Komu byste mediaci doporučila?
Víc než 70 procent případů se týká rodinných záležitostí. Například se rozcházejí partneři a mají společné dítě. Rozhodnutím o tom, jak se o dítě budou starat, se nezbaví nutnosti mezi sebou dál komunikovat. Vztah rodičů společného dítěte tam zůstane. Musí mluvit o tom, jak dítě stráví prázdniny, o jeho školních povinnostech. Dobře funguje mediace také v otázkách spoluvlastnictví, majetku při rozvodu či sousedských sporů.
A mediace je v tomto ohledu šetrnější?
Vztahy po skončení mediace nemusí být tak poškozené jako od soudu. Teoreticky se mohou i zlepšit. Během procesu může dojít k vyjasnění některých věcí, různých nedorozumění či nekomunikace.
O tom, že svůj spor vyřeší mediací, se mohou lidé rozhodnout sami?
Ano, a takové případy převažují. Za loňský rok jich eviduji kolem 60 procent z celkových asi pěti desítek případů. Kromě toho zákon zavedl mediaci nařízenou, ta funguje od roku 2013. Soudy mají možnost účastníky soudního sporu odeslat k prvnímu setkání s mediátorem a řízení přerušit. Bohužel, zatím toho příliš nevyužívají.
Projevuje se to na výsledcích?
Rozhodně. Úspěšnost mediace se zpravidla udává okolo 75 procent, v rodinných věcech kolem 60 procent. Ale tam, kde setkání s mediátorem nařídil soud, odhaduji úspěšnost na méně než 50 procent.
Jak mediace probíhá?
Zásadní je, že se strany na ní musí shodnout a přijít dobrovolně. Stačí, aby jeden z nich nesouhlasil, a vůbec nezačne. S mediátorem se setkávají zpravidla každých čtrnáct dní. Typická mediace má třeba tři čtyři setkání, jsou ale i takové, které se podaří vyřešit při jediném setkání. Většinou plánujeme, abychom měli zhruba dvě a půl hodiny času. Věc může být vyřešená v horizontu týdnů až měsíců oproti soudnímu sporu, kde mluvíme o měsících až letech. To se projeví i na finančních nákladech.
Nemůže někoho motivovat i to, že nemusí před soud?
Ano, to může hrát také roli. Mediátor je ze zákona zavázán mlčenlivostí. Co se odehraje v mediaci, zůstává zde. Na rozdíl od soudních jednání, která jsou běžně přístupná. Detaily osobního vztahu se tedy veřejně nepřetřásají.
Předpokládám, že například právě u rodinných problémů může být řešení emocionálně velmi náročné...
Pokud by strany byly schopné se dohodnout, dohodly by se a nepotřebovaly by mediátora. Ve chvíli, kdy se musí setkat a musí začít spolu řešit problémy, které mezi nimi jsou, je to samozřejmě emočně náročné. Přijde mi to ale přirozené. S emocemi je třeba pracovat, ještě než se začne hledat řešení. A to i pokud to druhé straně nepřijde relevantní. Z tohoto důvodu považuji mediaci za odvážnější řešení, než dát advokátovi plnou moc a pověřit ho, aby za vás vše vyřešil.
Setkáváte se i se slzami?
Ano, kapesníky máme po ruce... Vidět je také hodně vzteku, lítosti, pocitu křivdy. Ale s těmito pocity přicházejí i klienti do advokacie. Navíc já se specializuji na rodinné právo, v němž jsou emoce skutečně silné.
Jak s emocemi pracujete?
Já se snažím, aby byla komunikace věcná. Pokud je pro klienty například těžké komunikovat bez výpadů, sprostých urážek či výčitek, mohou svá vyjádření adresovat mně. Existují také oddělená jednání, kdy se scházím s oběma stranami, ale s každým zvlášť. Mocným nástrojem je čas. Pokud je to tedy skutečně náročné, udělá se přestávka a pokračuje se příště. Mediátor by měl být schopen také proces podpořit, aby byl konstruktivní, aby dohoda nezůstávala „zaseknutá“ na jednom místě. Kromě toho by měl být empatický, měl by dávat zpětnou vazbu a shrnovat, co slyšel. Ty emoce tam ale samozřejmě jsou. Většinou po prvním sezení mohou mít strany pocit, že se problém jen rozvrtal a nevylepšil se. Ale to je součást procesu.
