“Chceme nadefinovat pro české prostředí terminologii vážící se k pojmu ‚hybridní‘ v bezpečnostním kontextu. Není to krátkodobé téma a bohužel se s ním budeme asi setkávat v horizontu mnoha let,“ tvrdí skupina expertů. Výsledky chtějí představit už v září během tradičních Dnů NATO v Ostravě.
Hybridní válkaHybridní konflikt lze zjednodušeně definovat jako souběžné použití konvenčních prostředků vedení války s nekonvenčními technikami. Jako kombinaci klasického ozbrojeného konfliktu doplněného o guerillovou taktiku boje, teroristické útoky na velké množství cílů včetně civilistů s cílem zastrašit je, využívání kriminálních band s úkolem destabilizovat společnost, ale také o psychologické operace nebo stále nebezpečnější kybernetické útoky. Zapojeny mohou být různé typy jednotek současně. Od pravidelných ozbrojených sil, přes speciální síly až po nepravidelná paramilitantní uskupení či maskované neoznačené ozbrojence, takzvané „zelené mužíčky“ jako loni na Krymu. Ruku v ruce s nimi může útočník v napadené zemi aktivně rozdmýchávat a podporovat místní nepokoje, vést ekonomickou i diplomatickou válku či spustit dezinformační a propagandistickou záplavu. |
Z označení „hybridní válka“ se podle analytiků v souvislosti s ruskou anexí Krymu a konfliktem na Ukrajině stal tak trochu „módní“ pojem zaznívající z úst kdekoho, ovšem obecné povědomí o tom, co představuje, je u široké veřejnosti pramalé.
Přitom z podstaty věci moderního hybridního způsobu válčení, jaké například na východě Ukrajiny Rusko předvádí, je nevědomost a neschopnost takový boj rozpoznat jedním z hlavních principů úspěšného vedení hybridního konfliktu.
„Hybridní konflikt se jeví jako nový fenomén, ale jde o kontext, se kterým máme zkušenost. Třeba v roce 1938 se zabráním pohraničí. To byl hybridní konflikt jako z učebnice, kdy útočník využil vojenské, politické, ekonomické, humanitární a informační prostředky,“ uvedl Libor Frank z Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany.
Bránit se má celá společnost
Experti se shodují v jednom podstatném - pro úspěch hybridního válčení je potřeba mít příhodné podmínky. A Ukrajina je splňovala přímo ideálně.
„Rusko si vytvořilo vizi o kruhu nepřátel kolem sebe a živí ji. Šanci uspět na Ukrajině mělo, protože Ukrajina byla slabý stát. Nemyslím, že by měl hybridní konflikt šanci v silné demokratické zemi,“ konstatoval například bývalý eurokomisař a někdejší velvyslanec při NATO Štefan Füle.
KOMENTÁŘ: Hybridní války dávno známe, přesto je musíme objevit a popsat |
„Hybridní válka je strategií, která se hodí spíše proti slabému státu. Může ji vést jednooký proti slepému, ale jednooký pravděpodobně prohraje s bystrozrakým,“ tvrdí politolog a historik Zdeněk Kříž z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity. Stejně jako jeho další kolegové ale není zcela přesvědčen, že by Západ byl v tuto chvíli tím „úplně bystrozrakým“.
Zajímavou tezí, kterou se česká bezpečnostní komunita zabývá, je, že hybridnímu boji se nebrání jen armáda nebo stát, ale celá společnost jako taková. Ať už jde o schopnost reakce hejtmana kraje, starosty obce či šéfa policejní stanice či dalších lokálních autorit, když se „znenadání objeví u lesa třicet ozbrojených a náhodou rusky mluvících „turistů“ s těžkou technikou, která posléze obsadí areál jaderné elektrárny“.
