o puč, který nejvyšší vojenské velení odmítlo a jehož se zúčastnil pouze zlomek vojáků, údajně především z jednotek vojenského četnictva a letectva.
Na druhou stranu se pro mnohé překvapivě rychle dokázali zmobilizovat Erdoğanovi příznivci, jež vedle nejednotnosti armády nesou lví podíl na neúspěchu puče. Podle zpráv na sociálních sítích se nedlouho po prvních zprávách o pokusu o převrat a především pak po Erdoğanově výzvě začali organizovat jak prostřednictvím sociálních sítí a stále vysílajících televizních stanic, tak i za pomoci mešit, které začaly již během noci svolávat věřící do ulic.
Zatímco armádní pučisté nedokázali rychle získat dostatečný počet příznivců, neopírali se o žádné z již existujících sociálních hnutí a jejich počínání odmítly prakticky všechny opoziční strany, AKP a na ni napojeným sítím se povedlo dostat své příznivce do ulic vpravdě bleskově. Již několik hodin po začátku puče tak dokázali vojáky přečíslit a společně s policisty na mnoha místech odzbrojit.
Pučisté tak zjevně podcenili jak odhodlání Erdoğanových loajalistů a propojení AKP s částí společnosti (jež bylo koneckonců již několikrát potvrzeno i ve volbách), tak i kontext nového mediálního prostředí, kde již nestačí obsazení jedné státní televizní stanice.
Čistkami k novému Turecku?
Erdoğan nazval puč po jeho potlačení „darem z nebes“, který mu umožní vytvořit nové Turecko a jak ukazuje současná vlna čistek, tak proměna nejen armády, ale celého tureckého státního aparátu bude nejspíše skutečně hluboká. Mimo dalšího oslabení politické pozice armády nejspíše dojde také k posílení role Erdoğanovi věrných jednotek policie a tajných služeb.
Otázkou ovšem je, jak tyto zásadní změny může Turecko zvládnout v současném kontextu několika souběžných krizí - uprchlické, kdy země hostí přes 2,5 milionu Syřanů, finanční, projevující se jak pádem liry, tak i zpomalením ekonomiky, a zahraničně-politické, kdy Turecku zbývá ve světě jen málo spolehlivých spojenců.
V neposlední řadě je tu ale také otázka bezpečnostní. Rozvrat armády a krize její podpory mezi veřejností, jež atmosféra čistek a hledání vnitřního nepřítele po nezdařeném puči ještě dále prohlubuje, totiž přichází v době intenzivních bojů s Kurdy na jihovýchodě země a zároveň vlny teroristických útoků ze strany Islámského státu. Chaos, vnitřní nestabilita a všeobecná atmosféra podezřívavosti tak rozhodně nejsou tím, co by Turecko v současnosti potřebovalo.
Komentář vznikl pro on-line časopis Mezinárodní politika. Původní verzi najdete zde.
