Zní to bizarně? Především je to morbidní. A šílené. Psal se totiž rok 1571 a po přiznání k uvedenému „zločinu“ byly upáleny dvě ženy. Vedle Lidmily Klimentky také Anna Maštálková z Náměště, která po dvou stupních mučení a následném zpřelámání na skřipci u bítešského soudu doznala, že byla svědkem zmíněné vraždy.
Skandální proces? Vůbec ne. Kolo příšerného mlýna procesů s čarodějnicemi se v 16. století na Žďársku a Bítešsku teprve dává do pohybu, až nabere zběsilých otáček.
„Na Žďársku bylo v souvislosti s čarodějnickými procesy vletech 1571 až 1575 prokazatelně popraveno devět žen, ve výpovědích mučených byla ještě jména čtyř dalších, u kterých nelze vyloučit, že je potkal stejný osud. Na Bítešsku bylo podle zápisů ve smolné knize prokazatelně upáleno 22 žen, ve výpovědích mučených žen však vystupuje daleko větší počet udání, takže je možné, že do smolných knih nebyly zapsány všechny výslechy,“ uvedl brněnský archivář Josef Voborný, který se procesy na Vysočině zabýval.
Smolné knihy obsahují zápisy z výslechů v jurisdikcích daných hrdelních soudů - v tomto případě bítešského a tasovského. Právě tyto knihy jsou dnes takřka jediným dokladem, který umožňuje udělat si o horečnaté době protičarodějnických společenských psychóz přibližnou představu.
„Další stopou by mohly být místní názvy, například jméno jedné z bítešských ulic Na Spravedlnosti, kde bývalo popraviště,“ řekl Voborný.
Ačkoli čarodějnické procesy nejsou kapitolou, k níž by se dnes ještě někdo chtěl hrdě hlásit, v Bíteši o činnosti zdejšího hrdelního soudu povědomí přetrvává.
„Víme o dvou popravištích v Bíteši, novější bylo na konci ulice Na Spravedlnosti v místě, kde je dnes zrekultivovaný bývalý lom. Druhé bylo severně od Klečanského středního rybníka u bývalé zemské silnice z Jihlavy na Brno,“ řekl bítešský badatel Jan Zduba.
Třetím stupněm mučení bylo natahování na skřipec
První obětí série procesů byla podle Voborného Marta Nejezchlebka, kterou vyslýchali a upálili ve Žďáře. Nejezchlebka udala Annu Milotku a Markytu Popelářku, vyslýchané v Horné Bobrové, že umořily dítě pana Davida a škodily jeho dobytku. Prokazatelně upáleno bylo v roce 1571 také šest žen ze Zvole.
Obětí přibývalo jak na běžícím páse, který nešlo zastavit. Jedna obviněná udávala jinou, ta zase skupinu dalších. Jak by ne. „Třetím stupněm mučení bylo natahování na skřipec, při kterém docházelo k postupnému vykloubení rukou i nohou, což zapříčinilo, že každý, kdo byl takto vyslýchán, by se přiznal třeba i k vyvraždění celé vesnice,“ poznamenal archivář Voborný ve své práci o čarodějnických procesech pro Budišovský zpravodaj.
Voborný cituje, že tasovský hrdelní soud se po výslechu zdejší Doroty Vitouškové dozvěděl, že Dorota vyráběla jedovatou vodu tak, že „kočky slepé, psy slepé a zuby jedovaté na prach sušila a rtuť živou mezi to dávaly“ se ženou Sanikovou jejímu muži za to, že ji bil.
Série obvinění, mučení a poprav v roce 1576 se u žen z Břežky a Jasenice týkala „umoření Martina Čamina“, obviněné ženy z Naloučan na mučidlech doznaly, že „odnímaly mléka panským kojným“.
Na začátku mohla být obvinění z pouhé lidské závisti. „Není nepodstatné, že obviněné byly často vdovami a jejich majetek mohl být po popravě konfiskován,“ podotkl Voborný.