Do jaké míry zasahujete do jednání?
Jsou mediátoři, kteří proces drží pevně v rukou a nedovolují z daných kolejí vybočit: teď hovoří tahle strana, druhá musí mlčet, strany se musejí obracet k mediátorovi. Mně občas přijde lepší nechat je si skákat do řeči, pokud danou věc řeší věcně a nejsou v ní osobní výpady. Já se tím také dozvídám informace.
Řešení se tedy hledá až po této, řekněme, vyjasňovací fázi?
Mám zkušenost, že první fáze, v níž se zjišťuje, co vše je za problémy, se nesmí uspěchat. Může se stát, že na první pohled problém vypadá jako jasně daný, a ve skutečnosti je jiný. Teprve pak by měla nastat fáze kreativní, při níž strany za pomoci mediátora hledají řešení. Snažím se nevylučovat ani řešení zdánlivě úplně nesmyslná. Může se díky tomu totiž objevit i řešení, které na první pohled nebylo úplně zřejmé. Poté se formuluje dohoda, pro obě strany závazná. V případě zájmu se může mediační dohoda předložit soudu. Když ji schválí, nabývá vlastností rozsudku.
Snažím se nedat na první dojmy, říká mediátorka
Dokážete odhadnout už ve chvíli, kdy k vám klienti přijdou, jestli bude dohoda možná?
Snažím se na první dojmy příliš nedat. Případ se vždycky nějak vyvine. Kdybych si říkala, že lidé, kteří mají mediaci nařízenou a už se rok soudí, ke shodě dojít nemohou, komplikovala bych si práci. Zpravidla už při prvním setkání ale zjistím, jestli má jedna strana špatné úmysly, například je připravena tomu druhému ublížit nebo se pomstít. Naděje, že se podaří obrátit pozornost ke společným zájmům, je pak nižší. Obecně se říká, že jsou osobnosti, zahrnující zhruba 5 až 10 procent populace, které nejsou připraveny od konfrontačního řešení upustit.
Je možná mediace také s více účastníky?
Je, nejvíc jsem měla sedm účastníků, spolumajitelů zděděné nemovitosti. Ale ve více než 70 procentech případů přicházejí dvě strany.
Kdy je mediace nevhodná?
Říká se, že není vhodné, aby byl v mediaci výrazný nepoměr, nerovnováha stran, například pokud bylo mezi partnery domácí násilí.
Vybavíte si nějaký případ, při němž jste měla pocit, že dohoda možná není a nakonec se k ní došlo?
Měla jsem tu manželský pár, který spolu vychovával osmiletého syna. Manželka ale zjistila, že má manžel milenecký poměr. Konfrontace přerostla v divokou hádku, po níž se muž odstěhoval k přítelkyni a přestal s rodinou komunikovat. Žena se rozhodla pro rozvod a obrátila se na mě. Bylo třeba vyřešit, kdo bude o syna pečovat a jak budou oba rodiče na jeho potřeby přispívat. Kontaktovala jsem manžela s návrhem mediace, což přijal. První setkání bylo velmi emotivní, manželé se setkali v mé kanceláři poprvé od provalení nevěry. Navzájem se obviňovali a vraceli se k různým věcem z minulosti. Neustále hrozilo, že některý z nich z mediace odejde. V průběhu druhého setkání už ale byli schopni se domluvit na praktických věcech týkajících se syna. Ukázalo se, že muži syn chybí a žena považovala za důležité, aby v životě dítěte zůstal. Uvědomili si, že nejdůležitější je pro ně zájem dítěte. Třetí setkání už sloužilo jen k doladění dohody. K soudu šli s návrhem na rozvod dohodou, který se obvykle vyřeší na jedno jednání.
