Známý básník, satirik a novinář zemřel v Praze 29. července 1856 v pouhých 34 letech na tuberkulózu. U příležitosti tohoto výročí spouští vysočinské sdružení Syndikátu novinářů soutěž v psaní epigramů.
Zapojit se do ní může každý, koho baví psát krátké satirické básně, i ten, kdo si chce tento žánr vyzkoušet. Příští rok, který lze s ohledem na „kulaté“ výročí úmrtí spisovatele považovat i za Rok Karla Havlíčka Borovského, vyjde s těmito epigramy sborník. Za vysočinský syndikát novinářů to uvedl Jan Kliment.
Epigram 2016Syndikát novinářů na Vysočině spouští projekt – stejně jako obě předchozí soutěžní kola Epigram 2006 a Epigram 2011 – s cílem povzbudit ve výročním „Havlíčkově“ roce tvorbu dosti opomíjeného žánru – krátkých satirických básní. Autoři si mohou vyžádat bližší informace o podmínkách, jednotlivých kategoriích a uzávěrkách soutěže na e-mailové adrese syndikat.vysocina@volny.cz. Epigramy autorů, kteří v soutěži uspějí, vyjdou ve druhé půli příštího roku ve sborníku Epigram 2016.
|
Borovský sám o epigramech říkal, že jsou to takové malé nádobky, do kterých svůj hněv ukrývá. „Básničky psal na lidová témata, velice blízká obyčejným lidem. Proto v tom národu i zůstaly,“ uvedla pro MF DNES průvodkyně v expozici v rodném domě Borovského v Havlíčkově Borové Marcela Sobotková.
Dílo Epigramy vydal Karel Havlíček Borovský v roce 1845. Vzniklo během jeho pobytu v Moskvě, kde pracoval jako vychovatel v rodině profesora Pogodina. Havlíček psal třeba epigramy proti rakouskému režimu. Císař František Josef I. se proto vytrvalého kritika rozhodl poslat do exilu v Brixenu.
V rodném domě se mohou zájemci dovědět o Havlíčkovi řadu zajímavostí. Průvodkyně třeba odpoví na otázku, jaký byl Havlíček jako kluk. „Především neskutečně svéhlavý, paličatý. S rodiči nevycházel,“ popsala Marcela Sobotková.
Havlíček si našel velice brzy cestu na borovskou faru, kde v té době jako hospodyně a kuchařka sloužila jeho prateta Františka Rospeková.
„Záhy se dostal pod vliv faráře Brůžka, který byl velice vlastenecky založený, byl to velmi osvícený člověk. Novátorské myšlenky, národní uvědomění a hrdost, láska k vlasti se skrze faráře brzo dostaly do hlavy malého chlapce,“ pověděla průvodkyně.
Farář byl podle ní navíc velice přísný člověk. „To malému Karlu Havlíčkovi pouze prospělo, protože pod jeho vlivem se naučil takové sebekázni a sebeovládání,“ řekla Sobotková.
V německé Jihlavě nebyl spokojený
Z Borové šel hoch na studia do Jihlavy. Tam se mu ale nelíbilo. „Velice rychle pochopil otázku národnostního rozdílu. Jihlava byla hodně německá,“ připomněla.
Havlíček také viděl, že učitelé se jinak chovají k dětem, které pocházejí z německých rodin. K českým přistupovali prý s posměchem. Po roce v Jihlavě tak Karel – na radu učitele a po rozhodnutí rodičů – přešel do Německého Brodu. „Tam to prostředí bylo takové přátelské,“ pravila Sobotková.
Pojďme ale ještě zpět do borovské farské školy. Tamní učitel Antonín Línek byl velký vlastenec a především vášnivý muzikant. Vyžadoval, aby děti hrály na nějaký hudební nástroj, nebo alespoň zpívaly. Karel Havlíček na hudbu moc nebyl, ale nebylo zbytí.
„Naučil se hrát na kytaru a toho pak později využíval v těch dalších letech, ať už na studiích v Německém Brodě, v hospůdkách při posezeních s přáteli či spolužáky a pak i ve všech místech, kde pobýval. Kytara mu byla takovým dobrým přítelem,“ uvedla Marcela Sobotková.
