Nablýskaná deska stolu z mahagonového dřeva, prostorná kancelář s výhledem do národního parku, roční příjem v přepočtu přes dva miliony korun a prakticky žádná práce. Tak vypadá pracovní život guvernéra jedné z pěti zvláštních provincií Korejské republiky.
Guvernéři „řídí“ své provincie ze společného sídla na severu Soulu.
„Když jsou v plánu nějaké akce, tak se jich zúčastním. Jinak prostě čtu knihy,“ popsal loni jeden z nich, Pak Jong-ok, reportérům deníku Wall Street Journal.
Pokud zrovna není nic důležitého na práci, což obvykle není, pětice kolegů se na severním předměstí Soulu schází nad šálkem čaje a povídá si o tom, co je zrovna napadne.
Od práce devíti „běžných“ guvernérů, kteří se v Jižní Koreji starají o běžný chod svěřené provincie od zdravotnictví až po dopravní infrastrukturu, se ta jejich v mnohém liší. Území pod jejich správou totiž existuje pouze na papíře.
Papírové provincie obstarávají desítky úředníků
Provincie Severní Pjongan, Jižní Pjongan, Severní Hamgjong, Jižní Hamgjong a Hwanghe jsou podle jihokorejské ústavy nedílnou součástí republiky, ale prakticky už 70 let leží na území jiného státu. Prezidenti a prezidentky Korejské republiky na to ovšem nehledí, po celou dobu pro ně guvernéry pravidelně jmenují.
Výbor pěti severních provincií, jak se jejich úřad oficiálně jmenuje, před několika týdny navštívil reportér britské stanice BBC.
„Je třeba říct, že jižní správci Severní Koreje nevypadají přepracovaně,“ vylíčil novinář, podle kterého si někteří z 44 úředníků v práci krátí čas nakupováním v internetových obchodech.
„Kdo by jim to mohl vyčítat? Bezprostředně hrozící kolaps severokorejského režimu se předpovídal už v roce 1990 a nezdá se, že by se od té doby přiblížil,“ podotýká novinář Stephen Evans.
Po roce 1945, kdy původně jednotný Korejský poloostrov přeťala podél 38. rovnoběžky dohoda mezi vojsky ze Spojených států a Sovětského svazu, fungovali stínoví guvernéři pěti severních provincií vlastně jako exilová vláda. Během 50. a 60. let byli úředníci připravení, že jakmile Kim Ir-senův režim padne, převezmou po něm vládu.
Guvernéři by nevládli ani po sjednocení
Současní guvernéři už s takovým scénářem nepočítají. Kdyby se snad Korea skutečně jednou sjednotila, musí z čela papírových provincií rezignovat. Vláda poté celý úřad rozpustí a do čela regionů na severu poloostrova jmenuje hlava státu někoho jiného.
Severokorejské provincie Severní Pjongan, Jižní Pjongan, Severní Hamgjong, Jižní Hamgjong a Hwanghe jsou podle jihokorejské ústavy nedílnou součástí republiky.
Výbor pěti severních provincií se neúčastní ani žádného vyjednávání mezi Severem a Jihem - styky s Pchjongjangem jsou výlučně v kompetenci soulského ministerstva pro sjednocení.
Na guvernéry a jejich podřízené tak zbývá jen hrstka úkolů. Starají se zejména o podporu uprchlíků z KLDR, kteří se usadili v Jižní Koreji.
Jednotliví guvernéři si je berou na starost podle toho, ve které z provincií leží jejich rodná vesnice. Pro svěřené území jinak v pracovní době sepisují hospodářské analýzy.
Občas také v Soulu pořádají kulturní akce, kde připomínají tradice se severních regionů, a v neposlední řadě obsluhují tyrkysovou poštovní schránku pro Korejce, kterým se stýská po domově a příbuzných za demilitarizovaným pásmem. Schránku, ze které ovšem dopisy do KLDR nikdy nedojdou. Neexistuje totiž pošťák, který by je přes hranici převezl.
