Úspěch Národní fronty (Front national, FN) v prvním kole krajských voleb ve Francii není bleskem z čistého nebe: většina průzkumů jej předpovídala a všichni pozorovatelé se shodovali, že události letošního podzimu – migrační krize, další nárůst nezaměstnanosti, listopadové atentáty v Paříži – jednoznačně nahrávaly právě straně Marine Le Penové.
Navíc jde o pokračování trendu posledních dvou let: Národní fronta zabodovala v obecních volbách v březnu 2014, zvítězila v eurovolbách v květnu 2014, v březnu 2015 byla druhá v okresních volbách. A velká většina průzkumů stabilně naznačuje, že jediným jistým účastníkem druhého kola příštích prezidentských voleb je právě Marine Le Penová, byť její šance na konečné vítězství zůstávají chabé.
Lukáš Macek Vystudoval politologii, vede dijonskou pobočku Pařížského institutu politických studií (Sciences Po) se zaměřením na evropské záležitosti a země střední a východní Evropy. V minulosti byl poradcem Josefa Zieleniece a Jana Švejnara. Ve volbách do Evropského parlamentu 2009 byl lídrem kandidátky SNK Evropských demokratů. |
A přesto je Francie v šoku. Jen málokdo totiž čekal, že FN bude na prvním místě v 6 krajích ze 13, že ve dvou z nich dokonce překročí hranici 40% hlasů a hlavně... že zvítězí i v celostátním součtu hlasů. Jinými slovy, že lepenovci předstihnou nejen vládní socialisty, ale i opoziční Republikány, byť oproti prvním odhadům nakonec „jen“ o 1,08 procentního bodu.
Je možné, že druhé kolo, jak tomu v případě FN zpravidla bývá, tento úspěch zrelativizuje. Ale pokud se Marine Le Penové podaří získat alespoň jeden kraj (a zejména pokud se ona sama dostane do čela kraje Nord-Pas-de-Calais-Picardie), letošní krajské volby otřesou nejen francouzskou politickou scénou, ale nepřímo i celou Evropou.
Symbolický význam
Nejde přitom ani tak o samotné ovládnutí krajů. Francouzské „régions“ nemají až tak zásadní vliv na chod země, jejich kompetence jsou spíše adminstrativně-technické a pro běžného Francouze víceméně neviditelné. Význam takovéhoto úspěchu by byl především symbolický a jednalo by se o významnou etapu v naplňování strategie, která má Národní frontu přivést k moci na celostátní úrovni.
Především by to Marine Le Penové pomohlo zbavit se nálepky „Poulidora francouzské politiky“, použijeme-li odkaz na populárního cyklistu, který opakovaně obsazoval druhé místo na Tour de France, ale nikdy nezvítězil.
Doposud se Národní frontě maximálně podařilo čas od času získat radnici v několika spíše menších městech. Stát v čele krajské samosprávy, zejména nyní, kdy se z 22 regionů stalo 13 „superregionů“, to by byl bezprecedentní úspěch a šance pro Le Penovou ukázat, že je s to nést exekutivní odpovědnost. A získat tak větší kredibilitu pro klání o Elysejský palác v roce 2017.
Jinými slovy: Národní fronta bojuje o to, aby se dostala z polohy sběrače protestních hlasů a halasného mluvčího všech možných frustrací, které bují v lůně francouzské společnosti, do pozice reálné alternativy k tradičním stranám, která je připravena převzít moc. Z tohoto pohledu ovšem první kolo nic neřeší.
Ukazuje jen, že ona míra frustrace a odporu k politickému mainstreamu dosáhla ještě o něco vyšší úrovně, než tomu bylo doposud. Teprve druhé kolo ukáže, zda se pro francouzskou krajní pravici jedná o kvalitativně nový průlom.
„Dedémonizace“ Marie Le Penové
Pokud FN uspěje i ve druhém kole, půjde o završení strategie „dedémonizace“, kterou Marine Le Penová rozvíjí od svého zvolení do čela strany, navzdory svému otci a zakladateli strany, u kterého se lze oprávněně ptát, zda skutečně někdy chtěl svou stranu přivést k moci či zda mu lépe nevyhovovala pozice věčného extrémistického opozičníka. A byť cesta k hypotetickému vítězství na celostátní úrovni zůstává pro Národní frontu hodně neschůdná, ovládnutí jednoho či více krajů by jí umožnilo po ní rázně vykročit.
Pro zbytek Evropy to znamená čím dál více počítat i s variantou, že jedna z nejvlivnějších zemí kontinentu - druhá největší země EU z hlediska počtu obyvatel i HDP - by výhledově mohla iniciovat demontáž eurozóny, Schengenu a nejspíš i celé EU, vsadit na více či méně radikální formu protekcionismu a státního dirigismu, otočit se zády k modelu liberální otevřené společnosti, vystoupit z NATO, vsadit na spojenectví s Putinovým Ruskem, apod.
Ano, tato varianta zůstává zatím značně nepravděpodobná. Faktem ale je, že vliv těchto postojů na francouzskou politiku je cítit již dnes a nynější série úspěchů Národní fronty jej nepochybně posílí. Přibývá tak další položka na již tak dlouhý seznam důvodů, proč Evropu čekají krušné časy.
