Vynález jako od Cimrmana. Svěrák líčí, jak Hruschka vynalezl medomet

Stalo se to v Brně na čtrnáctém kočovném sjezdu německých a rakouských včelařů před 150 lety. Franz von Hruschka zde představil vynález, který navždy změnil způsob, jakým získáváme tu nejsladší pochoutku na světě - med. Rodák z Bravantic před 150 lety poprvé zatočil medometem.

Hruschka už tehdy pracoval na velkém medometu na osm plástů, ale v Brně ukázal jen jeho „kapesní“ variantu, která měla demonstrovat účinky odstředivé síly.

V Lužáneckých sálech před zraky kolegů včelařů roztočil malou kónickou nádobu na provázku. Na širší horní části byl položen plást, ze spodní strany „trychtýře“ vytékal při točení med. Do sběrné nádobky, ne do publika. Oním památným dnem bylo 13. září 1865.

Legenda o dceři nebo o synovi

Franz von Hruschka

(1819–1888) byl rakouský důstojník, který se před 150 lety proslavil vynálezem medometu. Rod Hruschků pocházel z Bravantic (dnes okres Nový Jičín), ale Franz se narodil ve Vídni a jako voják nakonec zakotvil v Benátsku, které bylo až do roku 1866 součástí Habsburské monarchie.

V Benátkách vyženil dům a v nedalekém městečku Dolo statek, takže neměl důvod svůj nový domov opouštět ani po jeho připojení k Itálii. Právě na statku v Dolo se věnoval včelařství.

Hruschka za svůj medomet získal od italských včelařů zlatou medaili. Povzbuzen úspěchy se pokusil podnikat i jako hoteliér. Zkrachoval. nakonec musel prodat i onu zlatou medaili, aby měl na splácení dluhů. Zemřel v chudobě, ale jako velitel posádky ve výslužbě byl pohřben s náležitými vojenskými poctami.

Franz von Hruschka v uniformě majora.

Traduje se, že na princip medometu Hruška přišel úplnou náhodou. V Itálii prý jednou pozoroval dítě, které roztočeným košíkem plným plástů odhánělo dotírající včely a med mu vytekl dnem nádoby ven. Podle jedné verze to byl Hruschkův syn, podle jiné dcera nebo jiné vesnické děvče. Prokazatelně se však už před rokem 1865 zajímal o stroje využívající odstředivou sílu v cukrovarech a řešil, zda by se s jejich pomocí nemohl med přetvářet na pevnou látku podobnou cukru.

Než Franz von Hruschka se svým medometem přišel, včelaři neuměli získávat med bez poškození nebo zničení plástů. Museli plásty z úlu vyříznout a vymačkat nebo rozdrtit na kaši a nechat ve vědru kousky vosku vyplavat na hladinu medu a potom je přecedit. Drobné částečky vosku v medu vždy zůstaly a způsobovaly jeho zakalení.

Tehdejší včelaři neznali čirý med, jaký je běžný dnes. To paradoxně nebylo na škodu, vymačkaný nebo vyčeřený med zakalený částečkami vosku se nyní nabízí jako super přírodní produkt, který prošel jen naprosto minimálním procesem zpracování. Horší bylo, že plásty byly při vymačkání zničeny a včely si musely vždy vystavět nové.

Včela tvoří vosk ve svém těle ve voskotvorných žlázách. Vydatně se nakrmí medem a její metabolismus z jednoduchých cukrů (medu) vytvoří složitou směs dlouhých řetězců uhlovodíků a spousty dalších látek, do dneška jich bylo ve vosku objeveno skoro 300. Zjednodušeně, z jednoduchého cukru umí včela udělat něco jako naftu. To je ale energeticky hodně náročný proces a na kousíček vosku pro stavbu nového plástu padne hodně medu, který by si jinak včelař přivlastnil.

Další nevýhodou je čas, který je na vyprodukování vosku a vystavění nového plástu potřeba. Včely začnou stavět plást, aby měly kam ukládat nektar z květin a přetvořit ho na med, ale než jsou hotovy, je dávno odkveteno. Bez skladovacích prostor jim není nic platná bohatá nabídka nektaru v přírodě - a taková bohatá nabídka nikdy netrvá příliš dlouho.

Brtník

Právě v „recyklaci“ plástů spočívá revolučnost Hruschkova vynálezu. Plást plný medu se vyjme z úlu, med se bez poškození plástu vytočí a prázdný plást se vrátí zpět do úlu. Dokud příroda poskytuje dostatek nektaru, včely plásty ochotně znovu a znovu zaplňují. Má to ale jeden háček - úl musí umožňovat vyjmutí plástů a po vytočení jejich vrácení na víceméně původní pozici. Taková věc, dnes samozřejmá, je však za 5000 let historie včelařství možná pouze posledních cca 160 let - k vynálezu tzv. rozběrného díla došlo až v polovině devatenáctého století, nezávisle na sobě v Německu a v USA. Před tím se včelařilo v našich zemích nejdříve brtnicky.

Je to jako hod kladivem

Medomet se vrací do Brna

Hruschka si pro své přednášky a demonstrace medometu nechal vyrobit „kapesní medomet“, který také poprvé předvedl na památném sjezdu. Pracovní společnost nástavkových včelařů CZ se rozhodla vyzkoušet, jaké to tehdy bylo, a vyrobila přesnou maketu Hruschkova prototypu. Ta novodobá je z nerezového plechu a na její poutko není upevněno lano konopné ale umělé, tím však rozdíly končí.

Práce s tímto „medometem“ připomíná nejvíce ze všeho hod kladivem. Je na ni třeba opravdový silák a hodně prostoru kolem, protože - ostatně přijďte posoudit sami: ve dnech 25.-27. září bude na konferenci věnované Franzu von Hruschkovi možnost si replikou jeho medometu vlastnoručně zatočit.

Včely žily samy o sobě vysoko v dutině stromu v lese a člověk, brtník, jednou za rok vyšplhal k jejich hnízdu a vyřezal část plástů s medem. Samosebou přirozenou štěrbinu ve stromě uměle rozšířil, aby mohl sáhnout dovnitř, a zakryl ji až na malý průchod pro včely prknem a pro utěsnění omazal hlínou. Takovému obydlí včel se říká brť a tomuto způsobu včelaření brtnictví. Bylo velmi rozšířené, jak napovídá množství názvů vesnic: Brtníky, Brtí apod. a také Lešná, Lešany..., protože brtníkům se také říkalo lešáci, bydlívali blízko lesa. Ve střední Evropě brtnictví zaniklo před více než dvěma stoletími, ale třeba v Rusku je stále živé (popis v angličtině zde).

Potom lidé přišli na to, že když část stromu s dutinou uříznu a přenesou ke svému obydlí, mají včely jak blízko, tak nemusí šplhat do výšek. Úly se postupně vyráběly z různých materiálů (sláma, proutí, prkna) a byly různého tvaru, ale vždy - až do Hruschkova vynálezu - bylo pro získání medu nutno plásty odřezávat a tím ničit.