Když se ho zeptáte, co prožíval v den, kdy skončila druhá světová válka, Paul Rausnitz nepřemýšlí ani sekundu: Byla to jednoduše euforie. Co jiného taky může cítit sedmnáctiletý kluk židovského původu, který útěkem z protektorátu unikl téměř jisté smrti a do rodné země se vrací jako hrdina s armádou Ludvíka Svobody?
Dnešní majitel přerovské Meopty-optiky navlékl vojenskou uniformu zahraniční československé jednotky ve čtrnácti letech v Buzuluku. K armádě na východní frontě se přidali i Paulovi bratři a rodiče.
„Když válka skončila, byli jsme zrovna v Martině. Kolem desátého května jsme došli do Kroměříže, odkud jsme pak jeli vlakem do Prahy. Na Václavském náměstí byly všude ještě barikády od povstání,“ vybavuje si první poválečné dny v Československu dnes sedmaosmdesátiletý veterán.
Paul Rausnitz se narodil v březnu 1928 jako nejmladší syn rodinného lékaře v Jablonci nad Nisou. Město, kde měla maminka obchod s bižuterií, museli Rausnitzovi opustit po obsazení Sudet v roce 1938.
„Šli jsme do Turnova, který je vzdálený asi patnáct kilometrů od Jablonce. Tam byla tehdy hranice mezi územím, kde se ještě mluvilo česky, a kde už německy,“ vypráví Paul Rausnitz. V Turnově žila rodina šest měsíců a už tehdy žádala o vízum do Ameriky.
„Jenže nás tam zastihla Mnichovská dohoda a okupace celé republiky. Tak jsme zase utíkali, tentokrát do Prahy, kde nás tatínek schoval u nějakých známých,“ vybavuje si Paul.
Pokusy o útěk do Polska zmařily pohraniční hlídky
V Praze bydleli Rausnitzovi až do léta 1939 a stále doufali, že se dočkají dokladů nutných k cestě za oceán.
„V červenci šel tatínek po Václaváku, když potkal svého bývalého pacienta z Jablonce. Ten mu říkal: Co tady děláte? Proč nejste pryč? Tatínek odpověděl, že čeká na vízum. A ten člověk povídá: Na nic nečekejte, snažte se hned dostat ven!“
Rausnitzovi dostali kontakt na člověka z Ostravy, který za úplatu převáděl lidi do Polska. Otec a nejstarší syn Walter šli jako první a do Polska se skutečně dostali. Jenomže po rozednění narazili na polskou pohraniční stráž, která je donutila vrátit se zpět do protektorátu. Tam je zatkli Němci. Oba skončili v ostravské věznici.
„Maminka tam hned jela, mě a Egona nechala v Praze. Pak nám ale z Ostravy volala, ať co nejdřív dorazíme taky. Dozvěděla se totiž, že tatínek s Walterem budou vyhozeni z protektorátu, a potřebovala i nás dostat do Polska.“
Jenomže anabáze s útěkem přes polskou hranici se opakovala. I Paul s Egonem neunikli pohraniční hlídce a skončili ve stejné věznici jako otec s Walterem.
„Pochodovali jsme tři týdny, ve dne v noci, za bombardování“
Matka přesto ještě téhož dne dokázala své tři syny dostat na svobodu. „Byla na pohovoru u nejvyššího gestapáka v Ostravě. Ten jí slíbil, že nás jako celou rodinu vyhostí z protektorátu. Všichni tři bratři jsme odpoledne byli venku.“
Asi o dva týdny později Němci pustili i otce. „Zazvonil telefon, abychom všichni přišli na gestapo. Tam čekalo velké nákladní auto, které s námi odjelo do vězení pro tatínka a odvezlo nás na hranice. Němci věděli přesně, kdy na polské straně není žádná ostraha. Měli jsme jen půl hodiny na to, abychom se dostali ven. Řekli nám, utíkejte, podruhé šanci nedostanete,“ popsal Rausnitz.
S ruksaky na zádech došli Rausnitzovi přes Bohumín a Katowice do Krakova. S oficiálním statusem uprchlíků i tady stále čekali na víza do Ameriky. Bohužel válka vypukla dřív, než se jich dočkali.
„V Krakově byla v té době asi tisícovka Čechů. Válka vybuchla v pátek, v neděli rozhodli, že půjdeme ve skupinách o třiceti lidech pěšky dál na východ. Pochodovali jsme tři týdny, ve dne v noci, za bombardování, bez peněz. Dostali jsme se až k ruským hranicím,“ líčí Paul Rausnitz.
