Pocházíte z Brna, studovala jste tady, pak jste odešla za mužem do Prahy. V posledních letech jste se ale do Brna dvakrát vrátila. Jak se za tu dobu změnilo?
Když přijedu do Brna, mám pocit důvěrné známosti. Jako člověk, který žil jinde, se na něj dívám jinýma očima, víc si uvědomuji jeho krásu. Hrozně se mi líbí centrum. Brno jsem vždycky považovala za příjemnější místo k životu než Prahu. Není tak obrovské, ale už je dost velké a dost kulturní, že se tady člověk necítí jako na maloměstě. Je tak akorát velké, aby se s nadsázkou každý s každým znal, to v Praze není.
Vrátila jste se do úřadu po sedmi letech, můžete srovnat vaše první a druhé působení?
Šla jsem se do známé instituce, ale trochu v jiném postavení (více o jejím návratu do Brna čtěte zde). Poprvé jsem byla zástupkyní veřejného ochránce práv. S doktorem Otakarem Motejlem, který tehdy funkci zastával, jsme dobře vycházeli. Hodně jsem se soustředila na případovou agendu. Část jsem jí měla na starosti a často jsem ji zkoumala do hloubky, zejména v tématech sociálně-právní ochrany dětí, protože jsem se setkávala s celou řadou problematických zásahů sociálních pracovníků.
První den v roli ombudsmanky |
Dnes mám o mnoho víc úkolů, které souvisejí s tím, že jsem hlavou instituce, že už nemám prostor se tolik věnovat případové agendě. Samozřejmě ji podepisuji, ale předem nestuduji spisy a musím se spolehnout na své spolupracovníky. Kancelář je také profesionálnější než na začátku, kdy jsme ji s doktorem Motejlem budovali.
Tvrdíte, že úřad zaznamenává víc podání než dřív ohledně sociálního zabezpečení. Znamená to, že lidé se mají hůř než dřív? Nebo mají větší odvahu se brát za svoje práva?
Určitý prudší nárůst podání jsme zaznamenali v roce 2012 v souvislosti se sociální reformou a hlavně s problémy s počítačovými systémy, kdy lidé nedostali včas svoje peníze. Ale obecně bych řekla, že v této oblasti se počty kontinuálně zvyšují, hlavně když do toho započítáme důchody, a přičetla bych to tomu, že si lidé uvědomují, že k nám můžou podat stížnost.
Sněmovna nedávno přerušila projednávání vládního zákona o rozšíření pravomocí ombudsmana, protože chce znát váš názor. V jakých případech byste rozšíření pravomocí využila?
V případě veřejné žaloby v otázkách diskriminace. Zaznamenali jsme totiž případ, kdy jeden dopravní podnik odmítl pouštět do vozidel nevidomé se psem bez náhubku. Trvalo to téměř tři roky a bylo potřeba najít lidi, kteří podali žalobu, než dopravní podnik ustoupil, a to až v rámci předžalobní výzvy. Teoreticky to mohlo dopadnout tak, že by ti lidé vysoudili nějaké zadostiučinění, ale praxe dopravního podniku by se nezměnila. Veřejná žaloba, kterou bych mohla podat, by situaci zjednodušila. A to i v dalším případě, na který jsme narazili.
Pracovní agentury, které zpracovávají životopisy a nabízejí je dál zaměstnavatelům, zjišťovaly věk uchazečů. Objevili jsme, že mají takto upravené už elektronické formuláře. Nepustí vás dál, když kolonku věku přeskočíte. Doporučili jsme, aby se stáří uchazečů nezjišťovalo, u většiny zaměstnání k tomu není žádný důvod. Veřejná žaloba se podává v podobné situaci, jako jsou tyto, kdy může dopadnout na více osob. A obvykle v případech, můžete-li jednání instituce doložit nějakými jejími pravidly. Žalobu můžeme uplatňovat i jako sankci nebo hrozbu, ale nikoliv aby se platilo nějaké zadostiučinění. Měla by směřovat ke změně chování dané instituce.
Kvůli čemu si lidé u vás nejvíc stěžují?
V oblasti diskriminace je velmi častá pracovněprávní agenda.
A čeho nejvíc se týká?
Podezření na diskriminaci z důvodu věku, to se velmi těžko prokazuje.
Některé případy Anny Šabatové
Zdroj: www.ochrance.cz |
Velkou debatu vzbudilo vaše stanovisko ohledně zápisů do škol. Řekla jste, že pokud se na nějakou školu hlásí víc dětí, než může pojmout, pak by je měl ředitel losovat, nikoliv dělat přijímačky.
Zdůraznila jsem, že losování je nejméně špatné řešení ze všech špatných v době, kdy je něčeho nedostatek. Vydali jsme toto doporučení také proto, aby bylo možné předvídat, jak budeme reagovat, pokud přijde nějaká stížnost. Přijímačky vedou k tomu, že děti rozřazujete už v šesti letech podle inteligence a sociálního prostředí. Porušujete nejen zásadu rovnosti v přístupu ke vzdělání, ale je to i velice nešťastné. Je otázka, jestli to dětem nepřináší do života velkou nevýhodu.
