Expozice v norské metropoli má veřejnosti připomenout, co přesně se 22. července 2011 odehrálo. „Vědění je naše nejdůležitější zbraň v boji proti násilí, nenávisti a extremismu. Proto chceme ukázat, co přesně se stalo, a nevynechat při tom žádnou část příběhu,“ uvedl podle norského serveru The Local ministr místní vlády Jan Tore Sanner.
Vzpomínkové akcePřed vládní budovou v Oslu drželi ve středu shromáždění lidé minutu ticha. Promluvila také premiérka Erna Solbergová, která u místa exploze položila věnec. V poledne začala v osloské katedrále zvláštní bohoslužba na památku obětí atentátů za přítomnosti premiérky i korunní princezny Mette-Marit. Odpoledne se na ostrově Utoya otevřel nový památník tragédie. Na počátku srpna tu budou mladí sociální demokraté vůbec poprvé od atentátu pořádat letní tábor. Zdroj: ČTK |
Expozice tak zahrnuje například zbytky dodávky, do níž Breivik instaloval bombu, aby ji pak odpálil v centru Osla. Při explozi zemřelo osm lidí a víc než dvě stě bylo zraněno (více zde). Mezi vystavenými předměty nechybí ani falešná policejní průkazka a odznak, díky nimž se Breivik po bombovém útoku dostal na ostrov Utoya, kde postřílel 69 účastníků tábora sociálnědemokratické mládeže (více zde).
Právě kvůli zvoleným exponátům však výstava čelí kritice. Panují totiž obavy z toho, že by se muzeum mohlo stát poutním místem pravicových extremistů, kteří čin namířený proti multikulturní společnosti schvalují. Důraz by podle kritiků měl být na výstavě kladen spíše na oběti než na pachatele.
Události popisuje text rozsudku
Kritiku výstavy odmítla v rozhovoru poskytnutém agentuře AFP Lisbeth Kristine Röynelandová, předsedkyně sdružení pozůstalých po obětech, která při atentátech přišla o svou osmnáctiletou dceru. „Informační centrum by mělo šířit povědomí (o činu) v zájmu naší ochrany před nenávistí, násilím a terorismem,“ uvedla také norská premiérka Erna Solbergová, která promluvila v rámci pietních akci před vládní budovou postiženou útokem. Účastníci shromáždění zde drželi za oběti minutu ticha.
Expozice zaujme také popisky jednotlivých exponátů, které namísto originálních textů autoři výstavy nahradili popisky sestavenými z textu původního rozsudku v Breivikově případu z roku 2012. „Tyto nezaujaté texty přesně vysvětlují, co se stalo. Pro nás jde o nejsilnější nástroj. Muselo být bolestivé psát je tehdy v roce 2012 a je stejně bolestivé je dnes číst,“ vysvětlil Tor Einar Fagerland z Norské univerzity pro vědu a technologie, který výstavu sestavil.
V podobném duchu výstavu popisuje také Sanner. „Ony události jsou otevřenou ranou, která stále bolí, ale musíme se s touto částí naší historie čestně vypořádat. Centrum ukazuje, co se opravdu stalo,“ uvedl ministr. Výstava bude přístupná pět let a má se stát také vzdělávacím centrem. Plánuje se, že se zde budou pořádat například vzdělávací exkurze pro školy.
Rodiče obětí se s událostí stále nevypořádali
Ve stále nepřekonaných útrapách spojených s akcí masového vraha dává ministrovi zapravdu i studie zveřejněná v časopise Scandinavian Psychologist. Podle ní se rodiče, kteří při Breivikově vraždění na táboře mladých sociálních demokratů přišli o děti, ani po čtyřech letech neumějí se svou ztrátou vyrovnat. Na článek upozornil britský list Guardian (detaily studie viz. box).
Studie se účastnilo 86 rodičůAutoři studie sledovali 86 rodičů 65 obětí - 45 matek a 41 otců - a na jejich pocity se ptali po 18, 28 a 40 měsících od útoku. Rodiče měli popsat svou schopnost obstarávat běžné povinnosti jako nakupování nebo uklízení, zařadit se zpět do společenského života či provozovat volnočasové aktivity, jako je četba, procházky a zahradničení. Měli také zhodnotit svou schopnost navazovat a udržovat vztahy s ostatními. Třetina dotazovaných matek a čtvrtina otců byla v telefonickém kontaktu (včetně textových zpráv) se svými dětmi během střelby na ostrově, přičemž deset matek a devět otců s dětmi mluvilo bezprostředně před tím, než zemřely. Breivikův proces pak v soudní síni sledovalo 85 procent truchlících rodičů. |
Šest z desíti rodičů stále bojuje s intenzivním žalem a u dvou ze tří se objevují symptomy typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. V době Breivikova útoku totiž mnoho z mladých lidí rodičům volalo, a ti tak slyšeli střelbu a křik v přímém přenosu, dokud se jejich spojení nepřerušilo.
Unni Espeland Marcussenová, která slyšela smrt své sedmnáctileté dcery Alexandrine, dala výpověď a od té doby se neúspěšně snaží do práce vrátit. Stále nevydrží v delší frontě a v místech, kde nemá přehled o únikových východech, se jí zmocňuje panika. Trápí ji také špatná paměť. „Konečně však začínám ovládat svůj smutek,“ uvedla pro norský deník Aftenposten.
Příbuzní obětí se rovněž museli vyrovnat s obrovským mediálním zájmem o útoky a následnou debatou o trestu pro Breivika. Čtyřicet měsíců po tragédii nebyla víc než polovina rodičů schopna pracovat a zatímco ženy měly větší problém znovu se zapojit do práce, muži zažívali potíže ve společenském životě.
Na 21 let odsouzený vrah Breivik, kterému se trest může opakovaně prodloužit, se ve vězení rozhodl studovat politologii a přihlásil se na univerzitu, kam se také dostal. Na přednášky se však nedostane (více zde).
Čtyři roky uplynuly od masakru v Norsku:
27. listopadu 2012 |