Psal se srpen 1939 a o dalším osudu Rausnitzových rozhodl svým způsobem i Pakt Ribbentrop-Molotov, smlouva o neútočení a rozdělení oblastí vlivu v Evropě, kterou spolu uzavřeli nacistické Německo a SSSR. Rausnitzovi měli štěstí, nacházeli se zrovna v části, která připadla Rusku.
„Potřebovali dobré lékaře, což tatínek, který studoval ve Vídni, byl. Poslali nás proto do malé vesnice v Rovenské oblasti na Ukrajině, kde jsme potom žili dva roky. Všichni bratři jsme tam chodili do školy, nejstarší Walter také pracoval v jedné továrně,“ říká Paul Rausnitz.
Z Buzuluku do Prahy a Jablonce
V roce 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz, utíkala rodina znovu. Tentokrát skončila až v uzbeckém Taškentu. Otec tam opět pracoval jako lékař, matka jako nemocniční sestra. V roce 1942 si Rausnitzovi přečetli v novinách, že v Buzuluku se formuje československá armáda. Dobrovolně se přihlásili všichni, včetně maminky.
„V tom období byl generál Svoboda jen podplukovníkem a já dostal vojenskou knížku jako vojín. Bylo nás asi třináct kluků v mém věku, rota elévů. Až čtyřicet procent vojáků od Sokolova bylo židovského vyznání,“ říká hrdě Paul Rausnitz. Když vstupoval do armády, bylo mu teprve čtrnáct let. Starý vojenský průkaz s osobním podpisem Ludvíka Svobody má dodnes schovaný.
„Jako mladí kluci jsme v armádě měli lepší podmínky. Měli jsme hezké uniformy, dost jídla, občas jsme dostali i čokoládu. Cvičili nás několik týdnů, pak nás přidělili k důstojníkům. Sloužili jsme jako spojky nebo poslové s poštou, taky nás naučili řídit džípy,“ shrnuje svou roli v armádě.
Jeho nejstarší bratr Walter na tom byl hůř - byl postřelen v bojích u Bílé Cerekve. Po válce se stal vojenským velitelem Jablonce, kde Rausnitzovi dostali zpátky všechno, co jim nacisté zabavili. Doma ale zůstali jenom krátce. V roce 1946 ze země odjeli napořád. Vycítili totiž, že opět nebude volná.
„Věděli jsme to, protože jsme už byli v Sovětském svazu. Zažili jsme komunismus u jeho kořene. Československo se muselo zavázat, že nepřijme pomoc od Američanů, a tehdy jsme si říkali: Když má Moskva takový vliv na pražskou vládu, nebudeme přece čekat, až budeme mít zase další těžkosti,“ vysvětluje Rausnitz, proč se rodina přestěhovala do New Yorku.
Komunisté rodině vše vzali, on po revoluci zachránil Meoptu
Paulu Rausnitzovi bylo tehdy už osmnáct let, bylo pozdě na studia. S bratry založili firmu WEPRA, což znamenalo Walter, Egon a Paul Rausnitzovi. Přes maminčinu firmu v Jablonci importovali do Ameriky českou bižuterii. Když jim komunisté jablonecký majetek zkonfiskovali, začali spolupracovat se světoznámou klenotnickou firmou Swarovski. Na příštích 52 let.
„Zakladatel firmy Swarovski pocházel také z Jablonce, ale v roce 1900 ji přestěhoval do Rakouska. My jsme po roce 1948 dostali zastoupení. Nebyli jsme jediní, ale bylo nás jen několik, kdo od nich mohl získat zboží,“ tvrdí Rausnitz.
Kvůli vysokému věku bratři firmu v roce 1998 prodali zpět Swarovským a nechali si jen druhý podnik, firmu TCI Group, který se později přejmenoval na Meopta USA. Paulu Rausnitzovi patří i přerovský podnik Meopta-optika, kde zakotvil už pár měsíců po revoluci v roce 1989.
„Byl jsem tehdy na obhlídce také v Polsku a na Slovensku, ale jakmile jsem přijel do Přerova, hned mě to tu chytlo za srdce. Měl jsem klapky na očích, šel jsem do toho,“ říká s humorem Paul Rausnitz.
Meopta, která před revolucí zaměstnávala šest tisíc lidí, přišla v roce 1989 o stěžejní vojenské zakázky a byla jako potápějící se loď. Čechoameričan Rausnitz ji postupně koupil, splatil její dluhy a bezmála miliardovou investicí dostal nad vodu. Dnes ve městě zaměstnává dva a půl tisíce lidí. Říká se mu tady přerovský Baťa.
I přes svůj věk přitom stále naplno pracuje a pracovat hodlá dál. „Moji bratři už nežijí, bohužel. Jak dlouho ještě tady budu já, ví jenom Bůh.“