Nesetkávají se totiž s jinými, méně nadanými dětmi nebo s nadanými na něco jiného. Stát by se měl situací daleko víc zabývat a měly by existovat studie, které by popsaly, v jakých oblastech vznikají specializované školy. Někde se totiž tento problém vůbec neřeší, a je tedy otázka, zda nechtít překreslení spádových obvodů. Musíme si zjistit víc informací, ale otázce rovnosti ve vzdělání se budeme věnovat dál.
Sociologové říkají, že podobný přístup mimo jiné zvyšuje i neporozumění mezi sociálními skupinami.
Samozřejmě. Rodiče, jsou-li úspěšní a lépe situovaní, by si měli uvědomit, že nedělají to nejlepší pro svoje děti. Možná že je pro budoucí život poškodí víc, než si umí dnes představit. Dítě sice bude umět anglicky, ale taky možná bude sociálně velmi problematické.
V průzkumech veřejného mínění, které se prováděly v posledních měsících, jste mezi ústavními činiteli skončila pokaždé na posledním místě. Čím si to vysvětlujete?
Pro zhodnocení bych potřebovala delší časovou řadu, i když bylo výzkumů v poslední době několik. Ale i po kauze se šátky nám poslední průzkum přisoudil jen asi o dvě procenta hlasů méně než před rokem v březnu, krátce po nástupu do úřadu.
Takže spíš je možné, že horší umístění úřadu může být způsobeno tím, s jakými dalšími ústavními činiteli mě lidé srovnávají - s prezidentem, předsedou Senátu a Sněmovny nebo Ústavního soudu, protože každý úřad je úplně jiný. Ještě bych počkala dva roky a pak bych výsledky průzkumů hodnotila. Veřejný ochránce práv navíc není ústavní činitel. Bohužel.
Anna Šabatová
|
V čem konkrétně je institut veřejného ochránce práv nezastupitelný?
Bez něj by spousta lidí běžnou komunikaci s úřadem nezvládla. Často se nám třeba podaří najít chybu ve výpočtu důchodů, tu by běžný občan obvykle neodhalil. Přišel by na to možná soud. Ale k nám stačí opravdu jenom poslat podání a jediné, co riskujete, je, že přijde dopis s konstatováním, že je nám líto, ale že nemůžeme nijak pomoci. Máme i některé nezastupitelné úkoly, třeba v dohledu nad místy, kde je omezena lidská svoboda.
Další hodně důležitou věcí je působení na systém. Velmi roztříštěné je třeba odškodňování za nesprávný postup státu. Už před lety jsme vypracovali desatero dobré praxe, jehož součástí je, že každé ministerstvo musí mít metodiku a aspoň přibližně stanovit částky za průtahy v řízení. Na některých úřadech se to viditelně pohnulo. Takže my už víme, že když lidé vyřizují příspěvek na péči 19 měsíců, tak jim můžeme říct, aby si podali také žádost o odškodnění za nesprávný postup. Nedostanou žádnou velkou částku, ale má to jasná pravidla.
Úřad veřejného ochránce práv si vydobyl vysokou prestiž, i když nemá výkonné pravomoci. Odborníci říkají, že v řadě případů stačí ke změně chování institucí jenom nález ombudsmana...
Ročně obdržíme asi osm tisíc stížností, jenom asi u osmi set z nich zahajujeme šetření. U dvou třetin z těchto osmi set pak najdeme nějaké pochybení a hned při prvním detekování problémů nám vyhoví čtyři pětiny institucí, což je vysoké číslo. Takže už ani nemusíme vydávat konečné stanovisko, protože hned při prvním popsání problémů uzná úřad, že udělal chybu, a řekne, že se naším stanoviskem bude řídit.
Jste pro absolutní rovnost lidí, jak vyplývá z vaší dizertační práce o instituci ombudsmana. Uvažujete v ní nad výrokem profesorky Boženy Komárkové o tom, zda jsou lidská práva jen dočasným fenoménem, nebo zůstanou trvalým statkem evropské civilizace. Po letech v disentu, Chartě a Českém helsinském výboru - znáte už na tuto otázku odpověď?
Ochrana lidských práv je v kontextu instituce něco trochu jiného, než když jsme za ně před rokem 1989 jako aktivisté bojovali. Pořád musíme mít na paměti, že se věci můžou zvrtnout. Že může převážit nepříznivá situace, kdy bude třeba daleko víc bojovat. Bez aktivity, bez přemýšlení a respektu k lidem může docházet k tomu, že nebudou dostatečně chráněna lidská práva. Napsala jsem to proto, abychom si stále uvědomovali, že lidská práva jsou důležitý statek. Že taky záleží na nás na všech, nejenom na ombudsmanovi, v jaké společnosti budeme žít.
Souvisí to i s tím, co jste prožila za komunistického režimu?
Nemyslím si, že to bylo to hlavní, co jsem se naučila, když jsme hájili lidská práva před rokem 1989. Z té doby si nesu trpělivost a jistotu, že musím dlouhodobě o něco usilovat, aby se věci změnily. A že koneckonců usilujeme o to, aby se změnily, protože jsme přesvědčení, že naše úsilí je správné. A i když není korunováno výsledkem, nesmí polevit. Také musíme umět naslouchat argumentům druhé strany a hledat spravedlnost, zákonnost a dobrou správu.
