Na Aljašce musel Jaroš společně s Petrem Maškem zdolat větší převýšení než při předchozích expedicích v mnohem vyšším Himálaji, protože startovali z nižší nadmořské výšky. „Tady jsme překonávali rozdíl přes čtyři kilometry, zatímco na osmitisícovkách bývají základní tábory ve výšce přes pět tisíc metrů,“ srovnává Jaroš.
Jiný byl také způsob, jak se pod „kopec“ dostali. V Asii využívali při cestě do základního tábora obvykle pomoci nosičů, tady si věcí táhli sami. „Šlapali jsme na skialpových lyžích, na zádech nesli batoh a za sebou táhli bob s dalším vybavením,“ popisuje.
Vzhledem k tomu, že v tomto období už se na Aljašce projevuje polární den, mohli některé vybavení v klidu nechat doma. „Poprvé jsem si nebral na expedici čelovku. Nesetmělo se vůbec, mezi jednou a třetí hodinou v noci bylo šero,“ popisuje Jaroš.
Zato boty si vzal stejné jako na osmitisícovku. Denali, dříve nazývaná Mount McKinley, je hora plná extrémů, jež horolezce trápí nejen chladným počasím. Když Jaroš sledoval na hodinkách křivku barometru, nechápal. „Takové výkyvy tlaku jsem dosud v horách nezažil.“
Kluky jsme fotili. Pak se ozval rachot, Pavel dopadl kus od nás
V základním táboře potkali Jaroš s Maškem další Čechy. Jeden z nich - Pavel Michut - tragicky přišel o život. „Zahynul při sjíždění Messnerova kuloáru na lyžích. Chvíli předtím jsme na sebe mávali a ještě jsme si kluky fotili. Chvíli nato se ozval rachot materiálu. Pavel dopadl asi padesát metrů od nás, když jsme sestupovali s Petrem Maškem po aklimatizaci ze západního žebra. Byli jsme u něj během několika minut, ale byl na místě mrtvý,“ líčí Jaroš.
Michutův parťák z expedice Lukáš Krejčí se nakonec připojil ke zkušené dvojici a výstupem uctil památku zahynuvšího kamaráda. „S oběma kluky jsme se seznámili až na místě. Nebyli jsme kamarádi, jinak by nás to asi srazilo víc. Je to drsné, ale život jde dál. Když s sebou říznete ve stěně skály, je nejlepší ji vylézt znovu, abyste neztratili morál,“ říká držitel Koruny Himálaje.
Kvůli počasí Češi přehodnotili svoje ambiciózní plány a při výstupu na 6 190 metrů vysoký vrchol využili takzvanou „normálku“ místo Cassinova pilíře nebo západního žebra West Rib.
„Na Denali se vydává tak devět set permitů (povolenek - pozn.red.) za rok, úspěšná bývá tak polovina horolezců. Sezona je tu hodně krátká, zkracují ji silné mrazy a na konci trhliny. Některé skupinky, které dorazily před námi, čekaly i deset dní na lepší počasí,“ vypráví.
I ve dvaapadesáti potřeboval v americké hospodě „občanku“
Společně s dalšími Čechy si Radek Jaroš užil i následné objevování přírodních krás největšího státu USA. Treky na ledovec, jízdu na raftu i mořském kajaku, rýžování na zlatonosném potoce nebo pozorování velryb a medvědů grizzly. „Nejblíže medvědům jsme byli asi na pětadvacet metrů. Vůbec si nás nevšímali, živí se převážně rostlinnou stravou,“ usmívá se.
Cestování si užívá. Předtím jezdil lézt do jedné oblasti, byť nádherné. „Expedice na různých světadílech mě budou bavit, už se těším, jak pojedeme na kolech pod Elbrus,“ zmiňuje Jaroš druhou letošní expedici. Na kavkazský vrchol na hranicích Evropy a Asie chce vyrazit 3. září z novoměstské Vysočina Areny.
Pár věcí Jaroše v USA přece jen zaskočilo. „Musíte si jen zvyknout na jejich kulturu a pravidla. Třeba když po vás při vstupu do hospody chtějí ID kartu,“ líčí se smíchem Jaroš. Dvaapadesátiletý dobrodruh už dávno překročil americký limit pro konzumaci alkoholu (21 let) a v novoměstských hospodách s objednáním piva bez občanského průkazu rozhodně problém nemívá.
23. června 2016 |
