Vyvraždění redakce v Paříži muslimskými fanatiky opět připomnělo nejen problém radikálního islamismu, ale i existenci společných evropských hodnot, které je třeba bránit.
S tím souvisí i nutnost podhoubí tohoto fenoménu blíže poznat. „Islám byl kdysi tolerantnější než křesťanství. Nyní jde o krizi muslimského světa,“ řekl jeden z největších znalců islámu v Pardubickém kraji Vít Machálek.
Tento vyučující katedry religionistiky na Filosofické fakultě Univerzity Pardubice je původní kvalifikací historik. Později se začal zabývat dějinami náboženství a religionistikou. Jeho hlavním badatelským zájmem je křesťansko-muslimský dialog a dějiny vztahů mezi křesťanským a islámským světem.
Jaký může mít vliv hromadná vražda novinářů a kreslířů v Paříži na vztah k islámskému světu?
Přispěje k další radikalizaci protiislámských postojů, která na Západě následuje po každém projevu radikálního islamismu.
Považují evropští muslimové své náboženství za ponižované, anebo je provokují pouze kauzy typu zpodobnění proroka Muhammada v karikaturách?
Časopis Charlie Hebdo psal o náboženství nevybíravě a z pohledu věřících lidí rouhavě. Netýkalo se to jen islámu, ale i jiných náboženství a víry v Boha jako takové. Je za tím i tradice radikálního francouzského sekularismu a protikřesťanských postojů od doby osvícenství a státní ideologie „laicismu“ praktikované od roku 1905. Muslimové nesou projevy necitlivosti vůči své víře velmi bolestně. Křesťané si už na tyto věci museli zvyknout, i když jsou samozřejmě bolestné i pro ně. V souvislosti s útokem na redakci onoho časopisu je však třeba zdůraznit, že jej například čeští muslimové velmi jednoznačně odsoudili.
K čemu se dají z našeho hlediska přirovnat emoce muslima ve chvíli, kdy vidí karikatury proroka Muhammada?
Dnes už je to těžké s něčím srovnat, v minulosti možná třeba s útoky na uctívaného prezidenta Masaryka v době první republiky. Ale každý si může představit, jak by mu bylo třeba při hanobení jeho rodičů či lidí jemu nejdražších. Úcta muslimů k Muhammadovi, ale i jiným prorokům je navíc taková, že odmítají jakékoliv jejich zobrazování.
Jak přijímají muslimové fakt, že se islám stává synonymem pro barbarství a terorismus?
Samozřejmě to vnímají negativně a obraz islámu na Západě pokládají za hrubě zkreslený. Vedle útoků na svou víru se ovšem setkávají i s osobním napadáním a šikanováním. Známým příkladem z poslední doby může být vyjádření pana Okamury. Přimlouval bych se za rozlišování mezi extremisty a obyčejnými muslimy, kteří samozřejmě na činy extremistů sami doplácejí. Muslimové či Arabové byli ostatně i mezi oběťmi pařížského útoku.
Je islám kompatibilní s demokracií? A neukazuje na její slabost, když například ustupuje v některých místech omezením tradičních vánočních zvyků jen proto, aby se neurazili muslimové?
Je třeba říci, že z potlačování křesťanských Vánoc jsou muslimové obviňováni neprávem. Třeba britští muslimové se vůči tomu výslovně ohrazovali. Muslimům nevadí slavení Vánoc, ale naopak vytlačování náboženství z veřejného prostoru. Pokud jde o demokracii, mnozí muslimové rádi hovoří o tom, že její prvky se dají nalézt už v době působení proroka Muhammada. Ale postoje různých muslimů se samozřejmě liší - islám není žádný monolit. Některé jeho interpretace jsou s demokracií kompatibilní, jiné nikoliv. Osobně bych si přál, aby se prosadil euroislám, který hodnoty typu demokracie a lidských práv plně přijímá a zapadá do západní společnosti. Radikalismus protivníků islámu ovšem k možnosti jeho uplatnění nepřispívá.
Sklony k násilí podporuje více rozdílnost v náboženství, rasy, či politického přesvědčení?
Zdá se mi, že politika je jednoznačně čím dál silnějším faktorem. Lze říci, že u radikálních muslimů nejde o náboženství ve smyslu spirituality, ale primárně o politické otázky související s USA, Izraelem, arabskými režimy a tak dále. Vzájemné oddělování náboženské a politické roviny je ovšem typické pro západní myšlení a islám je nezná.
V čem bychom měli být naopak my Evropané rozhodnější, abychom předešli nebezpečí extremismu z jakékoli strany?
Bylo by dobré na každé straně směřovat k umírněnosti, ne k radikalismu. Jinak se pohybujeme v bludném kruhu. Jeden radikalismus vyvolává velké vášně z druhé strany, a spirála emocí a násilí se tak jen stále víc roztáčí. Ocitoval bych amerického sociologa Marka Juergensmeyera, který ve své knize Teror v mysli boží upozorňuje, že ke zmírnění náboženské vášnivosti dojde jen tehdy, pokud se zároveň náboženství dostane potvrzení, kterým bude nějaká podoba obecnějšího přijetí duchovních a mravních hodnot ve veřejném životě.
Co říkáte názoru, že se časem staneme zemí minaretů?
Podle mne jde o názor nepodložený. Přistěhovalectví z muslimských zemí evropské státy v současné době vesměs omezují a k žádným masovým konverzím Evropanů k islámu nikdy nedocházelo.
Neustále se hovoří o hodnotách křesťanské civilizace, na nichž Evropa vyrostla. Jaké hlavní hodnoty přinesla muslimská civilizace?
Byl bych rád, kdyby se připomínaly tři pilíře evropské civilizace. Antika a křesťanství jsou jasné, ale právě muslimové ve středověku přispěli k obnovení křesťany pozapomenuté části odkazu antiky a k propojení těchto dvou pilířů. Řada antických vědeckých spisů se nám dochovala jen v podobě latinských překladů arabských překladů z řečtiny. Přes středověké muslimské Španělsko a Sicílii se také do tehdejšího světa západního křesťanství dostávala díla muslimských vědců, která položila základy celé řady vědních oborů. Tímto způsobem vlastně muslimové sehráli roli onoho třetího pilíře. Ovšem opět musím připomenout, že islám není monolit, takže vždy záleží na tom, o jaké jeho podobě mluvíme. Problémem je nepružnost některých výkladů islámu, které normy původně určené arabské společnosti sedmého století interpretují příliš rigidně. Islámské normy v době svého zrodu problematiku ženských práv nepochybně posunuly vpřed, ovšem z dnešního pohledu se věci jeví jinak.
Patří mezi předsudky vůči islámu, že si neumí vážit minimálně poloviny lidstva, tedy žen?
To je určitě předsudek - ne nepodobný předsudku některých muslimů, že Západ si neumí vážit žen a degraduje je na sexuální objekty.
Zůstanou dnešní excesy výjimkou, anebo bude násilí eskalovat?
Pokud budou mít tyto skupiny ohled vůči sobě navzájem, má Evropa budoucnost. V současné době ale moc důvodů k optimismu není.
