Přesto, že velká většina Rusů stále ještě podporuje svého prezidenta, nezpochybnitelnou skutečností zůstává, že Vladimir Vladimirovič dovedl Rusko do hluboké a všestranné krize. Hodnota rublu se během minulého roku snížila o cca 80%, všeobecně se očekává poklesu objemu HDP v řádu procent (odhady se liší podle předpokládaného vývoje ceny ropy).
Ruské hospodářství je, až na výjimky typu exportu surovin a několika mála specializovaných výrobků jako jsou zbraně nebo jaderná energetika, nekonkurenceschopné. Formálně svobodné podnikání dusí všudypřítomná korupce a politický systém nevytváří prostor pro opozici. Proto nedokáže generovat ani nové myšlenky, ani věrohodnou alternativu současnému autoritativnímu režimu, stojícímu na osobnosti Vladimíra Putina.
Prezident Vladimír Putin navštívil po uvalení sankcí moskevský obchod s potravinami. (15. 8. 2014)
Rusko se stalo otloukánkem mezinárodního společenství. Jeho vztahy s vyspělými zeměmi jsou na úrovni studené války. Odtahují se od něj i jeho nedávní spojenci. Proti rezoluci Spojených národů, odsuzující ruskou okupaci Krymu a konstatující, že poloostrov zůstává součástí Ukrajiny, hlasovalo pouze 11 členských států OSN. Kromě Ruska samotného to byly takové sloupy mezinárodního společenství jako Severní Korea, Kuba, Venezuela, Sýrie, Súdán, Bolívie, Zimbabwe, Nikaragua, Bělorusko a Arménie.
I když se vyspělé země v reakci na ruskou agresi proti Ukrajině omezily na minimalistické sankce, přátelé Ruska dnes volají po jejich zrušení, protože pokračování v nich je, světe div se, projevem naší nezodpovědnosti. Argumentují přitom různě.
Jedna skupina je schopna popírat samotný fakt ruské agrese - například přebíráním kremelských lží o tom, že Rusko připojilo Krym až po právoplatném referendu, nebo že na Ukrajině nebojovali a nebojují ruští vojáci (více třeba zde).
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý Generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. Pro iDNES.cz například komentoval Putinův projev z poloviny loňského prosince. |
Druhá skupina je ve svých výkladech poněkud sofistikovanější, nicméně i oni po nás chtějí, abychom při hodnocení ruské agrese a jejích důsledků rezignovali na zdravý rozum a souhlasili s myšlenkami, které není těžké vyvrátit.
Jejich argumentace stojí na několika tezích:
a) Sankce proti Rusku škodí víc Evropě (vyspělým zemím) než Rusku.
b) Nikdo nemá zájem na tom, aby se Rusko zhroutilo. Vyspělé země musí pochopit, že si nemohou dovolit sankcemi zhoršovat problémy Ruska (způsobené poklesem cen ropy).
c) Ukrajinská krize je chybou Evropy (USA). Západ vyprovokoval krizi svou nepřiměřeně aktivní politikou vůči Ukrajině, aniž by si uvědomil, že nemůže konfrontaci s Ruskem ohledně Ukrajiny ustát. Evropa měla předpokládat, že se Rusko bude bránit a netvářit se, jako by měla dostatek síly pro prosazení pozápadnění Ukrajiny.
Z mého pohledu ani jedna z těchto tezí neobstojí v diskusi.
Putin ve svém úřadě neuspěl
Sankce proti Rusku jistě omezují hospodářskou soutěž, a tudíž musí mít určitý dopad na evropské podniky, nicméně jejich (negativní) dopad je v podstatě neměřitelný a neodlišitelný od jiných faktorů, ovlivňujících globální hospodářství. Každopádně mi není znám jediný příklad skutečně vážných problémů, které by sankce v Evropě vyvolaly.
