V osvětimském táboře, od jehož osvobození v úterý uplyne 70 let, přišla rodačka z Kutné Hory o celou rodinu. „Z příbuzných zůstala naživu jediná moje sestřenice,“ vzpomíná. S rodiči, sestrou Ritou a dalšími Židy z Kutné Hory putovala nejprve v červnu 1942 za heydrichiády do Terezína a v prosinci 1943 do Osvětimi.
Na rozdíl od jiných transportů ten její nemusel hned projít nechvalně známou selekcí, při níž byla část vězňů rovnou posílána na smrt. Jak později zjistila, byla s dalšími určena ke „zvláštnímu zacházení“. „To znamenalo smrt v plynové komoře po půlroční karanténě,“ přiblížila.
„Po tom půl roce to ale bylo jinak. Najednou měli práceschopní být posláni na práci do německých táborů. Asi Němci usoudili, že Židé ještě před tím konečným řešením mohou udělat něco pro říši,“ soudí Lieblová. Věkovou hranici práceschopnosti u žen nacisté stanovili od 16 let, jí tehdy bylo jen patnáct. „Potom se ale ukázalo, že v mém datu narození je chyba. Že tam bylo napsáno 1925, ale já se narodila 1929. Takže to vypadalo, že je mi devatenáct,“ popsala asi zlomový okamžik svého života.
I za války byli i hodní Němci, vypráví žena
Jelikož úředně spadala mezi práceschopné, šla teprve tehdy na selekci. „Nebýt téhle chyby, tak jsem k žádné selekci nešla. Ale nebylo zbytí, takže jsem k té selekci šla a prošla jsem,“ vylíčila. Krátce poté, co byla v červenci 1944 s kamarádkou v dobytčích vozech odvezena na práce do Hamburku, zavraždili nacisté v Osvětimi její rodiče i sestru.
V severoněmeckém městě byla nasazena na odklízení trosek nebo kopání protitankového příkopu kolem Hamburku a zažila tam i jiné Němce než v koncentračních táborech. Jedna žena, pro kterou pracovali, je třeba pozvala domů a dala jim najíst a napít. „To byl úžasný zážitek, protože my jsme po skoro třech letech viděli normální jídlo a normální kuchyň. A její syn nám potom před Vánoci přinesl pytlík s nějakým tuřínem. Bylo tam pár brambor a hlávka zelí, jako že to máme k Vánocům,“ vylíčila lidský přístup některých Němců za války, který ale podle ní byl spíše výjimkou.
Svobody se nakonec dočkala v koncentračním táboře Bergen-Belsen, který 15. dubna 1945 osvobodili britští vojáci. „Bylo tam nepředstavitelně lidí, nepředstavitelně vší, které přenášejí skvrnitý tyfus, o ostatním hmyzu ani nemluvě. Netekla tam vůbec žádná voda, nedostávali jsme skoro vůbec nic jíst a všude ležely mrtvoly, které už nikdo neodklízel,“ přiblížila podmínky v táboře. Domů se pak vrátila s těžkou tuberkulózou.
„Byla to náhoda,“ říká o svém přežití. „Někdo v tom mém případě udělal chybu a napsal pětku místo devítky, to je opravdu náhoda. Nebýt téhle chyby, tak jsem tu opravdu neseděla,“ je přesvědčena.
Antisemitismus? Je třeba mluvit s mladými
Ačkoli v rámci aktivit Terezínské iniciativy často vypráví o svých zážitcích a o holokaustu, nemluví se jí prý o tom snadno. „My, co jsme prošli Osvětimí, si to v sobě neseme celý život. Bylo to něco, co na člověka zapůsobí a čeho se nezbaví,“ tvrdí žena, která za své aktivity dostala v roce 2011 Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
Připustila, že na současné přibývání projevů antisemitismu v Evropě, na které upozornila i OSN, se dívá s obavami. „Já pořád doufám, že se svět poučil a že Evropa je trošku jiná, než byla před druhou válkou. V tomhle věřím Evropské unii, že není možné připustit, aby se opakovalo to, co bylo,“ říká. Naděje přitom vkládá do mladých. „My můžeme jen mluvit s mladými lidmi a doufat, že dnešní generace něco udělá,“ uzavřela.
