Počet mandátů, který AKP získala, jí totiž stále nestačí na prosazení změn ústavy a nastolení silného prezidentského režimu, po kterém volá prezident a neformálního vůdce AKP Recep Tayyip Erdoğan.
Turecko tak i po posledních volbách zůstane zemí, rozkročenou mezi Evropou a Asií, mezi demokracií a islamismem, mezi modernizací a tradicemi. Státem, který je od roku 1952 členskou zemí NATO, ale kterému se stále nedaří stát členem EU.
I nadále bude regionální velmocí s moderní armádou a zároveň zemí, vnitřně rozdělenou na vzdělané městské obyvatelstvo, podporující ve své většině demokracii a sbližování se Západem a venkovské obyvatelstvo, podporující spíše islamistický model správy společnosti. Státem, který se stále neumí dostatečně vyrovnat se svým imperiálním dědictvím a který jen obtížně hledá cestu k vlastním národnostním menšinám.
Frustrace z jednání
Zmíněný rozpor mezi orientací na Evropu a Asii je ostatně klíčovým fenoménem moderních tureckých dějin. Do 20. století vstoupil osmanský stát jako vyčerpaná, nemocná velmoc a její politické elita se tehdy shodovala v tom, že budoucnost země leží v modernizaci, čímž se tehdy rozumělo přijetí západních standardů.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Na první pohled se Turecko zdálo být učebnicovým příkladem úspěšné modernizace. Turecká ekonomika řadu let vykazovala vysoké stupně růstu a v současnosti je její HDP na hlavu vyšší, než průměr EU. Od šedesátých let minulého století vyjednává o svém sblížení s EU, od roku 1999 má statut kandidátské země.
Vyjednávání mezi Bruselem a Ankarou ale stále naráželo a naráží na řadu překážek. Dodnes byla v rámci přístupových jednání uzavřena jedna jediná kapitola a především na turecké straně je patrná rostoucí únava a frustrace.
I když ani jedna ze stran zatím nerezignovala na dosažení plného členství, čím dál více analytiků si klade otázku, zda je to vůbec reálně dosažitelný cíl. Zda by nebylo vhodnější nalézt pro Turecko nějakou speciální kategorii členství - nečlenství (například privilegované partnerství). To by odráželo skutečnost, že EU a Turecko k sobě mají velmi blízko, potřebují se jak v ekonomické, tak i bezpečnostní rovině, ale přesto mezi nimi přetrvává řada rozdílů - v neposlední řadě ve vnímání základních principů demokracie.
Pomoc od EU
Nejdůležitější momentem současného vztahu mezi Ankarou a Bruselem je otázka, zda strany najdou nějaký nový impuls, který by pomohl překonat nedůvěru a skepsi, která se nahromadila na obou stranách. Poslední vítězství AKP se takovým impulsem téměř jistě nestane, ale to neznamená, že EU a Turecko k sobě nemohou najít novou cestu například při řešení současné migrační krize, nebo bezpečnostní spolupráci při zatlačování Islámského státu.
Volby v Turecku |
Kancléřka Merkelová při své poslední návštěvě Ankary sice neustoupila od kritiky nedostatků v oblasti lidských práv a záruk demokracie, nicméně dala jasně najevo, že stojí o oživení vyjednávacího procesu a zlepšení vztahů. Slíbila nejen otevření nových kapitol, ale také poskytnutí citelné finanční podpory pro zvládání přílivu uprchlíků.
Jistě, obě strany musí jednat o řadě otázek - jako příklad uveďme, že Brusel zatím nabízí jenom zlomek částky, kterou Ankara požaduje pro zabezpečení péče o syrské uprchlíky. EU také zatím nepodporuje turecký návrh na vytvoření „bezpečné zóny“ v severní Sýrii. Přesto platí, že pokud prezident Erdoğan ukáže ochotu zaručit pokrok v oblastech, znepokojujících Brusel, pak se mohou vztahy mezi Tureckem a EU významně zlepšit.
Co udělá armáda a Rusko?
Významnou otázkou pro další vývoj bude jistě i to, jak vnímá turecká armáda a turecká politická elita rostoucí angažmá Ruska na Blízkém Východě.
Rusko a Turecko si jsou podobnější, než si umíme při pohledu ze střední Evropy představit. Politické elity v Moskvě a Ankaře jsou podobně nakaženy korupcí a touhou potlačit opozici do té míry, aby jim nekomplikovala jejich vládnutí. Přesto jsou zájmy obou zemí - a především zájmy jejich ekonomických elit - rozdílné.
Zatímco Kreml vnímá Blízký východ jako jedno z mnoha hřišť, na kterém může testovat potenciál Spojených států a EU například tím, že namísto řešení krizí podporuje jejich další šíření, pro Ankaru je Blízký Východ bezprostředním sousedstvím, jehož problémy a krize nutně ohrožují i samotné Turecko.
I proto platí, že pokud EU najde cestu, jak skutečně Turecko podpořit například při zvládání uprchlické krize, pak mohou vzájemné vztahy získat novou a lepší úroveň. Pokud přitom podpoříme ty vrstvy turecké společnosti, které se orientují na Evropu, bude to další bonus.
Prvním krokem v tomto směru by mohla být ochota „vyměnit“ souhlas turecké strany s podpisem readmisní dohody za konkrétní finanční pomoc a připravenost EU usnadnit vízový režim pro turecké občany. Podpis readmisní dohody by znamenal, že Evropa může vracet nelegální migranty zpět do Turecka. Finanční podpora Ankaře usnadní péči o takové lidi. A snazší cestování do Evropy jenom posílí tu část turecké společnosti, která stále ještě vidí budoucnost své země na Západě.