Do značné míry to platí i o odvetných ruských sankcích, které chtěly omezit dovoz potravinářského zboží z Evropy do Ruska. Především - podnikatelé si většinou našli jiné cestičky, jak své zboží dostat na ruský trh a i když jejich vývoj poněkud klesl, jejich ztráty jsou v procentech obratu (zisku) a z globálního pohledu nejsou významné.
Evropa jistě nemá zájem na tom, aby se Rusko propadlo do chaosu, nicméně odpovědnost za vývoj ruské společnosti nemá Evropa, ale samotní Rusové a především vedení jejich státu. To, že pro budoucnost Ruska je rozhodující boj s korupcí, zvýšení konkurenceschopnosti a diverzifikace ekonomiky (zbavení se závislosti na těžbě surovin) bylo jasné už před patnácti lety, kdy prezident Putin přebíral svůj úřad. Když se dnes ukazuje, že Vladimir Vladimirovič neuspěl a svou zemi dovedl do krize, není to vina Evropy, ale samotného Ruska, resp. jeho prezidenta.
S tím souvisí i nepravdivost třetí teze přátel Ruska. Naše podpora svobodné Ukrajině není nějaká nezodpovědná geopolitická hra, ale projev přesvědčení, že každá země by měla mít šanci svobodně rozvíjet svůj politický systém a svou ekonomiku - ve prospěch vlastních občanů i ve prospěch mezinárodního společenství.
Ruští nacionalisté v rámci „Ruského pochodu“ na dni jednoty Ruska. (4.11. 2014)
Skutečnost, že se rozpadl sovětský koloniální systém a že Rusko nedokáže udržet svůj vliv v oblastech, který považuje za oblast „životních zájmů“ není dán nějakým spiknutím nebo rejdy Západu, ale prostou skutečností, že dříve sovětský a nyní ruský politický a ekonomický systém není pro ruské sousedy přitažlivý, nepředstavuje žádnou vývojovou alternativu vyspělým zemím. Proto se chtělo stát součástí Západu Československo a další „socialistické“ státy v Evropě. Proto se chtějí stát součástí Západu i další a další bývalé sovětské republiky.
Moskva je žádoucím partnerem pouze pro země, které jsou ještě zaostalejší než Rusko samo. Protože jsou chudé a mají nedostatek investic, protože jsou zkorumpované, protože jsou ovládané skupinami politiků a politických podnikatelů vázaných na Kreml, protože jsou v bezprostředním vojenském ohrožení... Těch důvodů může celá řada. Je smutnou skutečností, že Rusko neváhá konkrétním zemím škodit, jenom aby je udrželo v závislém postavení.
Evropa nenese odpovědnost za vývoj v Rusku
Evropa tu nehraje žádné geopolitické hry. Pouze nabízí svou podporu těm, kteří se chtějí zbavit své zaostalosti a stát se plnoprávnými členy mezinárodního společenství (v politickém i ekonomickém smyslu). A podobně, jako neneseme odpovědnost za vývoj v Rusku, nemáme ho ani za vývoj v jednotlivých zemích, které se chtějí připojit k Evropě v její snaze o svobodný rozvoj.
Ruský prezident Vladimir Putin a německá kancléřka Angela Merkelová (Milán, 17. října 2014).
Můžeme jednotlivým zemím pomáhat, ale je jenom na nich, jak rychle a jak dobře splní své domácí úkoly, jak promění svou ekonomiku a společnost, zda se skutečně stanou konkurenceschopnými a platnými členy mezinárodního společenství. Lze předpokládat, že se to té nebo jiné zemi nemusí podařit, to ale neznamená, že někoho můžeme z této šance předem vylučovat jenom proto, že ho Kreml prohlásí za zónu svého vlivu.
A jsme-li u pomoci konkrétním zemím, pak určitě z takové možnosti nechceme a nesmíme vylučovat ani samotné Rusko. Ovšem stejně jako u jiných zemí to má jeden předpoklad - jasné vyjádření toho, že Rusové chtějí jít naším směrem a že nebudou ohrožovat mezinárodní mír a hospodářský rozvoj nezodpovědnými avantýrami jako byla agrese proti Ukrajině.
