Kreml popravu bez soudu nařídil jako trest za to, že bývalý agent FSB začal kritizovat příkazy nadřízených, odešel do zahraničí a tam i nadále přispíval svými informacemi k odhalování toho, jak nejvyšší představitelé Ruska porušují zákony, okrádají a terorizují vlastní občany.
The Litvinenko InquiryVíce než 300stránkový dokument předložený Sirem Robertem Owenem |
V zájmu spravedlnosti dodejme, že představitelé Ruské federace, stejně jako oba hlavní podezřelí, svou vinu na smrti Alexandra Litviněnka od počátku popírali a popírají i nadále.
Smrt každého člověka je smutný příběh. Co ale dělá z příběhu Alexandra Litviněnka skutečnou tragédii, je důvod, proč si jej ruské tajné služby vybraly za svůj terč. Byl tento důstojník FSB skutečnou hrozbou pro Rusko? Jak se vlastně Alexander Litviněnko stal nepřítelem Kremlu? A může být jeho vražda jakkoli ospravedlněna? Owenova zpráva nám dává dobrou možnost udělat si o tom vlastní úsudek.
Jednotka na nelegální operace
Pan Litviněnko se narodil jako obyčejné sovětské dítě. Jeho rodiče se rozvedli a on byl vychováván v různých místech SSSR péčí rodičů i dalších příbuzných. V sedmnácti letech se přihlásil do vojenského učiliště a v roce 1985 se stal poručíkem vnitřních vojsk. V roce 1988 přestoupil do KGB.
V období zmatků po rozpadu Sovětského svazu byl pověřen vyšetřováním organizovaného zločinu v ekonomické oblasti a poté bojem s terorismem. Nakonec byl převeden do tajného oddělení, které sám později popsal jako jednotku, určenou pro provádění nelegálních operací, včetně vražd politiků a podnikatelů. Alexandr Litviněnko si začal uvědomovat, že jde o nezákonnou praxi, a nakonec se těmto úkolům vzepřel a v souladu s předpisy věc oznámil vojenské prokuratuře.
Když byla jeho stížnost odmítnuta, vystoupil 17. listopadu 1998 na tiskové konferenci, kde obvinil FSB z řady nezákonných aktivit, včetně plánování vraždy Borise Běrezovského.
Zproštěn a následně obžalován během jediného stání
Pan Litviněnko byl následně propuštěn z FSB a vazebně stíhán. Vojenský soud ho sice na podzim 1999 zprostil všech obvinění, ale hned v soudní síni byl znovu obžalován, tentokrát z hospodářských deliktů, a znovu zadržen. Když se zhroutilo i toto obvinění, FSB přišla s třetím obviněním. Tentokrát šlo o údajné vytváření falešných důkazů proti vyšetřovaným osobám.
Alexander Litviněnko v londýnské nemocnici.
V tomto případě již nebyl Litviněnko vazebně stíhán, úřady mu pouze zabavily cestovní pas. Ve strachu o svůj život uprchl v září 2000 z Ruska a požádal o politický azyl ve Spojeném království.
Připomeňme si, že v období devadesátých let se našlo mnoho důstojníků KGB či FSB (tajná služba nahrazující sovětskou KGB, primárně operuje v Rusku a v postsovětském prostoru, pozn. red.), kteří z těch nebo jiných důvodů opustili službu a odešli do zahraničí. Alexandr Litviněnko se od nich ale fatálně lišil tím, že svůj spor učinil veřejným. Počínaje tiskovou konferencí z listopadu 1998 byl v kruzích FSB považován za zrádce a organizace se s ním hodlala odpovídajícím způsobem vypořádat.
Určitě se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že na to měla FSB právo. Whisteblowing ve zvláštních službách je z definice problematický. Je velmi nesnadné zvážit, zda v jednotlivých případech převažuje zájem služby na (nutné) utajení jejích aktivit nad potřebou boje s porušováním zákona, které se v té, nebo jiné míře vyskytuje v každé podobné organizaci.
Pro případ Alexandra Litviněnka je ale důležité to, že se nejprve obrátil na vojenskou prokuraturu. Ke zveřejnění kauzy se uchýlil teprve poté, když vyčerpal možnosti dané zákonem. Navíc to byl ruský vojenský soud, který Litviněnka osvobodil z obvinění souvisejících s jeho veřejným vystoupením.
Nemlčel ani v emigraci. Pak přišla vražda
Pro Litviněnka se stalo osudným jeho další působení v emigraci. V Británii postupně vydal celou řadu publikací, odhalujících nezákonné praktiky a korupci v nejvyšších patrech ruské politiky. Postupně se stal jedním z nejhlasitějších kritiků Kremlu.
Snad největší pozornost si získala kniha „FSB vyhazuje do povětří Rusko“, popisující sérii teroristických útoků, uskutečněných v září 1999 v ruských městech Bujnaksk, Moskva a Volgodonsk. Během čtyř bombových útoků proti obytným domům tehdy zemřelo více než 300 obyvatel. Za pachatele byli označeni čečenští separatisté a celá akce se stala záminkou pro zahájení druhé čečenské války, vedoucí k obnovení kontroly Moskvy nad Grozným.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Autoři knihy tvrdili, že výbuchy byly organizovány ruskou tajnou službou, a pro své tvrzení měli velmi dobrý důvod. Jak zaznamenaly sdělovací prostředky, dne 22. září 1999 v Rjazani místní obyvatelé zadrželi osoby, které se snažily ve sklepení domu umístit pytle s desítkami kilogramů podezřelé látky. Místní policie muže identifikovala jako agenty FSB a obsah pytlů označila za výbušninu. Vedení FSB následně označila incident za protiteroristické cvičení.
Také další Litviněnkovy publikace a aktivity musely být pro nejvyšší ruské kruhy velmi nepříjemné - uveďme například takzvanou zprávu „Ivanov“, kterou sepsal s dalším bývalým důstojníkem KGB Jurijem Ševcem. Zpráva popisuje poměry v petrohradské správě KGB a obsahuje vážná obvinění jak Vladimíra Ivanova, nyní předsedy Federální služby RF pro kontrolu narkotik, tak i prezidenta Vladimíra Putina.
Zabití ospravedlní jen jednoznačný zájem společnosti
To vše nakonec vedlo Kreml k tomu, že nařídil vraždu britského občana na britském území. Navíc mimořádně trýznivým způsobem a za použití látky, která mohla ohrozit další desítky nebo stovky lidí.
Zabít člověka, a to i bez soudního rozsudku, jistě patří k prerogativům každého státu. Přes obrovské pochybnosti, které každé takové použití smrtící síly provázejí, se k němu někdy uchylují i demokratické země - například v rámci boje proti terorismu. Vždy ale platí, že má-li být taková akce přijatelná, musí jít o jednoznačný zájem společnosti. O ochranu hodnot, které nezpochybnitelně převažují hodnotu lidského života. Musí jít o situaci, kdy, obrazně řečeno, smrt jednoho člověka zachrání životy jiných lidí.
Byl to ale případ Alexandra Litviněnka? Určitě ne. V tomto případě nešlo o ochranu životů, nešlo ani o státní zájem Ruska. Šlo o banální soukromý zájem skupiny, která v Rusku vládne a přivlastňuje si jeho bohatství. Alexandr Litviněnko musel zemřít, aby nemohl mluvit o nezákonných praktikách vládnoucí moci.
